Kapitola 6

Kapitola 6 - Ztracen ve vesmíru

Vesmír je nekonečné temné místo. Není v něm nic kromě Kenta. Kent nepotřebuje dýchat. Jen se rozhlíží kolem sebe a pozoruje tmavý černý vesmír ve kterém není nic. Jenom Kent. Kent nemá nadvládu nad svým tělem. Občas Kent změní trajektorii a zamíří do jiného konce vesmíru. Nebo se mu to jen zdá? Jen snad možnost, že se nepohybuje Kent nýbrž celý vesmír? Tenhle fylozofickomatematický problém jde mimo myšlení Kenta. Nemá přístup k mozku, dokonce ani k vzpomínkám. Je to hrůza. Kent vydechl. Nebo se mu to aspoň zdálo. Je to možné? Vydechnout ve vesmíru, kde není vzduch jen vakuum? Jen velké černé prázdno, a Kent? Vesmír. Kent odněkud zaslechl hlasy.
,,Vždyť to není možné," zakřičelo Kentovo tělo.
Jak se to sakra mohlo stá? Vždyť to vyřkl někdo jiný a ne Kent. A přesto tu nikdo jiný není a přece to slyšel. Na vlastní uši. I když, ve vesmíru má pojem vlastní uši velice specifický význam. Je to hrůza, nevládnout svému tělu. Kent spatřil záblesk světla. Co se to tu děje? Ve vesmíru není světlo, jen prázdno a temno a Kent. To prostě není možné. Kent se pokusil odvrátit oči, protože ho to světlo začalo oslepovat. Zdálo se mu tak blízko a přesto se po něm nemohl natáhnout. Světlo si ho začalo přitahovat jako bludička. Kentovy se leskly oči a připadal si v extázi. Světlo se začalo přibližovat. To je dobře, pomyslel si Kent. Světlo se mírně zvětšovalo až připomínalo lidský obličej. Obličej dívky, kterou si Kent pamatoval. Obličej už byl blízko Kentova obličeje a připomínalo to dva lidi, kteří spolu normálně mluví. I když co je ve vesmíru normálního. Byl to Markétin obličej. Otevřely se její oči a řekla:
,,Ach Kente, co jsi to provedl."
Obličej se zase začal vzdalovat. Rychle a nedostižně. Kent se pokusil Promluvit, nešlo to. Zkusil se natáhnout ale výsledek byl stejný. Markéta byla pryč. Světýlko bylo pryč. Zbyl jen Kent, temno a vesmír...