Jednání XXVIII.

Jednání XXVIII. Satisfakce

Začalo moje jednání se Sacharovem. Chtěl jsem se dostat do Jantarské továrny, ale nemohl jsem tam jít bez psionické ochrany. Chtěl jsem ji od něj koupit nebo vyměnit. Nabídl jsem se mu jako dobrovolník na průzkum továrny, ale s tím on nesouhlasil a řekl mi, že cena, kterou nabízím je moc nízká. Nejradši bych mu provrtal ten jeho vědátorský mozek kulkou z abakanu, ale nechtěl jsem mít v zádech vrtulníky.

„Jak vidím, nemáte moc na výběr,“ snažil jsem se to uhrát na svou stranu.

„Nemůžeme dávat prototypy každému, je třeba vás ještě vyzkoušet a to vy stále nemůžete pochopit.“

Pokrčil jsem rameny.

„Dal jsem vám solidní nabídku. Pokud chcete čekat měsíce na dalšího člověka, můžete. Klidně si tam pošlete pár vašich asistentů, kteří mají status pokusné bílé myšky, a nedojdou dál než za hranice laboratoře.“

Začal jsem jakoby odcházet a profesor mě zastavil. Vrátil jsem se a vyslechl jeho konečnou nabídku.

„Uděláš pro mě práci, malou, jednoduchou a já ti dám ten prototyp. Souhlasíš?“

Poznal jsem, že nic dalšího neusmlouvám.

„Co je to za práci?“

„Kousek za laboratoří je ztroskotaný vrtulník. Zemřel tam před několika týdny jeden výzkumník. Chci, abys přinesl jeho tělo, tedy alespoň to, co z něj zbylo.“

„Jak dlouho, že tam je?

„Skoro dva měsíce,“ řekl Sacharov smutně.

„Tak to nepočítejte, že něco najdete. Ohlodali ho mutanti a zbylo z něj jen pár kostí a do hnízda nejdu. Tam to kolikrát nezvládne ani komando trénovaných vojáků natož já.“

Pak jsem řekl, že to zkusím, ale jasně jsem řekl, že nemohu zaručit jeho přinesení. Opustil jsem laboratoř a vyrazil ven. Vrtulník byl na stráni kousek od laboratoře. Nikde nebyly hlášeny anomálie, takže jsem se rozeběhl a šetřil tak svůj čas, kterého se mi moc nedostávalo. Zastavil jsem se u hrobu jednoho nebožtíka a rozhlédl se po okolí. Pár snorků, jinak nic. Mrtvola byla kupodivu stále na místě, ale něco se mi na tom místě nezdálo. Kolem byl takový divný opar.

Přišel jsem až k tomu místu, ale mé další zkoumání bylo vyrušeno snorky. Poznali, že já nejsem úchylná tvorba Zóny, ale stalker a chtěli si na mě pochutnat. Jeden na mě skočil, ale uhnul jsem. Snork byl chycen anomálií a roztrhán. Vypálil jsem pár ran a obešel celé místo, aby mezi mnou a tlupou snorků byla nějaká ochrana. Rychle jsem zkoušel něco vymyslet, ale neměl jsem nic, co bych mohl hodit dovnitř a najít nějaký vchod. Nakonec jsem zrealizoval ten nejhloupější a nejhorší nápad. Hodil jsem tam svoji pistoli, kterou jsem měl u pasu.

Anomálie zbraň pustila a já zjistil, že shodou náhod jsem u vchodu. Přesně ve chvíli, kdy jsem tam vstoupil, na mě skočil snork, ale nějakou náhodou jsem ho shodil o okraje anomálie, takže byl roztrhán a já zůstal uchráněn. Mrtvola vědce byla pouze nahlodána časem a počasím, ale jinak byla celá a nikdo si na ní nepochutnal. Vzal jsem ji na záda a bez dalšího zkoumání jsem vyběhl anomálií ven. Snorkové, když viděli osud svých druhů a také to, že já z anomálie vyšel ven zdravý, tak mě nechali na pokoji a raději utekli jinam. Ještě jsem vzal kus nohy jednoho roztrhaného snorka a šel jsem k laboratoři. Vědec byl těžký a moje výstroj taky něco vážila. Alespoň jsem nebyl ohrožován nikým dalším.

Po půlhodině jsem se dostal do laboratoře a předal jsem mrtvého vědce jeho bývalým kolegům. Pak jsem prodal nohu snorka Sacharovovi a bez jakéhokoliv dalšího smlouvání jsem dostal sluchátka, která mě chránila proti psionickému záření a také jsem dostal nějaké patrony. Za několik minut jsem byl před branami továrny, a když jsem viděl skupiny zombíků a dalších nepřátel, vykašlal jsem se na to a na bezpečném místě jsem přelezl zeď a dostal se na střechu. Byla to klasická plechová vlnitá střecha, která kryla halu. Bylo docela riskantní po ní chodit, ale daleko větší riziko bylo jít hlavním vchodem a nechat se zastřelit náhodnou kulkou od nějakého bezmozka. Přeskákal jsem až k nějakému lešení, díky kterému jsem se dostal do patra celé hlavní budovy.

Vešel jsem dovnitř a seskočil do mezipatra, neboť schody byly spadlé. Všechna moje výstroj zacinkala, ale naštěstí nic nevypadlo ven. Dále už jsem pokračoval rutinním způsobem. Abakan v rameni připravený a odjištěný a sestupoval jsem po schodech dolů. Do všech dveří jsem vždy preventivně mířil, a když jsem procházel kolem vchodových, rozeběhl jsem se dolů, aniž bych se ohlížel, jestli mě někdo zpozoroval. Během chvilky jsem byl ve vstupní místnosti do laboratoře.

„Hledej, hledej, mladý chlapče,

hledej třeba tady v plénu.

Nemůžeš ho nikde najít.

Proč nepoužil jsem radši ženu?“

Toto se mi najednou ozvalo v hlavě. Rázem jsem pochopil, proč se do této továrny moc nechodí. Nikdo se nechce zbláznit.

Pomalu jsem sestupoval po obrovském žebříku a klapot mých těžkých bot o ty kovové tyčky mě docela znervózňoval. Přesto jsem si nedovolil zastavit, natož se vrátit zpátky. Poslední dvě příčky nad zemí jsem seskočil. Připravil jsem si abakan opět do pracovní pozice a vyrazil jsem vstříc temnotám a tajemstvím staré laboratoře. Po pár krocích mi došlo, že tu nejsem sám. Podíval jsem se za sebe a viděl jsem ve výtahu postavu. Byla tam Táňa. Bylo to pro mě opravdu šokující a málem jsem se z toho sesypal.

„Táňo?“

Přikývla a zmizela mi před očima. Nevracel jsem se, neboť jsem slyšel o takových případech, kdy vás při zvýšené psionické aktivitě pronásledují podobné vidiny. Minul jsem pár rozházených beden a prošel velkými mřížovými vraty. Když jsem je otvíral, tak velice nepříjemně zaskřípaly. Tušil jsem, že to přiláká něčí pozornost. Abakan jsem měl připravený a zaklesnutý v rameni.

Dva snorci, které jsem nechtěně vyrušil z jejich odpočinku, si mě všimli a řekli si, že vylepší svůj jídelníček. Byli ode mne zhruba dvacet metrů. Začal jsem střílet, ale zatím jen pomalu, neboť jsem šetřil náboje v zásobníku. Jeden snork začal schytávat rány a nepříjemně skučel. Z hlavy a ramen se začaly odtrhávat kusy masa a tkáně a během chvíle padl na zem a hýbaly s ním už jen posmrtné křeče. Druhý snork zatím zrychlil. Teď už nebylo třeba šetřit munici. Přestal jsem šetřit svůj prst na spoušti a zmáčkl jsem spoušť na doraz. Abakan začal chrlit střelivo trochu větším rozptylem než před tím, ale přinášelo to své ovoce. Snork se zmohl na poslední zoufalý krok a zkusil na mě naskočit. Ty tři metry prosvištěl vzduchem a schytal několik průstřelů do těla. Ukročil jsem na stranu a padajícího mrtvého snorka jsem praštil tělem zbraně. Nabodl se na kus kovové mříže a přestal se hýbat. Po velkých ocelových trnech ještě stekla trocha krve a bylo jasné, že od něj mi už nehrozí žádné nebezpečí. Přišel jsem ještě k tomu druhému, který už nevykazoval známky života, ale chtěl jsem si být jistý. Vzal jsem kudlu a vrazil ji do jeho hlavy. Byl to už spíš jen akt jistoty. Otřel jsem špinavý nástroj o kus jeho vesty a pokračoval jsem ve své cestě.

 Nevěděl jsem, co přesně mám hledat, a proto jsem se jen procházel a čekal na znamení. Připadal jsem si jako myš v bludišti. Když jsem se procházel jednou chodbou, otevřely se na jejím konci číslované dveře. Věděl jsem, že to je cíl mé cesty. Vešel jsem dovnitř a byl připraven na jakoukoliv past. Žádná nenastala. Naštěstí. Objevil jsem se v malé místnosti. Byly tu nějaké motory, zásobníky s neznámými chemikáliemi a pár kostí. Další zvláštnost byla světélkující tyč, která byla v jedné z těch mašin. Pomalu jsem jí vytáhl a najednou mnou prolétl pocit, že jsem udělal správnou věc. Vložil jsem ji tedy do batohu a opustil místnost. Musím se dostat ven, jenomže se mi nechce chodit zpáteční cestou.

Oblast té továrny na vrchu je velice nebezpečná. Zkusil jsem jít jinou cestou, než kterou jsem sem vešel a objevil se u velkého sloupu s nějakou zelenou tekutinou a velice rozmanitými mosty se spoustou schodů. Nikde nikdo, jen pár mrtvol, které tu jsou už dlouho. Vyběhl jsem po schodech nahoru a kromě bolestí hlavy se mi nic moc nestalo. Pak jsem našel cestu do řídícího centra, kde byla zničená podlaha a vstup do podzemí. Během chvíle jsem vylezl postranním východem a objevil se v Jantaru. Už jsem se nezastavil v laboratoři, ale zmizel jsem do oblasti Baru. Tam jsem se také nezastavil, neboť sotva uběhlo poledne. Místo toho jsem zamířil rovnou do Armádních skladišť, které budou mou poslední zastávkou před setkáním s vojáky Monolitu, mými bývalými bratry a sestrami.