Jednání XXIV.

Jednání XXIV. Skadovsk

Sešlapávali jsme do drobného kráteru, který tu byl vytvořen. Je to zvláštní. Půda je tvrdá žulová skála, ale jak se zdá, tak loď je zpola ponořená do té skály, jako od nějakého sochaře, nebo jako kdyby se ta skála roztekla a pak zase ztvrdla. Loď je rezavá a zničená jako by tu byla víc než jen pětadvacet let. Skla jsou na některých místech zničená, ale někde stále ještě jsou. Jsou zaprášená a zelená od mechu. Mít tak s sebou foťák nebo kameru, to by byl záběr. Tank šel opět jako první. Okamžitě jakmile dojdeme na Skadovsk, koupíme si s Táňou svítilny. Čelovky. Tohle je prostě k ničemu. Poklepu Tankovi na rameno.

„Máš tam GPSku nebo tak něco?“

Přikývl mi na souhlas.

„Pojďme radši na Skadovsk, seženeme lepší výbavu a pak se sem vrátíme.“

Podíval se ještě na Táňu a když neprotestovala, vyšli jsme zase z lodě ven. Mělnik označil pozici a odešli jsme pryč. Kupodivu nás nic nevystrašilo, nic nás nevolalo zpět.

„Z tohohle místa mám hrůzu,“ řekla Táňa, spíš jen do prázdna.

Trvalo nám hodinu, než jsme došli pryč z lesa, ale nacházeli jsme se kousek od Skadovsku. Všude byly různé lodě, ale Skadovsk byl jasně poznatelný. Zkoušeli jsme vymyslet, jak to uděláme s Mělnikem. Na exoskeletonu měl jasné znaky Monolitu a Skadovsk je stanice Samotářů. Já a Táňa máme oba normální stalkerské oblečení, takže u nás by nemusel být problém. Napadlo nás, vzít Mělnika mezi nás a domluvit se se stráží. Nakonec jsme zůstali u této možnosti. Bude to tak lepší. Tedy alespoň doufáme. Jako první vyšla Táňa, pak Mělnik a pak já. Všichni jsme měli zastrčené zbraně a nikdo nedával stráži záminku nás všechny postřílet. Stráž na nás zprvu mířila a dokonce tu byla menší hádka, ale nakonec nás pustili, i když nám nevěřili. Na druhou stranu, o odtrhlé skupince Monoliťáků slyšeli. Takže nebylo vše tak horké, jak se na první pohled zdálo.

„Fajn, pustíme vás dovnitř, ale vopovažte se, něco zkusit, blini.“

Našli jsme si odlehlé místo na několika bednách. Dali jsme dohromady, co chceme prodat, což bylo pár artefaktů, které jsme našli v Hřbitově. Místní obchodník u kterého si nepamatuju jméno, měl o artefakty velký zájem. Sice nebyly tak vzácné, ale posloužily mu v dobrém kšeftu, takže nám dal i nějakou odměnu navíc. Koupili jsme si u něj nějaké jídlo a pak jsme šli za Sovou. Tak se jmenoval druhý obchodník, který měl poněkud jiný sortiment. Koupili jsme si u něj čelovky, které nám tolik chyběli. Já si koupil dva plné plechové zásobníky do kalašnikova, Táňa nějakou tu munici a Mělnikovi jsme koupili něco lepšího. Útočná puška, G36. Zbylo nám i na zásobníky navíc. Mělnik tedy disponoval solidní palebnou silou a měl celkem devadesát nábojů, což je docela ráj. Mnozí stalkeři mají někdy i jen pár nábojů.

„Tak tohle je kanon,“ ohodnotil jsem novou zbraň.

Dohodli jsme se, že zůstaneme chvíli na Skadovsku, hodinku, déle ne. Pak půjdeme zpátky do lesa na loď. Mělnik zatím využil situace a začal se seznamovat se svým novým mazlíčkem. Upravil jí mířidla, dal pryč konzervační olej, protože zbraň byla úplně nová a taky přišel na to, proč byla tak levná. Chyběla pružina, která byla ve vnitřku těla u spouště. Mělnik věděl, že žádat na Sovovi náhradu by nemělo cenu. Místo toho se domluvil s jedním stalkerem a tuhle nepotřebnou pušku vyměnil za Abakan. G36 je o dost lepší, ale pro nás, kteří chtějí rychle odejít, je nestřílející zbraň stejně dobrá jako žádná. Abakan nebyl špatný. Byl dobře udržovaný, měl vcelku slušné parametry (mnohem lepší než můj kalach) a hlavně střílel. Mělnik k němu dostal ještě pár zásobníků s municí. Než jsme vyrazili zpátky, rozhodli jsme se přespat. Na noc už se nikomu z nás cestovat nechtělo a nocleh zde byl zdarma, což byl malý zázrak, neboť v téměř každé osadě se za tohle platí těžké peníze.

„Sladké sny,“ řekl jsem ještě Táňě.

Zazvonil mi prehistorický socialistický budík. Ach jo. Žijeme tu s třicet let starou technikou tedy až na pár světlých výjimek. Co si v Prypjati nenajdeme, to nemáme. Mám na mysli osobní vlastnictví. Materiál pro práci je vždy prvotřídní. Líně a neochotně jsem vstal a prohlédl si svůj obličej v zrcadle. To zas bude den. Dneska bude rekord, pokud na hlídce neusnu.

Ráno nás nevzbudil Mělnik, jak bylo plánováno, ale střelba. Okamžitě jsem vystartoval a vzbudil ostatní, kteří ještě spali. Vzal jsem si zbraň a vyběhl po schodech nahoru. Mnoho stalkerů se schovávalo za kovovými plechy jako za hradbami a občas střílelo na příval banditů. Štěstí, že to nejsou vojáci, ti by totiž přiletěli vrtulníky, rozstříleli by loď na kusy a konec. Bandité neměli slabou výzbroj. Zahlédl jsem i pár exoskeletonů. Ve skrčené poloze jsem došel k jednomu plechu, který byl jako zábradlí a vypálil jsem krátkou dávku. Nebudu plýtvat střelivem jako mnozí nováčci zde, ale musel jsem jim ukázat, že přišla i trochu solidnější síla. Tihle nováčci kolem mají jen pár brokovnic, občas nějakou tu pistoli a jen pár stalkerů zde, mají solidní zbraně. Jeden měl loveckou kulovnici i s optikou, ale neuměl s ní moc střílet. Jednou za čas vypálil, ale většinou to byla rána vedle. Jednou jsem ale viděl, jak dal docela dobrý zásah jednomu banditovi do nohy. Banditi zde jsou mnohem lépe organizovaní a vybavení než v Kordonu a Temném údolí. Mají lepší vesty, lepší zbraně a občas jsou i lépe motivovaní než místní stalkeři. Život tu je docela tvrdý. Signalizací jsme se s Mělnikem dohodli, že jim ukážeme, jak bojuje Monolit. Tajně samozřejmě. Ač nerad, poslal jsem Táňu dolů, hlídat vstupní dveře. Nebyla tam sama, ale to co bylo kolem ní, byl jen místní odpad, který měl ještě horší zbraně a míň zkušeností, než ti nahoře. Všiml jsem si, že se k lodi dostalo pár exoskeletonů. Ještě jsem párkrát vystřelil a pak jsem doběhl k Tankovi.

„Jdu za ní dolu, potřebují těžší kalibr.“

Mělnik mi přikývl a střílel dál. Mohl si dovolit více riskovat, neboť měl exoskeleton, zatímco já neměl nic, co by pohlcovalo kulky alespoň trochu. Seběhl jsem dolu, ale než jsem tam došel, někdo mě odchytil. Byl to chlapík v exoskeletonu, který byl značený hnědou barvou. Bandita! Co ale dělal tady? Chlap mě přitiskl ke zdi, ale nedělal nic dalšího. Ze stínu se vynořil jiný chlap, neozbrojený a v ošoupaném oděvu.

„Říkají mi Sultán. A tahle loď bude brzy moje. Pokud vystřelíš ještě jednu kulku, dostaneš pak jednu od nás do zad. Rozumíš?“

Přikývl jsem, doběhl jsem dolů a přiskočil k Táně, která čekala za nějakými bednami. Opřel jsem se tak, abych byl dobře chráněn, ale neměl jak střílet. Dveře byly vylomeny. Nováčci nevydrželi a vystřelili většinu nabitých zbraní a teprve po důležitých sekundách začali nabíjet. Do dveří vtrhl bandita v kabátu a vzápětí padá na záda, protože schytal pár ran od Táni. Já jsem nestřílel, ale pak mě napadlo řešení.

„Táňo, poběžíme,“ řekl jsem. Otočil jsem se a začal střílet na místo, kde se skrýval Sultán a jeho bodyguard. Kulky s jiskrnými záblesky odlétávaly od stěny. Táňa zatím zpracovala dalšího banditu.

„Michaile co to děláš?!“ křikla na mě.

„Máme tady pátou kolonu!“ odpověděl jsem jí.

Zastavil jsem palbu, abych se pak vzápětí dozvěděl, že jsem půlku zásobníku vyplýtval. Než jsem se stihl zvednout a chytnout Táňu, objevil se Sultánův bodyguard, který měl připravenou M4ku. Bez prodlužování zmáčkl spoušť, ale zbraň se mu zasekla. Zatáhl za závěr, ale zbraň pořád nešla. Odhodil jí a vzal pistoli, ale to už se na něj přivalil nával kulek ode mne. Byla to ale jen krátká dávka, neboť se za ním objevil Tank, který ho chytil a začali se mlátit. Dva chlapíci v exoskeletonu mlátí do sebe jak na wrestlingu. Střelba vedle mne utichla. Otočil jsem se, ale Táňu jsem nikde neviděl. Nebyla mrtvá, ani živá, prostě byla pryč. Jakoby nikdy neexistovala. Ve dveřích se objevil další bandita. Namířil jsem na něj kalašnikov. Ta, ta, cvak, cvak, cvak. Došel mi zásobník. Vedle mne, ležel mrtvý nováček. Vzal jsem od něj granát, odjistil a hodil ho na přibíhajícího banditu. Granát narazil do něj a bouchl. Ramenem mi projela hrozná bolest. Nemohl jsem se hýbat a byl jsem na zemi. Pak mě obklopila tma a já už nic neviděl ani neslyšel.