Kapitola 52

Kapitola 52 – Přijezd, naložit, odjezd

Přistál jsem v malém Phoenixu na zahrádce v paláci. Byl jsem maskovaný, takže nikdo nic neviděl. Nečekali mě takhle blízko, navíc mám rušiče jejich senzorů. Kdysi jsem za Maialenne létal trochu častěji, ale nějak na to už není čas. Vylezl jsem ven a proplížil se do paláce. Princezna na mě prý čeká ve své komnatě. Vylezl jsem na ochoz zdiva a dostal se na její balkon. Pak jsem zašeptal.

„Jsem tu.“

„Pojď dál.“

Vešel jsem dovnitř, ale Maxwella, Maialenne dokonce ani Radetzkého jsem nikde neviděl.

Uprostřed však stála jedna mně velice známá postava. Mířila na mě pistolí.

„Ahoj, Heleno.“

„Dlouho ses tu neukázal pozemšťane.“

„To už si nezasloužím ani pozdrav?“ zeptal jsem se drze.

„Ty ne.“

„No to jsem teda dopadl. Předpokládám, že Maialenne, Radetzky a Maxwell jsou již dávno v palácovém vězení.“

„Radetzky je do toho zapletený taky?!“ vyštěkla.

„Cože Radetzky? Ne, to jméno slyším prvně.“

„Toho hajzla zastřelím osobně,“ prohlásila gurmánsky směrem ke mně.

„Ale no tak, přece si nebudeš dělat škodu.“

„Pro tebe to udělám…“

Dveře se otevřely. Vešel Radetzky a v ruce měl pistoli. Podíval se na mě a pak na Helenu.

Střelil ji do břicha. Padla na zem a nehýbala se. Pak namířil na mě, sklonil zbraň a řekl:

„Pojď, dělej.“

Prošel jsem kolem Heleny a zamířil si to za Radetzkým a k lodi. Princezna čekala u ní a Maxwell byl s pytlem na hlavě spoutaný v nákladovém prostoru Phoenixu.

„Máme problémy,“ řekl jsem princezně. Chytl jsem ji za ruku a vedl ke kabince lodi. „Letíš se mnou,“ dodal jsem.

„Cože? Nemohu odjet, Helena tě chce zabít, musím…“

„Helena leží s prostřeleným bokem na zemi v tvém pokoji, koho si myslíš, že obviní.“ 

Princezna se podívala na Radetzkého. Ten jen tiše přikývl.

„Chceš se zastřelit?“ zeptal jsem se Radetzkého.

„Měl jsem jen jeden náboj.“

„Poslední možnost, co?“

Oba dva jsme věděli, o jaké poslední možnosti se mluví. Sebevražda. Být Maršálem je dost rizikové povolání. Sáhl jsem do lodi pro balík oblečení a kreditku se spoustou peněz.

„Radku, tady máš půl milionu kreditů, civilní hadry a uteč odsud. Jinak tě budou mučit a teprve pak tě zabijou.“

„Nedokážu se odsud dostat.“

Přišel jsem až k němu, dal jsem mu pěstí do oka a vyrazil jeden zub. Omdlel. Shodil jsem ho do odvodňovacího kanálu v rohu zahrady. Věci jsem mu samozřejmě nechal u sebe.

Sedl jsem si do kokpitu a dal si princeznu na klín. Dejme tomu, že jsme dřív tuto pozici prováděli za trochu odlišných okolností, ale dostat se odsud se prostě chtělo nám oběma a nikdo nemyslel na naši společnou minulost. Nastartoval jsem loď a odletěl pryč z hlavní planety VRU. Za jedním z měsíců byla schovaná malá letka Aliance Mléčné Dráhy a také můj Goliath. Maxwella jsme sice získali, ale nyní je třeba ho trochu poposunout. Musíme se dostat od VRU a projít přes Marsovské impérium, několik neutrálních planet, neznámý prostor a teprve poté možná najdeme, co hledáme. Teda Kousku, co sis to zase vybral za úkol. 

*** 

„Blbost, já říkal od začátku, že zaútočit na VRU byla blbost,“ opakoval Mravenec.

„Nepovídej, měl jsi snad lepší nápad?“ odpověděl Kouskovač.

„Co to takhle obejít?“

„Dozajista víš kudy.“

„Nevím, třeba to vzít nalevo, tam jsou jen neutrálové. Nebo spodem, tam jsou tuším jen Lordakie.“

„Tak jo, posbírej zbytek Naděje, já se zeptám, jestli se někdo nechce přidat.“

„Tohle bude dlouhý let.“