Jednání IX.

Jednání IX.  Bar u 100 radů

„Bez smrti není život Michaile Vasiljeviči Kozlove alias Vrahu. Tohle už bys měl vědět.“

„Ale proč umírají i ti, kteří jsou na naší straně, neměl bys jim pomoci, velký Monolite?“

„Nemohu udělat všechno, sám se učím, z chyb se neučí pouze člověk, ale i já. Čím víc lidí umře teď, tím míň lidí umře potom.“

„Rozumím, velký. Z chyb se musíme poučit.“

Probudil jsem se. Byl jsem nahoře na palandě. Potichu jsem slezl dolů a zašel do jídelny. Dal jsem si skromnou snídani a pak jsem se začal vybavovat.

„Jídla máme tak na dva dny, tři, když budeme šetřit,“ oznámila mi Táňa Fjodorovna.

„Přinesu další,“ odsekl jsem ji.

„Michaile Vasiljeviči, to přece nejsi ty,“ začala mít slzy v očích. „Smrt je všude kolem nás. Vitalij Alexandrovič je mrtvý, s tím se nedá nic udělat. Můžeš akorát pomoci živým.“

„Mlč!“ ohnal jsem se po ní rukou. Po té obrovské facce spadla na zem. Uvědomil jsem si co dělám.

„Táňko Fjodorovno, promiň, promiň já, …., nevěděl.“

Utekla s brekem. Zaklel jsem a to pěkně nahlas.

„Well bój, nejlépe uděláš, když vezmeš ty peníze a koupíš věci, které všem udělají radost. Hlavně supplájz a možná i nějakou drobnost pro ni.“

„Nemůžeme rozhazovat peníze,“

„Koukal jsem se, zapomněl jsi na čtyři stovky, které jsi v drobných ukradl od banditů. S těmi už se dá něco vymyslet.“

„Takže máme pět tisíc devět set rublů?“

„Ano, kup trvanlivé jídlo a také koření a co je nejdůležitější, bady, vrať se živý a zdravý.“

„Vezmu si s sebou baterku, Mosina, Makarova a trochu munice.“

„Oukej, a nezapomeň na má slova,“ řekl a dal mi PDA.

Poděkoval jsem a vyšel z bunkru. Mám před sebou dlouhou cestu.

„Ten, kdo je dostatečně vytrvalý, aby hleděl do tmy, najde jako první záblesk světla.“  - Citace z jedné  knihy o moskevské podzemce.

Podle PDA jsem měl jít skrz průchod údolím. Nevěděl jsem, jestli je hlídaný nebo ne. Každopádně, jsem ozbrojen a nebezpečí se nebojím. Viděl jsem Elektru. Teda, takhle ta elektrická koule byla nazvaná v databázi PDA. Vypadla z ní taková divná koule, která měla v sobě zlomy, jenž vypadaly jako blesky. Jiskřič. Pomalu jsem došel k té kouli a sebral ji. Najednou jsem si nepřipadal tak vyčerpaný. Dal jsem si ji do batohu. Třeba půjde aspoň prodat. Pokračoval jsem ve své cestě. Zanedlouho jsem viděl průchod a za ještě méně jsem byl skoro u něj. Nikdo tam nebyl, lépe řečeno, nikdo živý. Byly tam jen dvě flaksy, které si pochutnávali na mrtvých banditech. Vzal jsem si jen Makarova s tím, že nebudu plýtvat náboje do Mosina. Na první padlo asi pět nábojů. Nepodařilo se mi ji trefit do hlavy, tak jsem trošičku zvětšil kadenci. Druhou jsem zabil rychle, prostřelil jsem ji oko a po dvou nábojích padla mrtvá k zemi. Vystřelil jsem poslední náboj, který zbýval a vyměnil zásobník. Bandité byli vyrabovaní. Nebyly tu zbraně, byl vůbec rekord, že byli ještě oblečení. Pokračoval jsem do oblasti, která se jmenuje Smetiště. Uviděl jsem starou polorozpadlou budovu a pak si uvědomil, že po mně lítají kulky. Uviděl jsem vojáky v černém brnění, jak střeží vchod do baru. Tihle budou stejní jako ostatní. Bojí se mé uniformy. Potíž byla v tom, že já se nemůžu dostat dál. V té polorozpadlé budově jsem viděl anomálie, půjde sem spousta stalkerů, kterým budu moci ukradnout uniformu. Vzal jsem si ze země pár kaménků a dostal jsem se přes anomálie do bezpečné Zóny. Bohužel jsem v ní nebyl sám. Byla tam mumifikovaná mrtvola stalkera. Byla tu nejméně týden. Vzal jsem si jeho bundu a převlékl si ji přes sebe. Našel jsem i dvacet rublů, které byly popsané všemi možnými zápisky.
 

Tenhle krám měl být zlatý důl. Našel jsem tu čtyři artefakty a stejně mi jsou k ničemu. Nemám už jídlo, brzy tady chcípnu. Ten kdo mě najde, nechť mě důstojně pohřbí. Když bude chytrý, najde můj poklad.

Toho stalkera mi bylo líto. Třeba měl také kamarády, kterým chtěl něco koupit. Začal jsem hrabat rukama do země, abych ho tam pohřbil. Hrabal jsem asi pět minut a už jsem začal chápat o čem psal ten stalker. Našel jsem tam jeho artefakty. Dva jsem už znal – Kamenná krev. Jenomže ty další dva jsem nikdy neviděl. V PDA jsem našel jejich popis. Medúza a Kamenný květ.  Chtěl jsem odejít, neboť jsem měl všechno, jsem chtěl. Jenomže jsem najednou cítil pocit zodpovědnosti vůči jeho památce. Dodělal jsem dílo a všiml si, že se setmělo. Začal jsem mít ukrutný hlad a žízeň a dokonce jsem začal uvažovat, jestli toho chlapa nevykopu a nesním.

Pouze správné rozhodnutí z nás dělá lidi, tak praví Velký Monolit.

Vyšel jsem ven směrem ke stanovišti bránící bar. Neodpověděla mi smršť kulek, ale pár ne příliš důvěřivých slov.

„Stuoj, identifikace!“

„Jsem normální stalker, nováček!“ zakřičel jsem jim naproti.

Něco si mumlali mezi sebou.

„Pojď dál, ale budeš muset vytáhnout prachy a zbraň nech v pouzdře.“

Vzal jsem Mosina a držel jsem ho oběma rukama nad hlavou. Přišel jsem k nim.

„Tisícovku.“

„Musím položit šáhnout do kapsy.“

„Vóvo, podrž mu tu pušku.“

Zaplatil jsem potřebnou částku a vzal si zpět svého Mosina.

„Jo a bacha na téhle cestě do baru je pár anomálií.“

Přikývl jsem a vzal si ze země pár kaménků. Jít v noci skrz Zónu se bez několika důležitých věcí rovná sebevraždě. Naštěstí jsem měl baterku. Proházel jsem si cestu skrz asfaltovou silnici a šel dál. Viděl jsem starý náklaďák. Civilní a samozřejmě prázdný. Vedle byly stopy krve, ale nikde jsem neviděl mrtvolu. Uslyšel jsem vytí psa. Zaklel jsem a rozběhl se přímo k Baru. Uviděl jsem další stanici s chlapama v černém. První mě pustil dovnitř, protože mě honili psi. Vystřelili pár kulek a psy zahnali. Když byl klid, tak si mě vzal stranou velitel.

„Byl jsi už někdy v Baru?“

„Ještě ne.“

„Aha,“ začal mi vysvětlovat pravidla. Nestřílet a nedělat blbosti. Pak mě pustil dál.

Procházel jsem přes skupiny různých stalkerů, kteří právě odpočívali a došel jsem až k velké směrovce – K Baru. Bar byl chráněn dvěma vojáky. Žorikem a Garikem. Nebylo jim moc do řeči, ale to po nich nikdo nechtěl. Barman byl tlustý chlap, který byl určitě za vodou a nejspíš široko daleko neměl konkurenci.

„Nová tvář, jak se jmenuješ chlape?“ zeptal se mě.

„Michail Vasiljevič.“

„Dobře kámo, předpokládám, že jsi nepřišel na pokec, ale jseš tu vobchodně.“

„Jsem, chtěl bych nějaké zásoby a zbraně.“

„Jo to chce každej, nejdřív řekni, jakou máš škváru a já ti řeknu, co za to můžeš dostat.“

„No, chci nejdřív prodat pět artefaktů.“

„Cože tolik? Jaký máš?“

Vyložil jsem všechny na stůl.

„Nejsou kradený.“

„Chele chlape, jestli jsi to někomu seknul, to je mi srdečně jedno, kdo přinese, bere. Pak si to vyřiďte, jak chcete. Dej sem ještě ty prachy.“

Dal jsem mu čtyři tisíce a devět set rublů.

„Hele, ty seš nějakej bohatej. Takže tyhle artefakty nejsou nějak super cenný, ale pár tisíc za to dostaneš. Řekněme, že tvůj kredit je dvanáct tisíc. Pro kolik lidí chceš zásoby a na jak dlouho?“

„Pro deset lidí aspoň na tři dny.“

O skutečném počtu jsem zalhal. Přece jen, co kdyby mě někdo slyšel a pak mě stopoval až do bunkru?

„Vaú, to bude těžký, nejmíň šedesát dávek potravin. Předpokládám, že to budeš chtít trvanlivé.“

Přikývl jsem.

„Něco vykouzlíme. Instantní polívky, několik druhů, jídlo výživné a bezesporu trvanlivé a nenáročné na skladování. Jen to bude složitější s přípravou. To už ale není můj problém. Deset pytlíků, jeden pro tři až čtyři lidi. Dále tu jsou konzervy…“

Tady jsem ho přerušil.

„Preferoval bych konzervované ovoce.“

„No, to ti vyhovět nemohu, ale mám tu kompoty, čerstvé. Neboj, nesebrali jsme je někde ve sklepě v Prypjati, ale jsou dovezené zvnějška. Takže, deset kompotů a deset masitých konzerv. Souhlas?“

„Jo, souhlas.“

„Máme to, takže potraviny máme vyřešený.“

„Ještě něco,“ přerušil jsem ho. „Máš šťávu? Takovou tu, co se rozmíchá ve vodě?“

„Podpulotvý zboží, nepůjde to, pokud se neplácneš přes kapsu.“

„Kolik by mě to stálo?“

„Minimálně tisícovku.“

„Jak potom na tom budu s mým kreditem?“

„Zbydou ti tři tisícovky. Nepočítej, že seženeš nějakou dobrou zbraň.“

„A co munice?“

„Jo, to půjde, ale moc ji nebude.“

„Vezmu tedy tu šťávu, munici, potřebuju náboje ráže 9x18, 5x56 NATO a něco do mého Mosina.“

„Devět osmnáctka nebude problém. To tě bude stát jedna kulka dva rubly. Pět padesát šestka NATO bude o trochu horší, dvacet pět rublů za jednu střelu a náboje do Mosina, no jak bych ti to řekl, vyrábí to už jen jedna fabrika na Urale pro bohaté zákazníky nebo jako vývoz sem do Zóny. Počítej s stovkou rublů za jednu ránu. Tak kolik si toho vezmeš?“

„Deset nábojů do Mosina, šedesát nábojů NATO a  dvě stě padesát nábojů 9x18.“

„Dobrá, zeptal bych se tě, jestli chceš i zásobníky, ale vzhledem k tomu, že nemáš, jak zaplatit to nemá cenu. Vezmi si své věci, rád tě uvidím znovu.“

Posbíral jsem nakoupené věci. Batoh mi ztěžkl natolik, že jsem se skoro ani nemohl pohnout. Nevím, co bych dělal, kdybych místo polévek dostal další konzervy. Asi bych se propadl pod tou tíhou. Vyšel jsem ven z baru. Byla noc a mě se chtělo ukrutně spát a také vykonat jisté tělesné potřeby. Naštěstí byly v téhle oblasti záchody. Stálo mě to sice jednu konzervu, ale nerad bych se trmácel Zónou pochcanej. S jistým pocitem úlevy jsem si našel klidné místo v rohu, kde jsem měl chráněná záda, opřel se o batoh, který jsem si sundal ze zad. Snědl jsem jeden kompot a s puškou v ruce jsem se snažil usnout. Neprobudil jsem se ráno, jak jsem očekával. Probudily mě pěsti, které mi dával jeden stalker. Za ním byly další tři, tedy co jsem si stačil všimnout. Puška byla kdoví kde, oni byli vyzbrojení pistolemi.

„Ty zmr*de jeden, my ti dáme machrovat tu prachama.“

Ve zbytku svého nevymláceného vědomí jsem si našel myšlenku – Chraň se zuby nehty. V botě jsem měl schovaný nůž. Když jsem opět spadl na zem, protože mě jeden z nich vyzvedl, aby se ten ranař nemusel pořád ohýbat, vytáhl jsem ho z boty a bodnul ho do krku. Pak přiběhla ochranka v černém brnění, jak jsem se dozvěděl – Povinnost, všechno zpacifikovali a mě pak řekli.

„Už se tu nikdy neukazuj, máš štěstí, že sis to nezačal ty. My všechno viděli.“

Vzal jsem si své věci a utekl pryč. Zpátky do Temného údolí bylo vše bez problémů. Nikdo po mě nestřílel. Došel jsem až do bunkru. Hlídku měla Táňa Fjodorovna.

„Michaile Vasiljeviči, co ti je?“

Byl jsem zničený.   

„Batoh…věci…spát.“

Padl jsem na zem a dostal se do bezvědomí. Slastné bezvědomí.