Jednání XXIII.

Jednání XXIII. Ztracená loď v mlze

„Kapitáne. Nikde nic nevidím. Stroje jsou naprosto k ničemu.“

„Všude je mlha jak mlíko, bez strojů nemáme šanci.“

Loď narazila na nějaké skály. Otřásla jí mohutná rána, ale loď stále plula dál.

„Vypadá o jak kdybychom letěli.“

Kapitán zatřásl nesouhlasně hlavou.

„S několika set tunovou lodí? Nemyslitelné.“

Co se nám stalo v anomálii Hřbitov, na to ještě dlouho nezapomeneme. Rozhodli jsme se o tom zatím nemluvit. Nikdo tedy nevěděl, že ke mně opět promluvil Monolit a mám dojem, že kromě zesnulého Martina Presstona a Amy Hazardové, která si to pravděpodobně nechala pro sebe, to nikdo neví.  Soustředili jsme se spíš na to, co bylo před námi. Všichni jsme byli zpocení a v jakési paralýze. Připadali jsme si jako skupina zombifikovaných stalkerů, které někdo vytrhl v půlce spánku z teplé postele a dal je do pekla Zóny tvořené nočními můrami. Občas nám pod nohama šplouchla blátivá voda z louže, ale už to nebyla taková pohroma jako před tím. Země začala polykat vodu na povrchu a začala se vysušovat. Za pár hodin nebude po dešti ani památky. Občas jsme slyšeli krákání vran nebo cvrkání hmyzu z bažiny. Nikde žádní lidé. Bylo to pochopitelné. Před anomálií měli skoro všichni respekt a nikdo se s ní nechtěl pouštět do křížku. Pouze lidé jako my, co neměli co ztratit, mohou takto riskovat. Byli jsme právě blízko lesa. Jedle, borovice, smrky, břízy, duby, prostě spousta staré dobré nezmutované, nebo alespoň ne zcela zmutované.

„Zdá se, že se na nás konečně usmálo štěstí. Čistý, nezmutovaný les,“ řekl jsem.

Táňa Fjodorovna, která šla uprostřed, se jen podívala a pak šla dál bez odpovědi. Tank řekl:

„Zkontrolujte si zbraně, patrně bude uvnitř spousta mutantů.“

Nebylo to zcela špatné rozhodnutí, spíše naopak. Bylo velice pragmatické. Pokud v lese není moc anomálií, bude uvnitř spousta mutantů, kteří se zde budou cítit v bezpečí. Překročili jsme malý potok a šli dál.  V duchu jsem si přál, abychom konečně šli nějakým otevřeným prostorem. Začínám mít známky klaustrofobie. Zkontroloval jsem Geigerův počítač, ale zdá se, že jdeme poměrně čistým prostředím. Nejspíš sem nějakou náhodou nespadly zbytky radioaktivního železa z reaktoru číslo 4. Nebo to byly jen nepatrné částečky, protože Geigerův počítač mlčel. Před tím, než jsme vešli do lesa, tak jsme se rozhodli si na chvilku odpočinout. Zásoby jídla jsme měli téměř na nule, ale to málo co zbylo, jsme snědli. Konzerva se dá jíst i studená, i když to chutná odporně. Zahrabali jsme plechovky pod jehličí do jílnaté hlíny. Udusali jsme vše tak, že by vše našel jen pořádný klikař nebo šikovný stopař a šli jsme do lesa. Nikde jsme neviděli žádnou vyšlapanou stezku, ale já spoléhal na Geigera, senzory v Tankově exoskeletonu a na svoje štěstí. I když to třetí byla ruská ruleta s poloautomatem.

Vím, že trestat je lidské, ale odpouštět božské. Proč tedy Monolit jak odpouští, tak i trestá?

-          Protože Monolit není bůh, ale ani člověk. Proto si může dovolit luxus obojího.

Tank šel jako první, Táňa uprostřed a já vzadu. Moje boty byly stále mokré, ale bláto, které na nich bylo, začalo opadávat. Všude kolem bylo velké kapradí a tráva působila jako přírodní šmirgl papír. Už se nemůžu dočkat, až se dostanu někam, kde je velké ohniště a já si tam usuším boty a ponožky. Naprosto to přehlušilo mé ostatní potřeby a i když jsem se snažil zapomenout, musel jsem na to pořád myslet. Na chvíli to dokonce přehlušilo i zážitky z anomálie Hřbitov, ale pak se vše zase vrátilo do čisté remízy a vadilo mi oboje. Šli jsme skoro hodinu, než mi to přestalo být jedno a další dvě, než jsme našli něco podivného.

„Stát,“ zavelel tiše Tank.

Všichni tři jsme se dívali na objekt, který bychom zde nikdy nečekali.  Jakási betonová budova, která má v sobě spoustu železa a jakýsi vysílač. Tank vše projel skenem a když nám signalizoval, že je vše v pořádku, šli jsme dovnitř. Seskočil jsem z násypu na betonový dvorek a pomohl Táně. Tank skočil sám a zanechal v okolí kovovou ozvěnu. Uslyšeli jsme zachrčení mutantů. Všichni tři jsme se sehnuli do bojového pokleku. Tank pomalu postupoval kupředu, zatímco my jsme čekali, co vyběhne ven. Vyběhl Snork. Tedy, lépe řečeno, vyskočil. Snažil se rozsápat Tanka na kusy, ale ten měl těžký exoskeleton. Přesto to nebyla ochrana navždy. Tankova brokovnice dopadla čtyři metry od něj, takže jen držel Snorka za krk a snažil se vytáhnout nůž. Nemohl jsem zaměřit. Běžel jsem k nim, ale nedařilo se mi dostat Snorka na mušku. Táňa si taky nevěděla rady, ale pak jí napadla spásná myšlenka a tím vyřešila celou situaci. Doběhla k nim, skopla Snorka na stranu dál od Tanka a já ho mohl zastřelit kalašnikovem. Mělnik byl naštěstí v pořádku. Přišli jsme ke kovovým dveřím, které byly vylomené a vešli jsme dovnitř. Stále jsme neměli baterky a museli jsme spoléhat na Mělnikův noktovizor. Bylo tu vidět líp, než v rouře před několika dny, ale stále to nebylo to správné optimum. Nebylo tu dost energie pro žárovky. Dokonce ani svíčky, oheň, cokoliv. Nic. Tank nakonec ukázal na něco hranatého. Zkusil zapnout počítač, ale přirozeně nefungoval. Teprve teď jsem se začal lépe orientovat. Oči si pomalu přivykly na tmu a já poznal, že jsme v nějaké řídící místnosti nebo tak něco. Všechno tu bylo takové stísněnější, ale rozhodně to nebyla miniaturní stanice. Je to tak jedna místnost našeho bunkru. Mělnik sebral nějaké papíry. Ukázal mi, abych se otočil. Dal mi ty dokumenty, nebo co to je do batohu.

„Můžeme jít, nic dalšího tu není,“ řekl.

Vyšli jsme zase ven. Pokračovali jsme dál, jakoby tu žádná stanice nebyla. Teprve teď mi došlo, že jsem nepřebil kalašnikova, ale když jsem chtěl sundat zásobník, uvědomil jsem si, že já vlastně žádné další náboje nemám. Je jich tak dvacet pět. Možná dvacet sedm. Formaci jsme měli stejnou jako před tím, takže naštěstí nikdo neviděl, že takhle stupidně reaguji.

Mlha na chvíli ustoupila. Všichni se dívali z paluby ven přes zábradlí.

„Nemožné. To se nám jen zdá. Nejspíš jsme se nadýchali nějakého plynu, nebo je něco v tý mlze. Vy už jste někdy viděli lítat plně naloženou nákladní loď?“

Pozorovatel na věži viděl něco, co ho naprosto paralyzovalo.

„Vrtná věž na obzoru!“

„Všichni se něčeho chytněte, již nejsme pánem lodi.“

Loď narazila a už nikdy nepopluje.

Zdá se, že jsme někde na konci lesa, protože v dálce je vidět světlo. Když jsem na to upozornil ostatní, tak souhlasně přikyvovali. Dalo nám to nový elán, přesto jsme šli stejně pomalu jako dosud. Řekněme, že bychom neradi něco podcenili a navíc Mělnik nedokáže běhat tak rychle jako my. Trvalo nám půl hodiny, než jsme se dostali na okraj. V lese se zdá okraj být blízko, ale není to tak.

„Co to má být?“ zeptal se Mělnik.

Když jsme to viděli, tak jsme nemohli věřit vlastním očím. Uprostřed lesa, kde voda nebyla tisíce let, ležela rozsápaná zrezavělá nákladní loď. Podívali jsme se na sebe. Kývli jsme. Tohle stojí za prozkoumání.