Kapitola 47

Kapitola 47 – Přístav Veněra

Kent nepoznal, kdy loď přistála. Mohlo to být den od návštěvy Venušské princezny, mohl to být týden. Věděl jen, že dostával v nepravidelných intervalech jídlo, které sice chutnalo jako kus hadru na podlahu, ale bylo jistě velice výživné, neboť se nikdy necítil slabý.

„Můžeš se projít v přístavu, budeme tu pár hodin nakládat zásoby. Řeknu ti to hezky tvrdě, smíš se tu projít a nadýchat se čerstvého vzduchu. Ať tě ani nenapadne myslet na útěk, protože pak si pro tebe přijdu já s několika svýma kumpánama a postaráme se, abys naši velkorysost nezneužíval. Tady máš své hodinky. Do tří hodin ať jsi zpátky. Jasný?“

„Si piště.“

„Slušně chlape jo? Nebo jich dostaneš pár výchovnejch a ještě bonus na cestu.“

Oba pak už jen mlčeli. Kent využil nabízené povyražení a šel se podívat ven.

Přístav se prý jmenoval Veněra a byl na okraji území VRU. Nebyl zrovna bohatý, ale určitě to nebyla ta největší díra ve vesmíru. Byl postaven v klasickém moderním stylu. Kov. Nacházel se úplně všude a nikde v celém přístavu nenajdete dům z cihel nebo snad dřeva. Dnes už se ze tří hlavních materiálů staví skoro všude. Výjimkou jsou svobodné světy jako byla Islámská konfederace, kterou před několika dny navštívil. Nebo snad týdny? Už si to nepamatoval. Strávil na lodi příliš dlouho.

Ulice nebyly moc zalidněné. Těch pár lidí, které potkal, si ho nevšímalo, vytrousilo nějakou nadávku, nebo pohrdavě odklánělo své pohledy. Pořád měl uniformu EIC. Na Veněře nebyli zvyklí na návštěvníky tohoto formátu. Naučili se cizince dokonale nenávidět. Myslí se tím kohokoliv vyjma pilotů z VRU. Ti zde byli uctívaní jako nějaké božstvo. Kent došel k parku a posadil se na lavičku. Park byl prázdný a krásně se zelenal. Jak typické pro VRU! Všude samá zelená. Pak se trochu zamyslel. MMO mělo zase všude červenou a EIC disponovala všemi druhy modré. Co se stalo, že lidé nemohou mít jeden stát a žít všichni v míru?

„Chlape, to je moje místo!“ řekl neurvale jeden chlap středního věku. Vlasy měl plné šedivých míst a páchl kořalkou. Měl docela svaly, takže zřejmě pracoval v některém ze zdejších doků.

Kent zvedl ruku na obhajobu. „Klídek, nestojím o problémy.“ Sedl si na lavičku vedle.

„To je taky moje místo!“

Postavil se, takže proti sobě stáli jako dva kohouti připravení se rvát.

„Hele, nejsem tu dobrovolně a chci si jen sednout a nadýchat se čerstvého vzduchu. Kdybych mohl, tak odsud vypadnu. Nechci žádný problém.“

„Takže se ti tu u nás nelíbí?! Není ti to tu dost dobrý?!“

„To ne, jen jsem…“

Dialog byl ukončen ranou do břicha. Bohužel ji nedal Kent dokaři, ale bylo to přesně naopak. Dopadl na záda a hlavou se praštil do obrubníku. Začala mu téct krev a bolela ho hlava. Jenomže se nehodlal vzdát. Přes veškerou bolest vyrazil na svého nepřítele a povalil ho na zem. Pak následovala série ran, kterou střídavě dával a dostával. Poté následovalo smíření se smrtí a bezvědomí.

Na chvíli se probudil až po pár minutách. Dva vojáci s těžkým pancířem, automatickými projektilovými puškami a zeleným značením drželi dokaře u zdi a projížděli mu jakýmsi strojkem ID kartu. Kent byl opřený o lavičku.

„Málem toho kluka zabil.“

„Je to jeho pátý čin, víš, co máš dělat.“

„No jasně, svině, cizáky tu necháte a nás venušáky odpravíte, ale Franco vám ukáže. Zničí tu kur…“

Voják odjistil samopal a střelil dokaře do hlavy. Kent se opět propadl do bezvědomí.

Probudil se až na lodi. Zpátky ve své cele. Zpátky do monotónního života vězně. Pořád čekal, že ho Kouskovač zachrání. Jenomže co se mu stalo?

***

Radetzky kontroloval kurz lodě a občas prohodil pár slov s podřízenými. Přišli dva vojáci v těžkém pancíři, kteří se právě vrátili z doku.

„Vyřídili jste to?“

„Samozřejmě, pane. Zločinec byl popraven a vězeň dán do cely zde na lodi.“

„Výtečně, můžete jít.“

Vojáci odešli.

„Stejně se divim, proč tolik riskujeme, kvůli nějakýmu pilotovi, který ani není z VRU,“ zašeptal jeden muž u počítače.

Radetzky se otočil.

„Pokud chcete něco říct, řekněte to nahlas a mě do očí, poručíku.“

Muž se otočil a vstal.

„Jen mi je divné, proč se tolik riskuje kvůli jednomu pilotovi z EIC, pane.“

„Hodláte pochybovat o každém rozkazu?“

„Ne pane.“

„Odpovím vám, protože si to tak přála princezna. Ani já nevím, proč to tak je. Ještě něco?“

„Ne pane.“

„Sednout.“

Radetzky dodělal rutinní věci na můstku a šel do své kajuty. Princezna spala na jeho gauči a příjemně vrněla. Je jí teprve šestnáct a už procestovala půlku galaxie a zamilovala se do úspěšného maršála, který byl o devět let starší. Otevřel šuplík a vyndal pistoli. Chvíli ji prohlížel a zkontroloval, jestli není nabitá. Byla. Podíval se na princeznu, pak na pistoli a ještě jednou na princeznu. Dal si pistoli k hlavě. Jenomže, pak ji zase zajistil a dal do šuplíku. Tohle princezně nemohl udělat.