Jednání XX.

Jednání XX. Tudy nikdo neprojde

„Tudy nikdo neprojde,“ zašeptal Lovec svému vlčákovi, který vytrvale a trpělivě ležel u jeho nohou.

„Vždycky tudy někdo chodí, ale dnes nikdo neprojde. Dnes ne!“ pokračoval. Vlčák souhlasně zavrtěl ocasem. Lovec si vzal svoji kulovnici. Cvakl klikou závěru a zíral do puškohledu. Uviděl skupinu stalkerů na pochodu. Střelil jejich velitele a opět zašeptal: „Já to říkal, Broku, já to říkal.“

Chvíli poté, co jsme se potkali s Mělnikem Atalinkem, tak začalo pršet. Ani jeden z nás neměl pláštěnku, ale všichni jsme měli kapuce případně keramické pláty na exoskeletonu, takže to nikomu nijak extra nevadilo. Jen nás štvalo, že byla o dost zhoršená viditelnost. Šli jsme v řadě s dvoumetrovými rozestupy. Nohy se nám bořily do bahna a já litoval, že jsem si nevzal gumovky. S těmahle teniskama se nedá dlouhodobě cestovat. Někdo mi poklepal na rameno. Šel jsem uprostřed, Táňa byla přede mnou, takže to byl Mělnik Atalinko.

„Co se děje?“ zeptal jsem se. Tedy, spíš jsem křičel, protože déšť přehlušoval skoro všechno.

„Někam se schováme, tohle nemá cenu!“ zakřičel. Doběhl jsem za Táňou a zastavil ji. Nechápavě se na mě podívala.

„Jdeme se někam schovat, ten déšť je hrozný.“

Pokývla hlavou. Mělnik už vyhlížel nějaký úkryt. Pak něco uviděl a pokynul nám rukou. Šel první. Já bych si to na jeho místě netroufnul, protože exoskeleton sice poskytuje ochranu, ale není všemocný a jít pouze s jednou pistolí, kterou si od nás půjčil. Byl dost statečný. My ostatní jsme šli za ním. Já měl připravený svůj nástroj smrti, AK-74 a Táňa oběma rukama držela Makarov. Chudá výzbroj, pokud proti nám vyrazí nějaký upír, tak jsme všichni mrtví.

„Je tam stoka!“ zahlásil Mělnik.

Ano, byla. Tekla z ní nevábně zapáchající voda, ale alespoň tam nepršelo. Když budeme mít štěstí, bude neobydlená. Stoka se tyčila dva metry nad zemí. Museli jsme k ní vylézt. Dal jsem si na záda kalašnikov. Mělnik mi udělal schod sepnutýma rukama. Já jsem na ně šlápl, zatímco on mě vyhoupl nahoru. Chytil jsem se okraje a vylezl nahoru. To samé se pak opakovalo s Táňou, ale tentokrát jsem ji chytil a vytáhl nahoru já. Mělnik vyskočil a my oba jsme ho chytili za ruce. Exoskeleton je těžký jako dobře vykrmené prase a kdybychom se nemohli zapřít o kus železobetonové tvárnice, tak bychom ho nevyzvedli. Dopadl přímo na nás, ale naštěstí jsme se oba stihli skulit do stran.

„To bylo o fous,“ řekla Táňa.

„Zůstaneme tady, nebo jdeme dál?“ zeptal jsem se nejistě.

„Máte někdo baterky?“ zeptala se Táňa.

„No, já mám v exoskeletonu noktovizor druhé generace. Vidím jasně jako ve dne.“

„Půjčím ti kalacha ať nejdeš první s pistolí, my ostatní jdeme za tebou.“

Předali jsme si zbraně. Pak jsme vyrazili dopředu do hlubin. Několikrát se stalo, že jsem já nebo Táňa zakopli, ale postupně jsme došli až k malé křižovatce. Všude bylo mokro, spousta plísně, ale i trocha světla, neboť nahoře byl poklop od kanálu. Byl vysoko nejmíň pět metrů, takže nikdo ani nepomyslel na to, že bychom měli lézt nahoru. Mělnik se chvíli díval a pak vyrazil doprava.

Hlídka trvala sedm hodin. Měl jsem rozložený kulomet RPK v hnízdě a čekal jsem. To k hlídce patří. Nevěřím, že teď v noci někdo příjde a pokud ano, čeká ho nepříjemné olověné překvapení. Nevnímám chlad, ani vlhkost. Jak rád bych teď ležel v posteli, v rohu by hřála kamna a já si jen tak pospával. Noktovizorem projíždím louku pod sebou a čekám. Brzy někdo přijde.

Můj šátek, který jsem měl přes obličej, byl skrz na skrz mokrý. Z potu, z rosy okolo a také z vody, která kapala ze stropu. Skoro jsem přes něj nemohl dýchat, ale nedovolil jsem si ho sundat. Táňa byla za mnou a já se nemohl otočit. Přál bych si ji hladit, utěšit ji. Určitě byla stejně vyděšená jako teď já. V duchu jsem se zakřenil. Asi proto je se mnou, vrána k vráně sedá. Mělnik nás zastavil gestem zvednuté pěsti. Poznal jsem to, až když jsem do něj narazil. Ustoupil do strany a pomalu otevřel staré a rezavé dveře. Tedy, alespoň myslím, že to tak je, protože neuvěřitelně skřípaly. Jinak jsem skoro nic neviděl. Mělnik přišel doprostřed.

„Máte někdo zapalovač?“ zeptal se.

Táňa ho vytáhla z kapsy a dala mu ho. Přišel jsem k ní, odepnul si šátek a řekl:

„Proč jsme si nemohli posvítit na cestu?“

Přes masku jí bylo špatně rozumět, takže si jí sundala.

„Protože kdyby tu něco bylo, tak bychom byli mrtví.“

Chtěl jsem ještě něco namítnout, ale byli jsme oba umlčeni září. Uprostřed malé holé betonové místnosti byl rezavý sud a zásoba dřeva. Kolem bylo několik matrací. Nejspíš tu někdo má skrýš. Sud příjemně plápolal a my všichni jsme rádi uvítali světlo a teplo.

„Co když se sem někdo vrátí?“ zeptal jsem se.

„Dřeva tu je na týden. Jak jste na tom s jídlem a vodou? Já nemám zhola nic,“ řekl Mělnik.

„Já mám tři konzervy,“ řekla Táňa.

„Já čtyři. S jídlem jsme na tom dost špatně, ale nějakou chvíli vydržíme.“

„Dobře, je právě čistý poledne. Beru si první hlídku, takže bych uvítal, kdybyste něco uvařili, mám hlad jako vlk.“

„Jak víš, že je odpoledne?“ zeptal jsem se.

Mělnik se pravděpodobně usmál, přes exoskeleton to nešlo vidět.

„Tohle je libový oblek, má tam hodiny, noktovizor a další druhy vidění. Proto mi taky říkali Tank.“

„Tank, tvoje Monoliťácká přezdívka?“ zeptala se Táňa.

„No jasně, to je to málo co si pamatuju. Jaký máte vy?“

„Smršť.“

„Vrah.“

„Jo, vás dva znám. Anomálie Sklep, v Limansku. Byl jsem tam s váma.“

Šla na mě další vidina. Asi se trochu prospím.

„Dejte mi minutku,“ řekl jsem. Táňa pochopila, co se děje a Mělnikovi to hned vysvětlila. Ten jen chápavě přikývl.

„Tank jde první, Vrahu, dneska si s gausskou zastřílíš z pěkné blízkosti. Ve sklepě nebude žádné místo, kde by ses mohl schovat. Jakmile Tank rozrazí dveře, vyběhne za ním Smršť, která pokropí všechno, co nepatří k nám. Vymýtač pak zajistí, že anomálie bude pracovat pro nás. Tak praví Monolit, tak pravím já,“ řekl velitel, kterému každý říkal Mistr. Přezdívku nedostal jen tak, ve svém oboru opravdu mistrem byl. Skoro třicet let bojoval u Spetznatzu a nějakou dobu i u ALFY. Jako dělaný pro komandovskou práci.

Tank vyrazil dveře. Já jsem naběhl dovnitř a ozářil místnost prvními výstřely. Průhledné vidiny v sépiovém nádechu mizeli, jakmile se jich dotkla kulka, ale stále se objevovaly nové a nové. Smršť už také začala pracovat. Měla Štečkiny APS, takže kulky létaly úctyhodnou kadencí, která byla omezována jen dobou přebíjení. Vymýtač začal lámat artefakty a snažil se zjistit zdroj anomálie. Pokaždé to bylo něco jiného. Jednou jsem našel zdroj, který vypadal jako dětská postel. Její artefakt, dudlík, pak mohl být použit jako libovolný klíč. Vymýtač ukázal na dlouhou trubku.

„Je to uvnitř.“

Tank vyrazil dopředu. V podstatě si nevšímal žádných mutantích vidin, neboť jeho exoskeleton byl velmi dobře chráněn proti jakékoliv psionické aktivitě. Doběhl k trubce, rychle ji rozlomil a s malou námahou z ní vyndal tyčku ledu. Nebylo by na tom nic zvláštního, ale ta tyčka ledu byla červená a prakticky okamžitě přimrzla k Tankově rukavici.

„Můžete mi někdo pomoct?“

Vymýtač k němu přiběhl. Vzal artefakt Křivák a probodl ho tou tyčkou za pomocí Tanka, který do toho vložil svou sílu. Tyčka roztála a Křivák se pohltil do sebe. Neutralizoval anomálii. Alespoň prozatím.

„Teď mě tu nechte dvě hodiny o samotě. Já už vše zařídím.“

„Tank bude krýt vchod, ostatní jdou zpátky do Prypjatě,“ řekl Mistr.

Tady jsme skončili.

Zakašlal jsem.

„Co jsi zjistil?“ zeptal se Mělnik. Hned jsem jim všem vylíčil.

„Zajímavé,“ řekla Táňa. „Na to si vůbec nepamatuju.“

Uslyšeli jsme, jak někde spadlo něco kovového. Okamžitě jsme přišli ke stěně s dveřmi a skryli se. Počkáme, až přijdou, pokud někdo přijde a pak je zabijeme. Přišli dva stalkeři. Oba dva měli stejný obličej a stejný sestřih vlasů. Krátké zrzavé vlasy, které vypadaly jako vrabčí hnízdo.

„Nestřílet!“ vykřikla Táňa.

Dvojčata udělali oba několik kotoulů a přískoků a namířili na nás. Stáli jsme oba na stranách a mířili na sebe. Oba měli samopaly. Jeden MP5, druhý jeho mladšího kolegu MP7. Když uviděli naše značení, tak na chvíli na sebe koukli a pak se zeptali.

„Monolit?“

Kývli jsme. Oni sklonili zbraně, my taky. Určitě nás znali, neboť sklonili zbraně. Kdyby nevěděli, že patříme k té jisté skupině, tak by na nás dávno stříleli.

„Vy patříte k nám?“ zeptal jsem se.

„Ne, ale známe pár vašich. Nedávno tudy prošla celá grupa. Bylo jich něco málo pod deset.“

„Kdo je vede?“

„Gauner.“