Kapitola 62
Kapitola 62 – Být ženou je těžké břímě
„Kolik?“ zeptal se Kouskovač.
„Nejdřív řekni, kolik potřebujete propustek?“
„Dvě, jednu pro mě, jednu pro ní.“
„Eh, promiň, já potřebuju ještě dvě. Mám dva kamarády a…“
„Takže čtyři.“
„Výborně, nádherně se to navyšuje. Chci dvě stě padesát tisíc.“
„Tolik za čtyři propustky?!“ vyjekla Miawell.
„Za jednu…“
„Cože?“ vyjekli skoro všichni najednou.
„Nabídka se nemění, jiná smlouva nebude.“
„Můžeme si to promyslet venku?“
„Žádný problém, ale všechno je na kamerách, takže pokud nechcete strávit pár let v koncentráku, tak mou nabídku zvažte,“ řekl zlomyslně.
Všichni tři vyšli ven.
„Tolik peněz nemám,“ Miawell.
„Já něco mám, ale milion opravdu nepokryju.“
„Já propustku nepotřebuju, ale víc jak dvacet tisíc poskytnout nemůžu. I kdybych si půjčila a oběhla všechny kamarády, co mi něco dluží, tak nad padesát tisíc nejdu.“
„A co ti tvoji kamarádi?“
„Mohla bych se jich zeptat, jestli tu propustku už nemají.“
„Tak odběhni, my to s ním pořešíme.“
Miawell běžela, jak rychle to jen jde. Nevyhnula se udiveným pohledům okolních kolemjdoucích. Masomlejnka našla v Scooteru. Právě tam flirtoval s jednou servírkou.
„Potřebuju s tebou nutně mluvit.“
„Promiň kotě, za chvilku se ti budu věnovat,“ řekl servírce. „Copak?“
„Máš politickou propustku?“
„No jasně, že jo,“ otočil se a mrkl na servírku. „Mám ji, jinak bych sem nelezl. Ty snad ne?“
„Nevíš, jestli ji má i Féďa?“
„Nebavil jsem se s ním o tom, takže nevím.“
„Tak díky, pomohl jsi mi.“
Miawell běžela dál.
„Rádo se stalo,“ křikl ještě za ní.
Nebylo snadné najít Féďu. Tržiště bylo značně nepřehledné. Všude byla spousta lidí a také hodně zboží, součástek a pach motorového oleje, spalovaného plazmatu a elektrického napětí. Hrabal se v nějakých šroubech a elektronických deskách.
„Potřebuju se tě na něco zeptat.“
„Á Miawell, copak potřebuješ?“
Podívala se, jestli je někdo neposlouchá.
„Máš politickou propustku?“
„No jasně že jo. Jinak bych si to tady nelajznul.“
„Dobrý, to jsem potřebovala vědět.“
„Za jak dlouho odlétáme?“
„Pak ti řeknu, nejspíš až za hodinu.“
„Měj se.“
Doběhla zpátky k ostatním. Kouskovač stál venku a opřený.
„No konečně jseš tady.“
„Oba propustku mají.“
„Takže jen půl milionu. To bychom mohli dát.“
Vešli dovnitř. Nekonečná s ním právě mluvila.
„Potřebujeme jenom dvě.“
„Šest set tisíc.“
„Nemělo by to být půl milionu?“
„Šest set tisíc, nebo nic,“ odsekl.
„Tak dobře, šest set tisíc.“
„Může být i převodem.“
Miawell se nakloní ke Kouskovači.
„Já nemám víc jak sto tisíc.“
„Převeď je, já už to zařídil.“
„Tys poslal půl milionu? Říkals, že to nemáš.“
„Nemusíš to vědět.“
„Za půl hodiny si pro ně přijďte.“
Kouskovač ještě něco naklikal na tabletu. Nikdo si nevšiml zprávy od skrytého uživatele.
Od přítele.
500 000 jednotek Uridia bylo přepsáno na váš účet.
Nekonečná doběhla za Kouskovačem.
„Kdes ty peníze sebral?“
„To je jedno, já si musím něco zjistit.“
„Máš špatnou náladu.“
„Je toho na mě prostě moc.“
„Udělal jsi toho opravdu hodně, zachraňuješ životy. Kdyby to někdo věděl…“
„Ale prosím tě. Možná by mi někdo párkrát poděkoval, ale jinak by se na mě zapomnělo, nebo by mě využili v politických rošádách.“
„Tady v MMO by tě uctívali jako hrdinu…“
„Jenomže, kdybych pochybil, tak bych se stejně rychle stal mrtvým hrdinou.“
„Ale no tak, ty nikdy nepochybíš.“
„Strč si ten naivní optimismus někam,“ odsekl ji.
Nic na tohle neřekla. Jen se opřela o zeď a čekala. Po minutě ticha konečně promluvil.
„Promiň, nechtěl jsem na tebe vyjet, jen…“
„Jen je toho na tebe moc, já vím. Zapomeňme na to.“
„Já už to nemohu dál vydržet. Abych mohl dál, tak jsem nechal Naději vzadu. Prosili mě o to, nevím, jestli jsou ještě naživu. Pak se tu hádám o peníze jak nějaký škrt. Maxwell se mi vzdaluje a nemohu nic udělat.“
Počkal ještě pár vteřin. Nářek se proměnil ve vztek. Praštil do zdi a přitom křičel: „Nemohu udělat vůbec NIC!!!“