Jednání XIV.

Jednání XIV. Smetánka nové společnosti

„Navštívil nás Anděl smrti!“ ozvalo se v naších uších. Táňa si sedla a její vědomí přešlo do vidiny. Já s ostatními jsme přišli do hlavní místnosti a uviděli Auligu Rapaxe, který byl podpírán dívkou, která by se hodila do Hollywoodu, ne do nebezpečné Zóny. Byla oblečená v luxusních bílých šatech, se zlatými botami s vysokými podpatky a hlavně měla dlouhé vlnovité blonďaté vlasy a hluboké modré oči. Vypadalo to komicky. Všichni jsme popadali k zemi. Jenomže my nepopadali vzrušením, ale ovlivnění vidinami.

Už jsem tady ležel dlouho. Půlku těla jsem měl v blátě, na hlavě jsem měl helmu s maskováním a větvemi a obličej zamazaný barvou. V ruce jsem měl Dragunova, protože Gausska by v tomhle bahně nepřežila ani sekundu. Sotva přežije mírný déšť, natož tuhle spoušť. Kdežto Dragouš, ten vydrží všechno. Zapřemýšlel jsem. Tedy skoro všechno. Vzpomněl jsem si jak na silvestra se chlapi hádali o to samé a pak jeden exemplář této skvělé zbraně přejeli tankem. Výsledek byl jasný předem. Cíl, který jsem měl, chránit konečně dorazil. Kráčel po staré asfaltce a vůbec nedbal nástrah okolí. Vojáci zde nedaleko vysadili parašutisty.Spetznaz. Podíval jsem se do puškohledu a trochu proskenoval okolí. Nikde nikdo až na ni. Nevěřil jsem vlastním očím. O takovouhle holku by se poprala spousta lidí a to i těch, kteří si můžou vybírat. Mladá tak pětadvacetiletá blondýna, vcelku vyvinutá a s nádhernými luxusními šaty a šperky.  Ozvaly se kulky, Spetznaz začali pracovat. Díval jsem se dál. Ta holka pořád šla a kulky ji míjely. Teprve po chvíli ji jedna kulka prostřelila nohu. Ta dívka šla pořád, sice chvíli kulhala, ale pak zase bylo vše v pořádku. Přiblížil jsem puškohled na tu ránu a nebyla tam. To není možné. Monolite, proč mě šálíš?

Kulky zmlkly. Nikdo už nestřílel. Pořád tam stála. Kolem ní začalo zářit světlo a teprve po chvíli jsem viděl, jak mrtvoly vylétly ven z křoví přímo k nebi. Pak se zkroutily do nepřirozených poloh a spadly zase na zem. Jedna mrtvola ale zůstala pořád naživu. Neznámou sílou se dostala až k té holce. Neumím odezírat, ale jsem si jist, že spolu mluvili. Pak, ale vězeň tasil nůž. Střelil jsem ho do ruky. Holka ho odhodila na blízký strom, kde si zpřelámal všechny kosti a umřel. Dal jsem si pušku na záda a šel za ní. Poklekl jsem před ní a ohlásil se. Přikývla a šli jsme dál. Po chvíli jsem se ji zeptal.

„Smím vědět, s kým mám tu čest?“

„Anděl smrti, ale víc ti říct nemůžu,“ řekla pobaveným tónem, pak už jsme nikdy nepromluvili.

Seděl jsem opřený o zeď a čekal, až se probudí ostatní. Ona seděla na židli a všechny nás pozorovala. David Lloyd George stál ve dveřích a také nás všechny projížděl pohledem. Když si všiml, že jsem vzhůru, řekl:

„Auliga je v pořádku, dalo mi to dost práce, ale je to tak. Bez pomoci našeho hosta bych to ale nezvládl.“

„Hosta?“

Podívala se na mě s pobavením.

„Copak, nevidíte mě tu rád?“

„Myslel jsem, že jste jedna z nás.“

Uhnula pohledem na stranu.

„Nejsem jedna z vás. Pracuju pro Monolit, ale mezi námi a vámi je velký rozdíl.“

„Jaký třeba?“ zeptal jsem se.

„Já si pamatuji vše a brzy zase odejdu.“

Počkal jsem, až se všichni probudí. Využil jsem mezičasu a trochu se zkulturnil. Opláchl si obličej a snažil se oholit nožem Bowie, který v naší skupině zůstal po Šermířovi. Nešlo to dobře, navíc jsem neměl holící pěnu a balzám po holení, ale trocha vody těch pár kapek smyla a tu bolest jsem po chvíli přestal vnímat. Když jsem se vrátil, tak Anděl smrti zmizel. Utekl. Jediné co tu zůstalo jako vysvětlení, byla dvaceti rublová bankovka a na ní nápis: „Musela jsem. Jednou se vrátím!“

 Tak, odpovědi na nevyřčené otázky zmizely s ní. Poté co se všichni probudili, tak jsme dali dohromady naše vidiny s Andělem. Celkově nic moc nového. Někdo ji zranil, ona přežila za jakýchkoliv okolností a ještě pomáhala ostatním. Jedna věc byla ale opravdu zajímavá. David Lloyd George jako vrchní zbrojmistr si ji pamatoval na audienci u samotného Monolitu. On sám Monolit neviděl, ale slyšel ho. Prý je jeho nejoddanější služebnicí a on se ji za její věrnost odměnil. Čím, to bohužel neví, ale je jisté, že ta holka nestárne. Také je stále panna, a jak se zdá tak to takhle zůstane ještě hodně dlouho. Nedokázali jsme poskládat další informace a tak jsem rozhodl, že se všichni vydáme na pořádnou zásobovací výpravu. Já s Táňou Fjodorovnou a Vladimírem Stěpanovičem Molotovovem půjdeme na blízkou základnu banditů. David Lloyd George vezme všechny Makarovy, zbytek peněz, které jsme sebrali všude možně a podívá se po okolí a také do Baru, kde se pokusí něco koupit. Davidovi jsem věřil, a přestože jeho ruština nebyla nijak suprová, není nijak neobvyklé, že v Zóně jsou také anglicky mluvící cizinci, kteří se jen lacině snažili naučit rusky. David se také poptá po nějaké práci a tak podobně, takže se vrátí až za pár dní. S sebou si nebere žádné jídlo, ale L86ku, všechny náboje NATO a obchodní zboží. Já jsem měl svého Mosina a všechny náboje, jako zálohu jsem měl jeden nůž Bowie. Táňa Fjodorovna měla pistoli Štečkin APS a Tokareva, které sehnala od vojáků, jež jsme přepadli. Vladimír Stěpanovič Molotov jako bývalý voják uvítal, když si mohl vzít samopal AKSU a všechny náboje, které k němu byly. Bylo to skoro na dva a půl zásobníku, což může být opravdu hodně, ale také velmi málo. Anatolij Igorjevič Rugalov zůstane spolu s Amy Hazardovou a Martinem Presstonem v bunkru.

Asfaltka byla jako vždycky plná prasklin a místy porostlá trochou mechu. Vítr měl dneska pauzu, takže se nepohnul ani list na stromě, natož aby se vlnila nějaká tráva. Jeden z těch hezčích podzimních dní. Vladimír Stěpanovič Molotov šel jako první. Na vojně odsloužil přes deset let a u Monolitu je od druhé exploze. Věřil jsem tedy jeho instinktům, a přestože již skoro dva týdny nestřílel, tohle je prostě věc, která se nezapomíná. Táňa Fjodorovna, nejenže je moje holka, ale již několikrát dokázala, že to s pistolemi umí a zabíjet ji nedělá žádný problém. Já? Já. Nevím, čím bych podpořil své myšlenky. Nerad se pouštím do sebehodnocení. Skupina se zastavila, protože ji něco vyrušilo. Po chvíli se ozvalo zaštěkání, pak zakňučení a poté tvor zmizel. Vladimír Stěpanovič se na nás otočil a rukou pokynul, že jdeme dál. Po deseti minutách jsme došli až k továrně. Nebyla to ta velká, která je tady kousek, ale ta malá, jenž je kousek od farmy. Nedávno tudy někdo prošel, protože na nádvoří byly dvě mrtvoly a kolem spousta much. Prošli jsme kolem a vyrušily hmyz od své svačiny. Před námi byla velká tovární hala s nějakými generátory nebo nádržemi, nebo co to bylo. Kousek vedle bylo pár matrací a nějaké tábořiště. Uslyšeli jsme kroky. Okamžitě jsme se schovali a čekali jsme, co se stane. Přišel jeden Bandita v dlouhém kabátě. Podle chůze a toho jak mumlal, se zdálo, že je zhulený nebo opilý. Vzal jsem si nůž Bowie. Potichu jsem došel až k němu a než si stačil něčeho všimnout, tak měl rozřízlý krk. Když jeho tělo spadlo, tak pistole, kterou měl na zadní části pásku, kovově ťukla do dlaždic, takže se zvuk rozlehl po celé hale. Pokýval jsem obličejem a otočil se.

„Kurva, nedělej takovej bordel, nedá se tu spát!“ uslyšel jsem výkřik.

Zamával jsem rukou na své kolegy, kteří odjistili své zbraně a přiběhli ke mně. Od bandity jsem si půjčil samopal MP5. Bandita neměl žádné další náboje. Takže jeden zásobník musel stačit. Našlapovali jsme pomalu a po pár vteřinách jsme byli u nich. Byli tři a seděli kolem vodní dýmky v takovém kruhu. Nikde tu nebyla hlídka. Patrně to byli ti chudáci tam venku.

Jenomže to by tam nebyly ty mouchy, problesklo mi hlavou. Ponechal jsem si nůž Bowie a vydal se jim trochu zkrátit život. Na druhou stranu, vodnice by je taky jednou zabila. Prvního jsem podřízl, aniž by si mě někdo všiml. K druhému jsem musel skočit, i když měl zpomalené reflexy, tak jsem musel pospíchat. Musím zabít ještě toho třetího. Sekl jsem mu po krku a nemohl tomu uvěřit. Já to dokázal.

MP5tku jsem nemusel vůbec použít.

„Stůj, … slyšíš?! Zabiju tě!“ vykřikla hlídka. Bandita stál v druhých dveřích téhle místnosti a vystrašeně na mě mířil upilovanou dvouhlavňovkou. Na krku se mu po chvíli objevil postříbřený nůž s jemně vyleštěnou čepelí. Pak se objevily bílé ženské rukavice a nakonec i její hlava. Něco tomu muži zašeptala do ucha, pak na mě spiklenecky mrkla a prstem naznačila, ať mlčím. Pak i s tím chlapem zmizela. Nebyly slyšet žádné zvuky, jen na zemi zůstala upilovaná brokovnice. Přiběhl Vladimír Stěpanovič a Táňa Fjodorovna.

„Děje se něco?“

„Ne, všechno je v pořádku.“

Posbírali jsme lup. Nějaký šrot, který nebudeme používat, ale prodáme ho. Sedm nábojů do Mosina, které byly zabalené v papíru s nápisem: „Úspory“. MP5 a půl zásobníku. Dvě konzervy s jídlem a krabička cigaret. U nás nikdo nekouří, ale prodat se dají. Na druhou stranu, bylo tu pět lžic, tři ešusy a dokonce i pár poctivých plechových hrnků. Když jsme šli zpátky do krytu, byli jsme v dobré náladě. Jenom já si pořád myslel, že nás někdo pozoruje.

„Copak nesloužím dobře Velkému Monolitu?“

„Sloužíš, právě proto jsi byl vybrán na speciální úkol.“

„Nemusíš se z něj vrátit, ale když ho přežiješ a splníš, dostaneš to, po čem toužíš.“

„Jenomže já po ničem netoužím.“

„To si povíme, až se vrátíš.“

Muž odešel z místnosti. Zadavatel úkolu si pro sebe zašeptal.

„Jestli se vrátíš.“