Jednání VI.

Jednání VI. Dítě

„Pojď Amy, je to dobrý,“ zaznělo z pořádné dálky. Přesto se mi zdálo povědomé. Hodně povědomé.

Nejprve se vynořil ze stínu tunelu Martin Presston. V bunkru jsme měli žárovky skoro všude, tady však byly trochu utlumené, aby nebyla tak snížená obranyschopnost. Martin měl starou pistoli Tokarev, kterou zřejmě sebral nějakému banditovi, protože byla dost opotřebovaná. Na prahu vchodu se otočil a podal ruku postavě za ním. Nejprve jsme uviděli malý nos a černé krátce zastřižené vlasy, pak její obličej z hnědýma očima. Hned nato Táňa Fjodorovna rozsvítila naplno. Naše zraky se zaměřily trošičku níže. Její břicho bylo neobvyklé. Nemohli jsme říct ani slovo. Pak přišel Vitalij Alexandrovič, který se vyhrabal z ubikací. Zřejmě zaslechl, že přišel někdo nový a chtěl ho vidět. Koukl se na nás a když viděl kam zíráme, koukl se tam taky.

„Do prdele,“ ulevil si. Bylo to velice trefné. Nejsem sice doktor, ale Amy byla v pokročilém stavu těhotenství a bude rodit nejpozději za měsíc. Zóna je pěkná svině, když sem vábí i děti.

„Pojď Amy, všechno je v pořádku. Je to dobrý,“ znělo pořád z velké dálky, ale konečně trochu blíž. Pak jsem uslyšel jiný hlas, takový počítačový, ne duchovní, to je lepší výraz.

„Rozhodnutí z nás dělá člověka, rozhodnutí a čest, tak praví Monolit.“

Zajímavá filozofie.

Od toho okamžiku uběhlo už několik hodin. Vitalij Alexandrovič, ačkoliv byl velmi ospalý, nezamhouřil oka. Nechali jsme je trošičku vyspat, za což nám byli opravdu vděční, ale přidělali nám tolik starostí, že naše původní trojice nemohla spát. Sedli jsme si u vchodu do krytu a začali si povídat o všem možném. Probrali jsme vše, co jsme si pamatovali.

„Počkej, teď mě napadlo, že oni by taky měli mít papír se jmény.“

„Zeptáme se je na to, až se probudí.“

Než se tak stalo, začali jsme si říkat vtipy. Normální člověk by se tomu zřejmě nezasmál, ale pro nás to bylo skoro všechno nové. Vitalij Alexandrovič totiž na záchodě našel knížku, kde jich bylo skoro tisíc.

„Tenhle je skvělej, víte, co udělá krysa v hořícím lese?“

Nikdo nevěděl.

„Nic, shoří taky.“

Začali jsme se smát jako parta mladých děvčat. Zabavilo nás to skoro na tři hodiny. Pak přišli oni dva.

„Nemáte moc tvrdé spaní,“ řekl jsem trochu podrazácky.

„Máme noční můry,“ odpověděla Amy.

„To bych měl v její situaci taky,“ zašeptal Vitalij Alexandrovič.

„Společné,“ doplnil ji Martin.

„Jak moc společné?“ zeptal jsem se opatrně.
„Zdá se nám stejná situace ze dvou různých pohledů.“

„Mně se stalo to samé s Táňou Fjodorovnou.“

Táňa přitakala.

„Takže jsme se nezbláznili?“ zeptal se Martin.

Tohle jsem si vzal na starost já:

„No, asi bude nejlepší, když vám to všechno vysvětlím,“ odmlčel jsem se a pokračoval. „Pravděpodobně jsme se všichni ocitli v zajetí jakéhosi Monolitu. Dělal z nás elitní společnost s jasnými zákony, které nám všem jsou bohužel neznámy. Jisté je ale to, že Monolit podporuje monogamní manželství. Během nebezpečných misí do perimetru nám bere kontrolu nad vlastním vědomím, takže všichni vyplníme jeho příkazy, které nám dává prostřednictvím velitelů. Jeho území je pravděpodobně pětikilometrový okruh kolem elektrárny, možná trošičku víc. Někdo, nebo spíše něco donutilo naší skupinu z této „Země zaslíbené“ utéct. Bohužel si nevybavuji důvod a co nás k tomu přivedlo.“

„Počkej, mluvíš tu o skupině, to myslíš nás pět?“ zeptala se Amy.

„Ne, každý má papír, vy snad ne?“ sáhl jsem do kapsy a vyndal ho, ostatní mě napodobili.

Martin a Amy se prošacovali a zjistili, že je mají taky.

„Máte tam nějaké jméno přeškrtnuté?“ zeptal se Vitalij Alexandrovič.

„Pět jmen. Pokud to dobře chápu, jste tam vy tři, jakýsi David Pavlovič Sjamsenko a také jakýsi David Lloyd George.“

Nikomu se žádná vidina neobjevila. Prostě nic.

„Nikdo si na něho nepamatuje?“ zeptal jsem se.

Všichni kývali hlavou, že ne. Tohle bude zapeklité.

„Nejspíš bude někde tady blízko,“ prohlásil Vitalij Alexandrovič.

„Je to dost pravděpodobné,“ přitakal jsem.

Vitalij se koukl na hodinky.

„Hele, jsou dvě hodiny ráno, navrhuji, abychom se všichni kromě hlídky prospali a pak se kouknu s Michailem Vasiljevičem po dalších zásobách a možná i po něm.“

Trochu to ve mně hrklo. Mám jít nahoru? To je skvělé, jenomže zvládnu to s tou nohou? Koukl jsem se na Táňu Fjodorovnu, která stoprocentně myslela na to co já, a když mateřsky přikývla, tak jsem přece jen byl rád, že se konečně nadýchám čerstvého vzduchu. Na hlídce zůstala pouze Táňa Fjodorovna. Já jsem se musel vyspat, abych byl čilý.

„Každý má v životě dvě volby, může si vybrat mezi dobrem a zlem, dobrem a lepším dobrem a také mezi zlem a menším zlem, přičemž menší zlo nemusí vždycky znamenat prohru, tak praví Monolit,“ ozvalo se z konce chodby.

„Pojď Amy, je to dobrý,“ z vedlejší chodby se objevila ruka, která mě zatáhla do tmavé místnosti. Zavřely se dveře. Začal jsem cítit hroznou bolest na hlavě. „Bude to dobré, obětoval ses pro Amy, jeden život za dva je dobrá cena,“ ozvalo se z venku hlas Martina Presstona.

„Pojď Amy, je to dobrý.“

Probudil jsem se docela brzy. Osm hodin. Dobrý čas. Oblékl jsem se do kalhot, blůzy a vesty, které jsem měl připravené na vedlejší posteli. Pak jsem si vzal ponožky a boty. Budu je muset vyprat. Vitalij Alexandrovič už nespal. Pil vodu, kterou si načepoval z kohoutku. Když mě uviděl, polkl vodu, kterou měl v ústech do plic a začal kašlat. Plácl jsem ho po zádech a on se z toho vykašlal.

„Suka, spasiba,“ odpověděl.

„Nie za što.“

„Jseš připraven?“ zeptal se mě.

„Vždycky.“

Vzal jsem si s sebou Makarova a tři zásobníky. Žádné jídlo, žádné medikamenty. Bude to buď já, nebo oni.

„Tak vyrazíme,“ řekl.

On měl s sebou akorát své dva nože. Šel jsem první. Noha stále ještě bolela a předchozí dva dny jsem střídal obvazy s kousky mé bývalé košile, přesto tu byl vidět pokrok. Jenom si dlouho nezaběhám. Našlapoval jsem na cihelný prach a zbytky malty a na cestu si svítil baterkou. Minul jsem i trubku s ešusem, které jsme tu před třemi dny nechali. Za chvíli jsem před sebou viděl žebřík nahoru. Zhasl jsem baterku, zajistil pistoli a zandal ji za opasek. Pak jsem vylezl na světlo světa.

To světlo na konci tunelu mě začínalo štvát. Svítí mi do očí a nemůžu kvůli tomu spát. Nemůže prostě někdo zhasnout?

„Víš, co se dělá s těmi, kteří nejsou ochotni spolupracovat?“ slyšel jsem známý hlas.

„Nevím,“ odpověděl někdo.

„Udělá se z nich krmení pro mutanty,“ odpověděl Kat, tak se totiž jmenoval, vzpomněl jsem si.

Odsouzený začal řvát. Byl jsem na řadě. Má postava otevřela dveře pomocí páky na zdi. Kat chytil odsouzeného a hodil ho do světla. Mihl se první stín, druhý stín. Zavřel jsem dveře a slyšel jenom křupání kostí a masa. Moje postava se zeptala:

„Co že ho to vlastně sežralo?“

„Speciální novinka. Chiméra, zbrusu nový mutant z GenLabu.“

„Nechtěl bych tam skončit.“

„Stačí, když nic nepoděláš a budeš vždy na té správné straně, pak nebudeš mít se mnou problém,“ zasmál se s nádechem ironie.

Správná strana, to mi něco připomíná. Staré heslo Monolitu o dvou volbách. Které je to menší zlo?