Jednání XXIX.

Jednání XXIX. Skladiště

Musel jsem jít mimo asfaltovou silnici, protože se na ní objevovalo hodně elekter. Nerad bych se nechal usmažit těsně před cílem. Cestou mě však provázelo mnoho otázek. Co když si Monolit usmyslí, že jako zrádce je třeba se mě zbavit? Nebo se potkám se starými přáteli a bude to kdo z koho? Byl jsem z toho celý netrpělivý a tak trochu i zbrklý. Také čím víc jsem se blížil středu, tím víc se mi ozývalo volání Monolitu v hlavě. Monolit už přestal smysluplně komunikovat a jeho veškerá slovní zásoba se zmenšila na několik vět, které neustále opakoval. 

„Idi ka mně…“

Začínalo se stmívat, na cestu svítil akorát měsíc a pár záblesků elekter. Celá noc byla poměrně klidná. Nestřílelo se, zvířata spala a nikdo neflámoval dlouho do noci. Zapnul jsem si baterku a doufal, že se tu na normální stalkery nestřílí. Občas, když jsem měl podezření, tak jsem před sebe hodil kus kamene nebo jiný drobný předmět, který jsem našel. Když byla jedna velká nouze a jako na potvoru nikde nic nebylo, tak jsem před sebe hodil jeden náboj do pistole. Naštěstí tam nic nebylo, takže jsem náboj zase vzal a šel dál. Objevil jsem se v jedné polorozpadlé vesnici, kde bylo pár stalkerů z frakce Svoboda. 
„Stůj, kdo tam!“ zařvala na mě jedna hlídka.
„Co tu řveš jak na lesy,“ okřikl ho jeden vzadu. „Sem nikdo nechodí a upíři nemaj kvér, bude to jen nějakej náhodnej stalker.“
Zvedl jsem ruce před sebe a šel pomalu k nim. 
„Vidíš vole, sem ti říkal, že nehrozí nebezpečí. Sorry kámo, ale někteří jsou hold moc podezřívavý, pojď, posaď se a dej si s námi panáka.“
Nemohl jsem nic namítat. Přijal jsem láhev a napil se. 
„Nezdržím se, za moment zase půjdu.“
„To je škoda kámo, ale měl bych ti dát radu, tady kousek se pohybují dost nechutný kurvy. Upejři a možná i Kontrolor.“
„Kdo je to Kontrolor?“ zeptal jsem se.
„Mutant,“ odpověděl ten třetí, který před tím celou dobu mlčel.“
„Jojo, mutant. Ovládne ti mysl a donutí tě zastřelit sám sebe. Musíš mít buď pořádný koule, nebo nějaký ty udělátka od vědců a dát si je na palici, ale ani to není jistý!“
„Ale dá se zastřelit ne?“ zeptal jsem se.
„Jo, patrně jo, ale jde o to, že to zatím nikdo nedokázal. Ovládne ti palici a ty najednou nemůžeš zapnout spoušť.“
Bavili jsme se pak ještě o dalších běžných věcech, zjišťovali, odkud jsem a jestli náhodou u sebe nemám nějaké cenné artefakty, ale u mě nebylo skoro nic a to málo, co mám, je nezajímalo. Měl jsem dobrou naději na přežití, ale copak mi na tom záleželo? Já chtěl jen domů, nebo aspoň někam, kde jsem to jako domov mohl nazvat. 

„Kontrolor, kontrolor, něuběgaj, budeš moj.“
Krátká monolitská častuška

Ráno jsem vyrazil poměrně časně. Musel jsem pospíchat. Vesnicí jsem spíše proběhl, než prošel. Zaslechl jsem totiž občas nějaké chrčení upírů a měl jsem i pocit, že mě něco volá. Doběhl jsem k nějakému starému táboru, kde bylo několik vojáků. Než si mě stačili všimnout, zatočil jsem a zamířil úplně jinou stranou. Tentokrát jsem běžel rovnou po asfaltce, neboť jsem si nevšiml něčeho podezřelého. Jednou jsem ale spatřil tetelení vzduchu a spíše ze zvědavosti než opatrnosti jsem tam hodil kámen, který jsem měl u boty. Kámen se zvedl do vzduchu a rozprskl se na štěrk a prach. Masomlejnek. Obešel jsem ho a pokračoval dál, tentokrát už opatrněji. Viděl jsem před sebou místo, které je Monolitu velice dobře známé. Bariéra. Dal jsem zbraň nad sebe a šel dál. Hlídka mě předala Veliteli, který vyzvídal a chtěl vědět, kam půjdu. Řekl jsem mu, že jdu do Pripjatě. Pustil mě výměnou za nějaké cennosti, co jsem měl u sebe. Také jsem mu předal prototyp psionické ochrany. Byla to velká cena, ale já už ty věci nepotřeboval. Když jsem procházel kolem ochránců bariéry, někteří si ťukali na čelo a jiní jen procedili něco o tom, že další nováček se jde nechat zastřelit. 

„Vítej doma.“

Než dorazím do Pripjatě, musím projít Rudým lesem. Jedná se o místo, kde je první předsunutá základna Monolitu a jedna z laboratoří X. Mnoho stalkerů se chce dostat právě sem, ale ti, kterým to neusmaží mozek, jsou většinou zastřeleni našimi jednotkami. Zarazil jsem se u toho, že opět myslím na Monolit jako na naše. Opět se objevily moje obavy a tentokrát se k nim přidala i ta důležitá otázka, proč jsem utekl. Aniž bych stačil vyřešit tyto otázky, potkal jsem se s první jednotkou Monolitu. Mířili na mě, ale něco jim řeklo, že nemají střílet. Jeden z nich mi podal ruku a řekl:
„Vem si věci z bedny.“
Byla tam uniforma monolitu a Gauss puška. Byly tam i moje osobní věci, tedy, dá-li se to tak nazvat. Fotografický film, několik fotek, klíč od bytu, balíček žvýkaček. Nechal jsem tu některé nepotřebné vybavení, bundu stalkerů a jídlo. Když jsem vše naskládal do kapes, zamířil jsem rovnou do Pripjatě. Čekal na mě můj starý byt. 

„Dostaneš, co si zasloužíš…“

Nechtěl jsem jít k elektrárně v noci. Problém byl, že se už začalo stmívat a já byl rád, že jsem se vůbec dostal do svého bytu. V ledničce, která fungovala jen díky dieselovému agregátu v suterénu, jsem našel kus masa, ale bylo staré víc jak tři možná čtyři měsíce. Raději jsem se ho ani nedotkl a místo toho si uvařil trochu brambor. Snědl jsem je a nijak zvlášť se o nic dalšího nestaral. Jen jsem pak zapadl do postele a zalehnul. 

Hledal jsem něco velice důležitého, ale vůbec jsem nevěděl co. Všude byla hromada odpadků, starých věcí a zbraní. Dokonce se tu občas objevily i nějaké velice zajímavé kousky. Jenomže já je neshromažďoval, neboť jsem věděl, že hledám něco jiného. Přesto jsem nevěděl co. Doufal jsem, že až to najdu, tak to poznám. 
„Modrá,“ ozvalo se. 
Hledal jsem cokoliv, co mělo modrou barvu. Jenomže vše, co před tím mělo modrou, tak najednou zezelenalo. Zkoušel jsem tedy hledat dál, ale jako na potvoru, nic modrého tu nebylo. 
„Zelená.“
Výborně, zelené tu je všude plno. Začal jsem tedy brát vše zelené, ale měl jsem z toho hodně špatný pocit. Přišel jsem k Monolitu a předal mu všechny zelené věci, které jsem mu podal. Monolit ale nebyl spokojený.
„Říkal jsem modrá.“
„Ano, ale pak jsi vše změnil na zelenou, o velký.“
„To byl špatný hlas.“
„A jak poznám, který je správný a který ne.“
„To musíš poznat sám.“