Jednání I.

Jmenuji se Michail Vasiljevič Kozlov. Střílím lidi za peníze. Hodně lidí za hodně peněz. Nebudu vám tu vykládat, jak jsem se dostal do zóny, ani jak byl můj vstup neobyčejný a zajímavý. Nebyl vůbec zajímavý. Byl úplně obyčejný tak, jako u většiny ostatních. Život v Zóně je tvrdý, ale to už každý ví. Od úplného nováčka až po ostříleného veterána. Kdo to neví, tak jen sám sebe mystifikuje, protože v hloubi duše ví, že nemá pravdu. V Zóně jsem již dva roky, ale pamatuji si zhruba první dvě hodiny. Tehdy jsem přišel s pouhým tokarevem, třemi zásobníky a jídlem na jeden týden. Tak jako mnoho ostatních jsem i já potřeboval peníze a proto jsem vzal svou první práci, zastřelit kance aby bylo co jíst. Zastřelil jsem kance. Dostal jsem první peníze a také s tím přišly i první problémy. Nařkli mě, že jsem jen využil jednu z mrtvol, které jsem našel u rozbořeného mostu. Prý ho zastřelila armáda a já pracuji pro ně. Nebyla to pravda, ale kdo by věřil nováčkovi. Musel jsem utéct. Dával jsem si pozor, abych nevběhl do anomálie. Jenomže i když jsem se opravdu snažil a měl oči na sťopkách, nakonec jsem do jedné vběhl. Vynesla mě pět metrů vzhůru a pak se mi stalo něco neuvěřitelného. Objevil se hlas. Temný uklidňující hlas, který mi dal nabídku, jenž se prostě neodmítá. Já ji přijal.

„Brata, velký Monolit ke mně promluvil,“ řekla postava v exoskeletonu.

,,Urrááá,“  zařval zástup vojáků, který klečel před postavou.

,,Musíme vyčistit vše nečisté a zahájit křížovou výpravu za očistou celé Zóny a pak i celého světa. Všem nám bude líp. Dostaneme vděk samotného Monolitu. Budeme moci žít věčně!“ pokračoval.

,,Očista! Očista! Očista! …“

,,Předstup Michaile Vasiljeviči. Předstup před velký Monolit a přísahej, že splníš svůj úkol.“

,,Přísahám!“

Stal jsem se vrchním zabijákem velkého Monolitu. Jenomže to už je tak strašně dávno.

Všude kolem mě lítaly kulky z různých ráží. Nezbylo mi nic jiného než utíkat a doufat, že mě nic nezasáhne. Krajina kolem mi připadala povědomá, ale na místě bych odpřísáhl, že jsem zde nikdy nebyl. Nemohl jsem ji prozkoumat a zjistit nějaké detaily. Mohl jsem jen utíkat svůj běh pro život. Hustota kulek se za pár desítek sekund změnila. Zmenšila se. Běžel jsem ještě pár sekund a pak jsem se zastavil za jedním tlustým stromem. Konečně byl aspoň trochu klid. Zkontroloval jsem se. Žádná stopa po zranění, tedy po novém zranění. Pořád jsem měl na hrudi velký šrám, ale o tom až někdy jindy. Byl zahojený, ale představoval pro mě pomyslný bod mezi životem a smrtí. Dotkl jsem se ho a opět se mi vybavila spousta vzpomínek. Pak se vzpomínky přetransformovaly v halucinace a nakonec jsem se ocitl uprostřed vidiny.

Jíst, maso, hodně, jíst. Monolit to tak chce. Utíkat za světlem. Světlo, hodně světla. Směrem k východu. Východ. Přichází odtamtud maso. Živé maso, nezkažené, dobré maso. Moje maso!! Maso v kápi. Má podivnou kovovou nedobrou věc. Nebezpečí. Musím ho zničit, zabít a pak sníst. Velký monolit na mě bude nadšený. Jíst. Dlouho Miška nejedl. Miška je silný. Monolit mu dal sílu. Jsou dva. Druhé maso přišlo. To je dobře. Miška chce spoustu masa. Vylézt po zdi. Skočit na první maso. Potichu, ale rychle. Vyskočil jsem na první maso.

,,Snork!!“ zakřičelo druhé maso.

Začal jsem trhat první kůži. Je těžká a nestravitelná. Sundavají ji. Monolit to říkal. Začali na mě plivat. Monolit mě chrání. Nic se mi nestane. Maso, Maso! Začal jsem mu trhat druhou kůži. Tu nejtenčí. Třetí je konečně stravitelná. Začal jsem ji trhat. Maso křičelo. Druhé přestalo plivat. Uteklo. S řevem. Monolit mi řekl, že ho mám nechat jít. Nechám ho. Nesním ho. Přijde jiné. Také mám tohle. Začal jsem mu z břicha tahat dlouhé provazy. Chutnají mi. Maso přestalo řvát. Už jsem jen jedl a jedl.

Zjistil jsem, že řvu. Intenzivně a silně. Co se mi to jenom stalo. Musím se dostat k civilizaci. K lidem. Musím. Uviděl jsem tři vojáky. Ne, vybavilo se mi, že si říkají stalkeři, neutrálové. Ti po mně střílet nebudou. Běžel jsem k nim.

,,Bacha Monoliťák!“ zakřičel jeden z nich. Ten uprostřed. Všichni vytáhli pušky a začali na mě střílet. Padl jsem k zemi. Vedle mě byl otevřený kanál. Skočil jsem do něj po hlavě. Nešlo to jinak. Kulka mě trefila do nohy. Čistý průstřel. Naštěstí ne do kosti. Zachytil jsem se za kus žebříku. Nezabránilo to tvrdému dopadu, ale alespoň ho zmírnilo. Bolelo mě celé tělo. Musel jsem utéct. Určitě se vrátí. Jediná cesta byla tunelem. Šel jsem tedy jím. Neměl jsem baterku ani zapalovač, takže jsem šel naslepo. Nemám rád chození naslepo, ale nemohl jsem dělat nic jiného. Zašel jsem za roh. Schoval jsem se tam.

,,Zmizel!“ slyšel jsem z místa, odkud jsem přišel.

,,Necháme ho být, třeba tam má kamarády.“

,,Hoď tam granát.“

Nevěděl jsem co je granát, ale rozhodně to nebylo nic dobrého. Pamatuji si sotva několik slov. Musím si znovu osvěžit paměť. Granát dopadl. Musím utíkat. Utíkal jsem. Daleko, ve tmě a raněný.