Kapitola 69

Kapitola 69 – Konec volá do temnoty 1

Kent Maxwell a Klára Kortex sledovali polorozpadlou loď jako sledují děti cukrátka nebo klenotníci půltunový diamant. Vždyť už jsou konečně u cíle. Mají na dosah ohromnou odměnu a také dají své domovské Zemi neskutečnou výhodu proti všem agresorům. Skončí rozpínavost impéria Mars, už dlouho nepotrvají střežená tajemství Venuše a ani piráti Reapers nebudou chtít bojovat v nerovném boji. Ne, pokud jsou na straně kořisti.

„Vidíš to?“ zeptala se ho.

A kdo tu má pitomé otázky teď, chtěl říct Kent jako první větu, která ho napadla, ale zkrotil se.

„Je to úžasné.“

Klára chvíli přemýšlela a pak v jejím jednání nastal zlom.

„Stýská se ti po Markétě?“

Tahle otázka nebyla na místě a rozhodně jí nečekal od Kláry. Vždyť ta si může dovolit koho bude chtít, je to takzvaná sexbomba. S těmi penězi, které dostane za zbraň MASOX.

„Nebyla tvoje nejlepší kamarádka?“

Klára se zamyslela. Kent již dlouho nebyl doma a tudíž nemá dost informací.

„No, jak to říct. Markéta se hodně změnila. Její otec jí zkoušel nasazovat do politických rošád a již dávno nelítá. Zprvu to tak nechtěla, pak jí to bylo jedno a nedávno se jí to dokonce začalo líbit. Také už není tak skromná a nesmělá jako dřív. Spíše naopak. Střídá jednoho chlapa za druhým. Její otec jí to tutlá, protože si vybírá ty správné a dokonce i jemu z toho něco kápne.“

„Tatínkova holčička,“ řekl znechuceně.

„Nedokážeš si to představit.“

I Kentovi už to začalo v hlavě šrotovat. Uvědomil si, že poslední události s ním zamotaly natolik, že už dávno k ní necítil tolik, co dřív. Jeho domněnku, že už o něj Markéta nestojí, potvrzoval i fakt, že tu teď s ním není a je tu pouze Klára. No jasně! Klára.

„A co ty?“

Klára sebou hrkla.

„Cože?“

„Také střídáš chlapy jak na běžícím pásu?“

„Ts, co si to o mně myslíš? To jako ti to nevyšlo s Markétou, tak to zkusíš uhrát alespoň na mě? Touchdown. Jedno srdce uteklo, tak si zkusím přivlastnit alespoň to zlomené.“

Nevěděl co dělat, tak jí chtěl alespoň obejmout, ale ona se nenechala.

„Tohle na mě nezkoušej, chceš abych se ti vyplakala do ramene a do smrti dobrý? Na to zapomeň.“

Kent uhnul pohledem.

„Co teda budeme dělat, Kobřičko?“

Kobřička bylo Klářiné velice nenáviděné označení, neboť se jednalo o zdrobnělinu její pravé přezdívky. Svůj vztek, ale potlačila v sobě.

„Dostaneme se do té lodě.“

Klára nečekala na jeho odpověď. Pohla pákou do potřebné pozice a zmáčkla pár tlačítek. Pak vzala knipl a letěla blíž k lodi. Ta byla na mnoha místech dost poškozená. Většina skel byla napadrť a všude byly stopy po bitvě. Bude to dost velké riziko vstoupit do téhle lodě. Našli také téměř nečitelný název lodi. Pr**id**t Mas**yk. To jméno ani jeden nikdy neslyšel. Koneckonců, je to hodně stará loď. Kent trochu zamžourá, ale pak si je jistý. „Támhle je vstup,“ ukáže.

Odnavigoval Kláru k malému postrannímu hangáru.

„Nejspíš je to jen záložní hangár. Vždyť je strašně malý,“ řekl po chvíli.

„Ta loď je víc jak půl století stará, tehdy nebyly tak velké lodě.“

„To se jako létalo s Phoenixama?“ udivil se.

Goliath se pomalu přiblížil až k hangáru.

„Někdy i s něčím jiným. Slyšela jsem, že jeden Phoenix prý měl několik malých letounů, které bojovali za něj….Hele, je zavřeno.“

„Moment.“
Loď přiletěla ke zdi.
„Pokud to rozstřílím, můžeme to rovnou zabalit. Najdeme jinou cestu.“

„Všude tu je zničené sklo, co vyhlídková paluba?“

Klára přikývla. Proletěla tedy lodí dál až k vrcholu. Pod nimi byla zničená kopule se zbytky ocelové konstrukce a také trochou skla. Zeleň dole byla celá zmrzlá, pokud vůbec a zničená.

„Tady přistaneme. Mám vzádu skafandry, tak si jeden vem.“

Kent se odepnul a chtěl odejít z kabiny, ale Klára ho chytla za ruku, přitáhla si ho k sobě a dala mu dlouhou pusu. Žužlala jeho ret a jazykem mu narážela do toho jeho, který se zprvu nechtěl nechat, ale pak se oddal vášni. Pustila ho, on na ní zíral a pak mu řekla.

„Tak běž. Nehodlám tu na tebe čekat věčně.“

Vzal si malý přiléhavý skafandr pro krátkou cestu a zkontroloval, jestli je v malé bombičce dost kyslíku. Pak prošel přetlakovou komorou a objevil se v tichu vesmíru. Zprvu ho zastihlo menší zavlnění, než se systém vyrovnal s nulovou gravitací. Pak zapnul magnetické boty a posilu a bylo vše v pořádku. Viděl, jak jeho boty zanechávají stopy a cítil, jak dopadají na keramickokovovou podlahu, ale neslyšel ani ň. Připadal si, jak když chodil městem duchů a měl v hlavě sluchátka s tichem. Než došel až ke stěně s dveřmi, uběhla skoro hodina. Věděl to naprosto přesně, neboť na skle skafandru měl hodiny, odpočítávající čas do vypršení kyslíku a výsledky senzorů, které sledují vnějšek. U stěny ho pak vyrušila vysílačka.

„Tady Klára, sledovat tě jak pomalu jdeš k té stěně bylo strašně o nervy. Vidíš někde dveře?“

Kent zmáčkl tlačítko pro vysílačku a odpověděl jí:

„Nevidím.“

Vysílačka chvíli šuměla, ale pak mu dorazila odpověď.

„Tak zkus hledat dál.“

Hledal dál, ale stěna byla celá holá. Když ani po třech hodinách nic nenašel, dorazil zpět do Goliatha. Sundal ze sebe masku od skafandru a šel si dál promluvit s Klárou.

„To je k ničemu. Nikde žádný dveře, dokonce ani větrací šachta nic.“

Klára se zamyslela.
„A co když byla paluba zasunovací?“

„Cože?“ udivil se zprvu Kent, teprve pak mu začalo docházet, co Klára myslí. Pak pokračoval.

„Myslíš jakože, když se chtěli podívat, tak prostě vytáhli palubu nahoru?“

„Přiznejme si, sklo ve vesmíru, to nejde moc dohromady. Na druhou stranu, každý občas potřebuje oddech nebo sluníčko. Tehdy ty lodě byly pomalé a konstruované úplně jinak. Dneska proletíš galaxii za stejný čas, co dříve z jedné soustavy do druhé. No, možná trochu přeháním, ale je to tak. No a když pak jsou u nějaký hvězdy nebo tak, tak jen vysunou palubu a budou relaxovat.“

Kent si povzdechl a pak se připravil k nasazení helmy.

„Půjdu se tam kouknout znova. Tentokrát po celé palubě, mrknu se i na podlahu nebo tak.“

Prohledával palubu skoro dvě hodiny, ale nenašel nic. Smutně se tedy vrátil a chtěl se s Klárou dohodnout na dalších plánech.

„Nikde nic nebylo.“

Klára něco namačkala přístupové heslo a nastartovala Goliath.

„No, zatímco jsi byl venku, napadlo mě jiné řešení. Přiletíme k nějaké poškozené stěně a já tě tam vysadím za letu.“

Kent se trochu zalekl.

„Jak to chceš udělat?“

„Hold se projdeš po vakuu.“

Kent plácl dlaní do stehna.

„A já doufal, že už to chození ve vesmíru mám za sebou.“

Goliath se držel u jedné velké praskliny v trupu. Kent stál v otevřené přetlakové komoře a čekal, až Klára najde tu správnou pozici. Pak skočil a nechal se unášet bezfgravitačním vakuem do praskliny. Jeho boty měly vypnutou umělou gravitaci. Spínač k ní držel Kent v kapse a jen čekal na správný okamžik. To „chození“ po vesmíru už ho začínalo docela štvát. Dorazil k stěně. Jenomže sebou špatně cukl a natrhl si o jeden kus ostnatého zubu skafandr, takže měl v skafandru malou díru. Zaklel, pokud rychle nezareaguje, dojde mu kyslík. Zapnul umělou gravitaci a podíval se na časovač. Přenastavil ho na nové přepočítávání a viděl, že mu zbývá zhruba patnáct minut. Pokud si nepospíší, zemře brzy průměrně rychlou smrtí. Přemýšlel i o skoku zpět, ale to byla blbost. Tohle byl jediný skafandr, takže zbývalo akorát jít dál a najít jiný. Nepříjemná budoucnost, je tam až příliš mnoho proměnných. Zacpal si díru ve skafandru, alespoň rukavicí a kulhavě postupoval dál.