Kapitola 58

Kapitola 58 – Nekonečná

Kouskovač mlčel, aniž by měl ještě na puse ruku. Prohlížel si svého „zachránce“ a snažil se ho identifikovat. Byla to holka. Dlouhé vlasy, patrně tmavé barvy a přilnavá uniforma. Víc detailů se nedozvěděl, neboť byla všude tma. Uniforma ale byla červená, takže patřila k MMO. Představovala hodnotný zdroj informací.

„Koho jsi naštval tentokrát, Kousku?“

Ten hlas se mu vybavil. Tohle je Nekonečná.

„Kde se tu bereš?“

„Takhle se děkuje za záchranu?“

„Díky, kde se tu bereš?“

„Ty odpověz první.“

„Nepamatuju si otázku.“

„Koho jsi naštval přede mnou?“

„Nějakýho šmelináře, ty jsi naštvaná?“

„Teď už jo.“

„Neříkej.“

Plácla ho do nosu.

„Ty jsi nenapravitelnej. Radši odsud vypadneme. Máš někde loď?“

„V havarijním stavu, co ty?“

„Zničená na hranicích. Snažím se teď dostat na území MMO-“

„Já jedu stejným směrem.“

„Vždyť jsi říkal, že máš loď na hadry.“

„Znáš jméno Kent Maxwell?“

„Něco mi to říká, ale osobně ho neznám.“

„Je na něj vypsaná odměna.“

„Chceš ho zabít? Z které je firmy?“

„Ne, musí zůstat naživu, neptej se na vedlejší důvody, to by chtělo tak týden vysvětlování. Prostě musí přežít.“

„Takže ho letíš zachránit? No, řekl bych, že v tuhle chvíli už je mrtvý. Marsovské impérium má pohotovost.“

„Narušitelé?“

„Expanze.“

„Je s Froldou.“

„S kým?“

„Toho neznáš. Prostě je s ním a má s ním svoje plány, které se kříží s mýma. Prostě musíme „převzít“ Maxwella za každou cenu.“

„Jsi si jistý, že poletí přes území MMO?“

„Letěli tím směrem, nevím, jestli letí přes něj, nebo zatočí.“

„Radši už vyrazíme jo?“

„Teď vedu já.“

Chytl ji za ruku a běžel s ní k hangáru. Žoldáci už nikde nebyli, asi se šli podívat obchodníkovi na zoubek. Ostatní si je nevšímali, neboť je považovali za milence, běžící pryč od rodičů, nebo hledajících si nějaké pěkné místečko. Nebylo to tady nic neobvyklého. Mechanik byl s prací hotov. Kouskovač mu poslal zbytek peněz a tuhle kapitolu uzavřel.

„Máš tam dost místa?“ zeptal se Nekonečné.

„Jo, mám.“

Tenhle Goliath byl dvou místný, takže nebyl problém.

„Tak jedeme.“ 

*** 

Kozák těžil zdroje na jednom menším měsíci. Nákladní prostor se mu postupně plnil jednotkami Prometia a Enduria a on jen posouval loď o kousek dál. Aspoň si jeho ruce odpočinuli. Když část vytěžil, letěl se kouknout jinam. Na skenerech se mu ovšem objevila zajímavá věc. Vrak transportéru. Vypadal jako obrácená loď se zploštělým předkem. Vzal si přilbu, sadu nářadí a pistoli a šel se kouknout dovnitř. Zboží pro osadníky, látky, nádobí a další kraviny. Pak našel malou pokladničku. Byla v ní čipová karta s deseti tisíci jednotkami Uridia. Zřejmě úspory nějaké rodiny, nebo vyšmelené bohatství. Dále našel zlatý náhrdelník. V podstatě byl k ničemu, ale dal by se prodat alespoň za tisícovku. Pak už tu nebylo nic. Vzal tedy všechen náklad do konvertoru a nechal ho přetransformovat do nákladního prostoru své lodě. Odletěl zpět do stanice. Loď už se mu neklepala tolik jako u prvního startu, ale pořád to nebylo ono. Zdroje prodal rovnou, ale zbytek musel převést na velký flash disk a prodat obchodníkovi. On by to prodat neuměl, nebo ne za dost slušnou cenu. Náhrdelník musel nést v ruce, neboť ten jediný zkonvertovaný nebyl.

„Promiňte?“

Někdo mu poklepal na rameno. Otočil se a uviděl mladou slečnu. Opravdu mladou. Patnáct, šestnáct let?

„Ano?“

„Kde jste vzal ten náhrdelník?“

„Našel jsem ho v transportéru, havarovaném.“

„Na Měsíci, tady kousek?“

„Ano.“

„Ten náhrdelník je můj, zapomněla jsem ho na židli, když nás evakuovali pryč. Loď havarovala a nebyl čas starat se o věci, už tři dny si lámu hlavu, jak ho odtamtud dostanu. Nejsem pilot a nemám dost peněz, abych si někoho najala a…“

Už ho nebavilo to poslouchat. Prostě jí vzal ruku, strčil ji do dlaně ten náhrdelník a chtěl odejít. Ona ho ještě nepustila.

„Vy mi ho dáte, jen tak zadarmo?“

Přikývl.

„Ach, děkuju, strašně moc děkuju!“

Přitiskla se k němu a dala mu dlouhou pusu přímo na rty. Visela na něm skoro jako klíště, on ji ani nedržel, jen se snažil nějak normálně dostat z jejího sevření.

„Nevím, jak se vám mám odvděčit, nechcete nějaké kredity, dám vám vše, co mám…“

Kozák si utřel rukávem rty a pak jen se šťastným výrazem na tváři vypotácel pryč.

„Ani neznám vaše jméno,“ stihla na něj ještě zavolat.

„Jmenuji se Kozák,“ otočil se a řekl.

„Já jsem Celestýna, najdu vás. Jednou určitě.“

Kozák se konečně dopotácel k obchodníkovi.

„Přejete si, Casanovo?“

„Nejmenuju se Casanova a tamtu slečnu ani neznám a…“

„Ale no tak se nečertěte, pane. Budete si přát?“

„Rád bych prodal zboží pro osadníky, které jsem našel v transportéru.“

Obchodník zpozorněl. Přiklonil se k němu.

„Pojďte za mnou dozadu, není legální rabovat vraky.“

Pomalu prošli dozadu do skladu.

„Ukažte, co máte.“

Kozák vytáhl konvertor a zhmotnil všechny bedny.

„No, je toho celkem dost. Nechte mě se podívat. Nádobí, látky, náhradní díly. Prostě vše, co mělo státním přiletět zadarmo a nám mělo být draze prodáno. Kolik za to chcete?“

„Dejte mi nabídku.“

„Třicet tisíc Kreditů.“

„Čtyřicet.“

„Dobře, tak čtyřicet. Stejně je to dobrý obchod pro obě strany,“ zasmál se lišácky.

„Dejte mi kartu, já na ní přepíšu platbu,“ dodal.

Transakce proběhla bez problémů. Kozák šel do jiného obchodu a koupil nové generátory. Byl zase o krok blíž cíli své cesty.