Kapitola 70

Kapitola 70 - Konec volá do temnoty 2

Kent dohopkal až ke dveřím. Měli kódový zámek, ale stačilo je trochu posunout. Zdá se, že nová místnost, která byla opravdu dost špinavá, je uzavřená a dokud nebyly otevřeny dveře, tak se odsud v podstatě nic neztratilo. Dokonce ani vzduch, kterého tu je pořád alespoň trochu. Ještě to není na dýchání bez skafandru, ale alespoň ten kyslík nemizí tak rychle a do vesmíru. Získal tedy čas na prohlédnutí celé místnosti. Patrně se jednalo jen o nějakou chodbu, neboť našel poletující staré koště a občas i nějaké rozbité věci. Žádná elektronika, žádné organické věci, dokonce ani látky, což je dost divné.

„Kentkchh kchhh. Jsi v pořkchhku?“

Okamžitě odpověděl.

„Ano jsem.“

Přišla mu opět nesrozumitelná odpověď, tak jen ladil a ladil a nakonec došel k uspokojivému výsledku.

„Jsem naživu, Kláro, slyšíš mě?“

„Ach, díky bohu. Kde jsi?“

Kent se kolem sebe znovu rozhlédl, aby se ujistil.

„Jsem na nějaké chodbě.“

Chvilku čekal na odpověď.

„Kente, tyhle lodě měli malé postranní skrýše nebo šachty na stěnách, zkus nějakou najít.“

Prohledal stěny, ale zprvu nic nenašel. Pak objevil to, co hledal. Větrací šachta. Zdá se, že je uvnitř i trocha vzduchu. Hodinky ukazovaly dvacet minut, ale to nevadí. Pokud najde další takto uzavřené prostory, nebo ještě lépe náplast či jiný skafandr, bude zachráněn.

„Našel jsem šachtu,“ oznámil jí vysílačkou.

„Bezva, já tu mám na senzoru nějakou cizí loď, zapnu mask a když tak ti řeknu, co se děje.“

Kent si poslechl poslední zprávy a pak řekl: „Buď na sebe opatrná.“

„Ty taky.“

***

John Furton přiletěl se svým skromným loďstvem, které čítalo několik desítek křižníků, padesát eskader stíhaček a také dvě mateřské lodě. Nebyli to žádní žoldáci, ale plně profesionální armáda nasbíraná v útrobách Impéria MMO. Admirál Marklev, který stál na velitelském můstku v parádní nažehlené uniformě, hnědými sčesanými vlasy a také robustní postavou, čekal na Furtona, až se vyjádří k cíli cesty. Marklev byl padesátník, stará garda, která se ale flexibilně a rychle přizpůsobovala. Nicméně, nebyl by správným důstojníkem, pokud by jen poslouchal rozkazy a neprojevil vlastní iniciativu.
„Co tedy přesně očekáváte?“ zeptal se.

„Databázi k mocné zbrani, která dokáže zničit nepřátele Impéria, zajistí mi bohatství a také neskutečnou moc a osobní pomstu,“ odpověděl mu Furton se známkami mikroskopické nervozity. Nicméně, říkal jenom pravdu. Skutečně tu byl jen kvůli penězům, moci a té zbrani. To, že zničí Maxwella a pomstí se mu za ty poníže v Islámské konfederaci, to už bude jen takový bonus.“

„Tak před dvaceti lety, bych vám řekl, že Impérium nepotřebuje mocnou zbraň, aby porazilo své nepřátele. Dnes vím, že váhy života a smrti se přesouvají na tu či druhou stranu velice rychle a nevyzpytatelně. A pouze výhody a esa, která mohou jednotliví jedinci nebo skupiny nabídnout, dokáží zachránit životy a stát.“

„Proto jste tu se mnou? Nezáleží vám na penězích, které jsem vám dal?“

„Ty peníze byly jen příjemné zpestření. Daruju je svým vojákům až akce skončí, já těch svých mám dost. A ano, jdu za vámi kvůli té příležitosti. Získat zbraň, kterou bych dokázal ničit nepřátelské lodě rychlostí, o které se mi nesnilo ani v nejtemnějších snech, to se prostě nenaskytuje každý den.“

Admirál se podíval na mapu, která mu začala vyzývavě blikat.

„Už jsme blízko. Připravte se na opuštění hyperprostoru. Všichni muži na svá místa.“

John Furton se opřel do svého křesla a spokojeně se uvelebil. Je jasné, že se vše brzy vyjasní. Odněkud se mu objevila myšlenka, co bude dělat, pokud tam Maxwell, loď nebo ta databáze nebude, ale pak si řekl, že takovou smůlu nemůže mít ani on.

 *** 

Maršál Radetzký měl konečně možnost, která by se zamlouvala jak jemu, tak i jeho kariéře. Helena, nová Venušská královna, se rozhodla, že ztratit tak dobrého Maršála jenom proto, že se zamiloval do její sestry. Je tak ráda, že je pryč. Možná pošle jejímu milenci, který jí odsud odvezl bůhví kam, košík s ovocem a nějaké květiny. Radetzký také dostal určitou lekci. I když ten to nejspíš věděl celou dobu a jenom si něco nalhával. Tak jako tak, dostal pod velení flotilu Poslední šance. Jednalo se o průměrnou flotilu, která ale měla obrovskou motivaci a také skvělý zbrojní arzenál. V kombinaci s Radetzkého intelektem se jednalo o opravdu vražednou kombinaci. „A pokud je to opravdu tak dobrý milenec, že si ho vybrala ta svinská nymfička Maialenne, tak se bude ještě hodit,“ pomyslela si Helena.

*** 

František Pečařík se objevil na palubě můstku pozemského křižníku Ranní hvězda. Tuhle loď si vyžádal především kvůli její pověsti. Nedostala takovéhle jméno jen tak pro nic za nic. Občas dokáže ničit silou hvězdy. František má skvělou náladu. Našli to, po čem tak dlouho pátrali. Jeho otec kdysi žil a pracoval ve službách EIC. Vědělo se, že skončil na jakési lodi Prezident Masaryk, ale nikdo nevěděl, kde ta loď skončila, neboť to bylo velice tajné. Nebylo to zapsané ani v archivu a to už je co říct. Nicméně, díky několika náhodám, které se mu v minulosti staly a také, díky dostatku peněz, které musel zaplatit za tyto informace, se objevili zde. Na dosah svému cíli.

Stará loď, ale nebyla tak opuštěná, jak se původně čekalo. Objevilo se mu pár kontaktů, prozatím není jisté, co je to za lodě, ale raději nechal nastoupit útočná komanda a všem dal příkaz k maximální pohotovosti. Když se ho jeho pobočník zeptal, zda očekává nějaké problémy, odpověděl mu, že je důležité očekávat to nejhorší, pak nebude celý život jedno velké zklamání. Tomuto starému vtipu už se skoro nikdo nezasmál, ale uvolnil trochu celé napětí.

„Pane, přišlo potvrzení. Jeden z kontaktů má signál EIC.“

Vysokofrekvenční signály byl nejlepší způsob jak zjistit, která loď patří ke které firmě.  

„Co je to za loď?“

„Malá, Goliath K2. Má pravděpodobně zapnuté maskování, neboť se snaží rušit vysokofrekvenční signály. Zbylé lodě jsou od MMO. Těžké křižníky. Dvě mateřské lodě. Pokud se tam objevíme, rozsekají nás na kusy.“

„Ach, k čertu,“ zaklel si pod vousy. Tedy, pokud by nějaké měl. Pak chvíli přemýšlel a vynesl konečný verdikt.

„Dobře, nové rozkazy. Z hyperprostoru vystoupíme o deset minut dřív a pošleme signály o posily. Pořádné posily. Sami proti nim nemáme šanci.“

„Rozkaz, pane.“

*** 

Kent slézal šachtou dolů. Byla hodně hluboká. Navíc ten žebřík vypadal, že se každou chvíli rozpadne. Poslouchal pomalé ťukání kovových podrážek, které narážejí do kovových příček žebříku, a snažil se najít nějakou větrací šachtu, kterou by se mohl proplazit pryč. Pak jednou došlápl a to naprosto změnilo situaci. Jedna z příček se ulomila a on začal klesat. Chytil se žebříku, ale kvůli neukrocenému reflexu v rychlosti hodil kovovou trubku dolů. Bezgravitační prostor nezná odpor, když něco hodíte, tak to letí. Trubka letěla dolů do podlahy, nebo do stropu? Nikdo neví. Trubka prorazila zeď a objevil se vesmír. Jenomže ten chtěl všechen zbylý kyslík a začal ho vyfukovat pryč. Kent se té síle neudržel a byl unášen proudem. Už se ani nedržel žebříku, proudil pryč, ale snažil se zachytit. Pak se stalo něco, co nečekal a také to bylo velice nereálné. Chytila ho nějaká ruka. Silná. Vynesla ho proti proudu asi o půl metru na stranu do další ventilační šachty. Když Kent uviděl, kdo to je, nevěřil vlastním očím.

„Tati? Ale vždyť ty jsi mrtvý!“ křičel do skla skafandru.

Garret Maxwell vzal druhou ruku svého syna a dal mu jí za roh celé šachty, aby se mohl držet. Pak se začal rozsypávat jako písková socha a jeho částečky mizely pryč. Kent ještě máchl po přeludu svého otce, ale nehmatal už jen prázdno. Jestli byl jeho otec jen výplodem fantazie. To neví, ale byl fakt, že se držel za ten roh a může se dostat ven. Napnul své svaly a vytáhl se pryč. Proud už slábnul a on se odplazil ven z šachty do nějaké další místnosti. Všude kolem létalo různé harampádí, ale také tam byla nějaká plynová bomba. Okamžitě k ní doplaval a přečetl si víc o jejím obsahu. Kyslík.

„Jsem zachráněn, skoro vykřikl.“

Připojil jí k svému skafandru a pustil ventil. Bomba jenom trochu foukla a konec. Kent nastavil časovač. Když mu přibyly tři minuty, vypadalo to skoro optimisticky. Rozhlédl se dál a našel látkovou lepící pásku. Přelepil si díru a znovu přenastavil časovač. Dvacet tři minut. S tím už se dá něco podniknout. 

*** 

Admirál Marklev uděloval rozkazy bojovým komandům vždy osobně před akcí. Raději praktikoval tenhle způsob, než jim jednoduše dát rozkazy z kanceláře a víc se o ně nestaral. Vojáci ho za to měli rádi. Připadal jim pak jako jeden z nich. Muž z první linie, ne nějaký kancelářský šiml. Zrovna s nimi vtipkoval na účet pozemšťanů. Výsledkem mu byly pobavené obličeje vojáků.

„Takže najděte databázi a dostaňte se zpět. Neberte si s sebou žádné bomby, jinak tu loď rozsekáte na kusy. To je vše.“

„Ve jménu Impéria i já svůj život položím,“ řekli vojáci najednou.

„Pro něj všechno děláme. Tak do toho chlapi, nejsme žádní třasořitky.“

S každým si povzbudivě praštil pěstí. Ještě chvíli sledoval své hochy jak nastupují do lodě.

„Admirále, máme tu mnohonásobný nepřátelský kontakt. Pozemská flotila.“

„Která?“

„Modrá Galaxie. Plný stav. Stejný počet jako my.“

„Hned tam budu. Vyhlašte pohotovost.“

Věci se začaly komplikovat. Ale co, vždyť na to byl přece zvyklý.