Jednání XXI.

Jednání XXI. – Dvojčata

Obě skupiny seděly u ohniště a povídaly si o všem možném. Dvojčata se jmenovala Ivan a Péťa. Oba dva jsou veterány a v Zóně jsou v podstatě od začátku. Osud k nim nebyl zrovna příznivý.  Často se stalo, že co vydělali, tak jim nějaký kolega ukradl. Nakonec začali dělat výpravy sami a k ostatním byli velice nedůvěřiví. Proto si našli skrýš tady, ne někde blízko ostatních. Právě se vraceli z drobné výpravy a našli tu nás.

„Jaká byla kořist?“ zeptal se Tank.

Nechtěli nám jí ukázat, což bylo pochopitelné. Nakonec jsme je přemluvili. Našli akorát Koblížek. No, slovo akorát není zrovna přesné. Cena je kolem čtyř tisíc rublů. Což jim vydělá na zásobu jídla, kterou tak nutně potřebují. Také si koupí trochu munice. Ne, protože jí bylo málo, ale radši jich mít víc, než pak sedět bez munice na kousku šutru uprostřed hejna snorků. Neptali jsme se, na co peníze použijí. Už tak jsme se zeptali na víc, než je slušné a nutné. Na druhou stranu, stále jsme se nedozvěděli, kde je Gauner a kdy ho dvojčata potkali.

„Kde jste potkali Gaunera?“ zeptala se Táňa. To děvče mi snad čte myšlenky! Zaradoval jsem se.

Dvojčata se na sebe podívali.

„Nedaleko stanice Janov jsme zahlédli jejich skupinu. Nevíme toho moc, jen že jejich velitel, Gauner, dělal nějakou práci pro jednoho stalkera. Chvíli také pracovali u Svobody, ale být vámi, moc se s nimi nevybavuji. Dost z nich je prohulenejch až na kost. Povinnost, to jsou zase zelený mozky jak sviň. Přesto jsme se setkali s dobrými lidmi u obou frakcí.“

„My jsme se zatím jen setkali s tím, že po nás každý druhý střílí,“ řekl Tank. Nebyl tak daleko od pravdy.

Ivan přikývl. Patrně se od Gaunera dozvěděli víc, než nám chtějí říct. Nebo jen mají všech pět pohromadě, což je v Zóně docela vzácné.

„Slyšeli jsme.“

Podíval jsem se na Táňu, pak na Mělnika.

„Co všechno vám ještě Gauner řekl?“

Ta otázka je trochu zarazila, přesto nebyla tolik nečekaná.

„No, dali nám instrukce. Ne, nebojte. Nemáme zabít každého dalšího Monoliťáka nebo tak. Máme je posílat na určité místo.“

„Které?“ zeptali jsme se skoro všichni tři současně.“

„No, ani já, ani Péťa, tomu moc nerozumíme, ale říká se tomu Maják.“

Všichni jsme se zamysleli. Zdá se, že Tank trochu povadl, nejspíš spí a má vidinu.

„Co je Maják vám řekneme za pár minut,“ řekl jsem.

Zatím jsme si povídali dál. Řekli jsme si pár vtipů, zasmáli se nad zábavnýma scénkama a počkali, než se Mělnik vzbudí. Když vstal, požádal o trochu vody. Jakmile se napil a utřel si čelo, začal mluvit.

„Maják je horor. Jedno z největších pekel, jaké jsem kdy viděl. A já už viděl dost nepěkné věci.“

Tohle jsme mohli já i Táňa potvrdit. Nikdo si však nedovolil cokoliv říct.

„Spousta mrtvých, stalkeři, mutanti. Původní obyvatelé. Všude kusy masa, kostí a smrt.“

Péťa zkusil situaci odlehčit, ale moc to nezapůsobilo.

„Třeba to není pravda, co ty víš.“

Tank se na něj podíval.

„Já tam byl.“

***

Zprvu se objevily jisté pochyby, proč nás tam Gauner chtěl poslat. Patrně tam nečekalo něco hezkého, ale mělo nás to všechny zabít. Zamáznout jakékoliv stopy, o to tady šlo. Patrně si skupina uvědomila, že jim je někdo na stopě, nebo někdo z těch, co zůstali pozadu, by si mohli uvědomit pravdu. Nemáme prozatím dost informací, abychom mohli soudit, ale rozhodně nám to neudělalo radost. Začali jsme se tedy dohadovat, co uděláme teď. Dvojčata by ráda uvítala nějakou společnost, která nepůjde po jejich kořisti, a my bychom potřebovali o dost lepší vybavení. S tím, co máme, se bude bojovat zatraceně zle. První nápad byl, pokračovat v cestě za Gaunerem. Jenomže, kromě toho Majáku nemáme žádné další stopy a bylo by to jako hledat jehlu v kupce sena. Druhý nápad byl reálnější. Stavit se na Skadovsku, zkoušet dál hledat informace o našich a ve volných chvílích lovit mutanty a sbírat artefakty. Možná občas vzít nějakou zakázku nebo netradiční úkol. Vydělali bychom peníze na výbavu a větší zásoby. Rozhodli jsme se hlasovat. Všichni byli pro druhou možnost.

Když jsme se byli podívat ven, tak stále pršelo. Rozhodli jsme se přečkat déšť ve skrýši. Zásoby alespoň na tu chvíli jsme měli. Navíc nikomu se nechtělo jít v noci a ta byla vskutku za dveřmi. Rozvrhli jsme si hlídky a zahájili odpočinek a spánek. Než jsem usnul, napadlo mě pár skutečností. Kdykoliv se o něco snažím, dopadne to jinak. Táňa vypadá neskutečně přitažlivě, když spí v mém náručí. A náš konečný cíl je stále dál a vede k němu horší cesta.

„Miško. Miško, vzbuď se.“

Otevřel jsem oči, které byly zalepené. Celé tělo mě bolelo. Vzbudila mě Táňa. Mám hlídku. Viděl jsem, jak se klepe zimou, tak jsem jí dal svou bundu a nechal si jen vestu a blůzu. Celou hlídku jsem toho litoval. Po mě měl hlídku Péťa, předal jsem mu jí po dvou hodinách zírání do tmy a přemýšlení o nadcházejících a předchozích dnech. Také jsem z nudy počítal padající kapky vlhkosti, ale když jsem pak díky tomu na chvíli usnul, tak jsem s tím přestal.

Ráno bylo celkově dost ospalé. Vstali jsme až v osm hodin, ale všem to připadalo málo. Nemáme odpočinkový den, takže nám to bude muset stačit. Ivan vytáhl kytaru z bedny a začal na ní hrát.

Na Kavkaze jest gara, pod garoj dolina 
što ty smatrjoš na menja, ja net mandolina. 
A što tebje nuzna, a što tebe nada, 
ničevo nje nuzna, ničevo nje nada.

Každý tuhle písničku znal. Každý si jí rád zazpíval. Jakmile jsme se probudili, najedli a připravili výzbroj, vyrazili jsme do akce. Tank si půjčil od Ivana deset patron do staré brokovnice, já si nechal AK-74 a Táňa Makarovy. Oba jsme měli trochu munice. Tohle by se v Monolitu nestalo, tam dostaneš výzbroj lepší než v ukrajinské armádě. Vyšli jsme ven. Tentokrát jsme nemuseli jít pomalu za Mělnikem, protože Péťa i Ivan měli baterky. Venku bylo mokro a všude bylo bláto. Alespoň nepršelo.

To bohatě stačilo. 

Péťa jakožto stopař výpravy šel první. Hned za ním Tank s připravenou brokovnicí. Pak Ivan, já a záda nám kryla Táňa. Její Makarovy jsou skvělé na blízko. Tankův stopovací systém byl bohužel porouchaný, takže špatně slyšel zvuky za sebou. Má to být pouze průzkum jedné anomálie, která se jmenuje Hřbitov. Prý je dost nebezpečná, ale z vyprávění všech přeživších stalkerů, kteří si něco pamatovali a sdělili to dvojčatům, jsme zjistili, že zbraně tam stejně nejsou třeba. Mutanti se jí vyhýbají obloukem. Odměna je ale vysoká.