Jednání XII.

Jednání XII. Vidina nebo realita?

Stále jsem se nemohl oklepat z té příšerné vidiny, kdy půlku likvidační skupiny, zabilo to odporné masivní zvíře. Vzpomněl jsem si dokonce, jak se jmenoval. Pseudoobr. Takových prý moc není a pouze několika šťastlivcům se podařilo jich několik zabít. Říká se, že zakladatel Povinnosti, měl jednu hlavu této nestvůry pověšenou v síni trofejí. Pochybuji, že by se to obešlo bez ztrát. Projela mnou další vlna zděšení. Vibrovaly mi snad všechny kosti v těle, a pokud vím, tak můj žaludek se vydal na poznávací zájezd po všech horských dráhách světa. Netrvalo dlouho a veškerý obsah letěl ven. Oba dva mí spolubojovníci okamžitě uskočili, aby je náhodou něco nepotřísnilo. Klečel jsem na kolenou a snažil se, abych se uklidnil. Šlo to stěží.

„Jseš v pohodě?“ zeptal se Vladimír Stěpanovič trochu nevhodně.

Kýval jsem. Nával nevolnosti zmizel stejně rychle, jako se objevil. Dokonce jsem se i postavil.

„Nevím jak je to možné, ale jsem úplně v pohodě. Nejsem ani tak zmrzačený jako unavený. Pojďme do skrýše.“

„Vy máte skrýš?“ zeptal se opět Vladimír Stěpanovič.

„Ano, ale o tom ti povíme cestou.“

„Je to něco jako droga. Člověk, který se jednou dostane pod vládu Monolitu, se na tom stane závislý. Poté při větší abstinenci začne být nervózní a bude se snažit vrátit se zpět…“

    Ze zápisků neznámého stalkera

  Po obvyklém představení a prohlédnutí papíru se jmény, kde všichni z naší skupiny byli přeškrtaní, jsem zůstal s Táňou Fjodorovnou sám.

„Ten novej je nějakej divnej,“ řekla mi Táňa Fjodorovna.

„Nelíbí se mi, ale je jeden z nás. Stala se kolem něj, ale spousta znepokojujících okolností.“

„O tom si se při představování nepochlubil.“

„Když mi řekl své jméno prvně, tak jsem měl další vidinu…“

Všechno jsem ji řekl. Postupně se její obličej měnil ve větší a větší odpor, obzvlášť když jsem nevynechal žádné detaily. Pak začala vrávorat a těsně před koncem mi spadla do náruče a do bezvědomí. Uložil jsem ji do postele a šel za ostatníma.

  Později téhož dne jsem se vydal na další cestu za zásobama. Tentokrát jsme ale byli dva. Já a Táňa Fjodorovna. Měla vidinu, kde se opět utkala s několika stalkery a všechny je pozabíjela se dvěma pistolemi. Chtěla se vrátit do formy. Vzala si s sebou dva Makarovy a trochu munice. Já měl s sebou jako obvykle Mosina a Makarova jako zálohu. Vzali jsme si každý aspoň třicet nábojů do pistolí a já navíc deset nábojů do Mosina. Dohromady jsme tedy měli něco kolem sedmdesáti kulek. Pak už jen standardní vesty a uniformy. Šli jsme tentokrát trochu dál, než se původně plánovalo. Ne, že by bylo střílení banditů nudné, ale pro naše potřeby to nestačilo. Pokusíme se najít nějaké artefakty, a když tak obereme pár stalkerů nebo prolezeme pár skrýší. Sehnat i nějakou bundu nebo jiné oblečení, ve kterém bychom vypadali více nenápadně, by také nemuselo být k zahození. Táňa Fjodorovna mě zastavila.

„Někoho vidím.“

Ukázala mi nějakou siluetu. Zaostřil jsem zrak a poznal patrolu vojáků. Šest nových zbraní a spousta zásob. V přímém boji nemáme šanci, takže se schováme a pak zaútočíme.

„Vojáci, schováme se a přepadneme je ze zálohy.“

„Není to nemorální?“

„Chceš snad soutěžit s tímhle proti šesti samopalům?“

„No, ani ne.“

Schovali jsme se do křoví. Čekali jsme, až budou u nás co nejblíž.

„Davaj, davaj, nehodlám tuhle hlídku prodloužit o nic víc, než je nutný.“

„Stejně je to ještě daleko. Měli jsme se zašít na tý farmě a zatáhnout to.“

„Máme hlášení, že tu někde jsou Monoliťáci. Objevilo se jich tu spoustu, skoro až stovka. To už je dost velký ohrožení pro celou základnu. A co kdyby se Major dozvěděl, že prošli naším rajónem, co myslíš, že udělá?“

Voják si přejel prstem podél krku a zachrčel.

„Takže to tu hodlám proprat a jestli se tu něco objeví, našijeme do něj vše, co máme.“

„Podle mě jen přehání, ten vysmaženec, kterýho jsme sebrali, musel přehánět. Stovka lidí, to nemohli sebrat.“

Prošli kolem nás. Táňa se chtěla do nich pustit, ale zastavil jsem ji.

„Zezadu, jednoho necháme naživu, informace,“ zašeptal jsem.

„Co to bylo?!“ řekl jeden voják.

Mlčeli jsme a leželi v křoví.

„Něco se ti zdálo, jdeme dál.“

K našemu štěstí opravdu šli dál od nás. To je zabilo. Počkali jsme ještě chvíli a pak to vypuklo. Mosinem jsem zastřelil posledního vojáka do krku. Padl s celou výstrojí rovnou na zem. Cvak, cvak, klika nahoru, kulka ven, cvak, cvak, klika zpět. Vojáci se otáčeli a spatřili mrtvého kamaráda na zemi. Ve chvíli, kdy jsem měl druhý náboj v komoře, tak pět zbývajících vojáků právě skákalo ze silnice. Prásk, další voják na zemi. Iniciativu převzala Táňa Fjodorovna, která vyskočila rovnou k nim a aktivovala svůj Tranz a tři zastřelila do hlavy a jednomu vystřelila zbraň z ruky a prostřelila mu kolena. Došli jsme až k němu. Vzlykal a patrně i povolil svěrače.

„Kdo je váš zajatec?“

„Ital, Auliga Rapax!“ křičel. Přikývl jsem na Táňu a ta mu dala ránu z milosti.

Začali jsme sbírat věci. Šest batohů, do kterých jsme dali zbraně a věci okolo. Schovali jsme to do křoví.

„Jdi za Davidem Lloydem Georgem, odneste to do krytu a hlavně počkejte na mě s vybalováním. Já se mrknu támhle k té anomálii,“ ukázal jsem.

Chtěla něco říct, ale než to stačila, tak jsem ji předběhl.

„Nepůjdu nikam daleko.“

„To ji uklidnilo.“

Vzala si jeden batoh a šla směrem ke krytu. Já šel prakticky opačným směrem kolem staré farmy, kde jsem kdysi postřílel pár nepoctivých stalkerů. Kousek od farmy byly takové průhledné koule, které vtahovaly listí, větvičky a občas i nějakého brouka a chrlily pouze teplo a nějaký ten prach. Potřeboval jsem se dostat blíž. Vzal jsem ze země kamínek a hodil jsem ho směrem k anomálii. Prošel. Takto jsem postupoval až k samému středu. Uprostřed se leskla krásná odměna. Artefakt Masová kulička byla dvakrát účinnější než artefakt Kamenná krev. Sice měla stejně nepříznivé účinky, ale dokázala toho vyléčit daleko více. Kdybych ho tenkrát měl, když umíral Vitalij Alexandrovič. Stejným způsobem jako na začátku jsem se dostal i ven. Nic se mi nestalo a i když jsem si celou dobu připadal jako v stokrát opakovaném Dejavu tak jsem se stejně dostal ven bez problémů. Nešel jsem ke krytu. Místo toho jsem si zastrčil artefakt za opasek a vyrazil směrem k vojenské základně. Jen doufám, že tam Auliga Rapax pořád je.

Náklaďák mě vysadil v odlehlé krajině, ale přesto blízko bojiště. Měl jsem svou oblíbenou Gauss pušku a můj úkol byl, trochu odstřelovačsky pokrýt celý prostor. Vylezl jsem na malou skálu a měl jsem před sebou bojiště jako na dlani. Pár vozů s kulomety se snažilo probít až příliš dobře opevněné pozice. Kulky svištěly jako na běžícím pásu a občas se mihlo i nějaké to RPGčko. Připravil jsem si svůj nástroj smrti a zaměřil pozice Povinnosti. Monolit není hloupý, bitva je teprve v první etapě a proto byli nasazeni pouze pěšci. Zelenáči, jejíž ztráta nebude tak hrozná. Zaměřil jsem jednoho Povinnosťáka, který mířil RPGčkem na naše BVPčko. Střelil jsem ho do ramene, voják zavrávoral a střelil projektil přímo vedle sebe, kde měl dva spolubojovníky, které to naprosto roztrhalo. Voják samozřejmě nepřežil. Seřídil jsem puškohled, protože jsem vojákovi mířil na hlavu a střela do ramene je příliš velká odchylka. Pak už se nestalo nic moc zajímavého, jen další střely a další mrtvoly. Běžná rutina.

Dostal jsem se na dohled vojenské základny. Snažil jsem se najít Auligu, ale neviděl jsem ho. Teprve po čtvrthodině důsledného očního prohledávání základny jsem ho našel. Byl mimo základnu, doslova vystaven. Měl přivázané ruce ke kůlu, pravděpodobně již hodně dlouho. Nikde poblíž něj nebyla stráž, což neznamená, že by základna nebyla hlídaná. Nikdo se nedostane dovnitř ani ven. Naproti tomu k Auligovi bych se dostat mohl. Přesto mě zaráží, že by to tu vše bylo jen tak. Musí tu na mě čekat.

Války jsou o klamu – Mistr Sun Tzu

Vrátil jsem se ke krytu. Namačkal číselnou kombinaci zámku, kterou jsme si předtím všichni řekli a pak za sebou zavřel dveře.

„Říkal jsi, že nepůjdeš daleko, našels něco?“ vyhrkla na mě ihned Táňa Fjodorovna.

„Nešel jsem moc daleko.“

„Byl jsi u základny?“

„Ano.“

„Cos tam našel?“

„Je přivázaný ke kůlu. Myslím, že je to past.“

Dal jsem artefakt ke zbytku lupu.

„Takže, co všechno tu máme. Dvě vojenské lékárničky, plně vybavené, jedna normální lekárna, z půlky vybraná. Tři obvazy, pět konzerv s masovým pokrmem, jedno protiradiační sérum, vojenský dalekohled, dvě ruční baterky a jedna čelovka, náhradní baterie, šest samopalů AKSU-74 a zhruba sedmdesát nábojů, tři makarovy, jeden tokarev a jeden štečkin APS a asi třicet nábojů. Slušné.“

„Skvělá výbava, za pár dní můžeme jít do soukromé války,“ zaradoval se Anatolij Igorjevič Rugalov.

Nechal jsem je radovat se. Sedl si na dolní postel palandy a přemýšlel. Přišli za mnou doposud ne moc mluvící Amy Hazardová a Martin Presston.

„Prý tě vidina začala prosvítat do reality.“

Tahle otázka mě vykolejila. To jsem opravdu nečekal. Přikývl jsem jim.

„Nám se stalo to samé, začne tě to pomalu zabíjet. Nezbude ti nic jiného než se zastřelit.“

„Proč jste tedy ještě naživu?“

Neodpověděli. Otočili se a vrátili se zpět na své místo. Seděli v těsném objetí v rohu místnosti a nemluvili.

„Protože jsem si to nepřál,“ odpověděl mi Monolit v mé hlavě.

„U mě si to budeš přát?“

„To poznáš v pravý čas.“