Jednání V.

Jednání V. Družina je jako rodina

Byli jsme na výletě u bývalé požární nádrže. Monolit si nad námi bral kontrolu, pouze pokud jsme byli na bojových akcích nebo v nezabezpečeném perimetru. Byli jsme jeho dětmi, pořád nad námi měl kontrolu, a pokud věděl, že je člověk věrný jeho víře a přesvědčení, tak je nechal rozvíjet se. Podporoval lásku a monogamní partnerství. Trochu divné začít to v Zóně, ale na druhou stranu, policie ho tady za to nezatkne. Zvykli jsme si mluvit o Monolitu jako o nejlepším příteli a ne jako o našem vládci. K požární nádrži nás šlo pět. Já, Táňa Fjodorovna, Martin Presston, Markus Götte a Nataša Pavelovna Krollová. Martin tu byl spíše, aby se vyvětral a přišel na jiné myšlenky, než aby si užil společné chvilky se svou partnerkou. Jeho milenka Amy Hazardová byla na akci venku. Markus se rozhodl všechno zdokumentovat, a proto s sebou vzal foťák, který našel v jednom opuštěném bytě v Pripjati. Musel sehnat jiný film, protože ten z doby před první a druhou explozí nebyl použitelný, neboť byl narušen radioaktivitou. Sloužil dvojité služby skoro dva týdny a málem se z toho zhroutil, ale Monolit ho nakonec vyslyšel. Byli jsme u cíle. Markus nás všechny společně vyfotil. Za námi byla celá Pripjať, pověstné kolo a taky kino, ale bylo to všechno strašně daleko. Všichni kromě Martina se začali svlékat. Neexistovalo civilní oblečení, pouze vojenské uniformy, vesty a předpisové trenýrky, takže jsme se nekoupali v plavkách, ale ve spodním prádle. Ženy měly samozřejmě o jeden kousek oblečení v oblasti hrudi více. Jako první jsem šel do vody já a potom Markus. Holky to trochu studilo, ale pak sebrali odhodlání a skočili tam taky. Voda byla čistá, nebylo tam žádné radioaktivní a jiné svinstvo, ale krásná normální voda. Byla osvěžující a trochu studená. Bylo září, takže počasí na to bylo akorát. Začali jsme na sebe všichni cákat. Martin si půjčil Markusův foťáka a dvakrát vyfotil naše kratochvíle. Cachtali jsme se tam asi dvě hodiny.

„Nechceš se k nám přidat Martine?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Ani ne, bez Amy to není ono.“

„Chápu tě,“ odpověděl jsem.

Po chvilce jsme všichni vylezli, nejdříve chlapi. Usušili jsme se a převlékly do suchého. Měli jsme s sebou náhradní oblečení. Pak jsme se otočili a nechali udělat stejnou věc i naše ženy. Nečekal jsem to, ale Táňa Fjodorovna na mě zezadu se smíchem naskočila, už oblečená samozřejmě. Chytil jsem ji a začal se smát s ní. Markus nelenil a vyfotil nás.

„Tak tahle fotka je senzační,“ prohlásil.

Pak se sen rozplynul a já se probudil. Proč jsem k*rva odtamtud utíkal?

„Michaile Vasiljeviči, vstávej, křičel jsi ve spaní!“ vzbudila mě Táňa.

„Co jsem křičel?“ zeptal jsem se rozespale a nechápavě.

„Křičel jsi, Chci zpěéééét a Próoooč!“ interpretovala.

Pak se odmlčela a s takovým tím mateřským výrazem se zeptala.

„Nestalo se ti něco? Netrápí tě to?“

„Trápí a hodně,“ začal jsem mít trošičku nahlodaný hlas, ale snažil jsem se to nedat najevo.

Sundala si boty, lehla si vedle mě a objala mě. Byla oblečená do blůzy a kalhot, což mě trochu uklidnilo, ale stejně jsem se cítil trapně.

„Řekni mi to.“

Vysvětlil jsem ji vše, co jsem si pamatoval. Čím víc jsem pokračoval, tím víc byla zalknutá. Když jsem skončil, tak jsme tři minuty mlčeli a leželi vedle sebe v jakémsi tranzu, pak promluvila:

„Zdálo se mi úplně o tom samém. Na slovo přesně, akorát z mého pohledu.“

„Tohle není normální, to co se s námi stalo,“ prohlásil jsem.

„Muselo to být hluboké, není možné, aby nás takhle ovlivnila taková bezvýznamná věc,“ pokračovala.

 „Jsem si jist, že za vším stojí Monolit a ta Zoltaja Varota. Kde je vůbec Vitalij Alexandrovič?“

„Odešel na lov.“

„Lov? Koho loví?“

„Dalo by se říct, že stalkery. Kvůli vybavení. Ta první akce v něm probudila jeho bývalé schopnosti. Víš, proč mu říkají Šermíř? S noži to umí nejlépe v celé Zóně. Tuhle přezdívku mu vybral Monolit. Pamatuješ si tu svoji?“

„Vrah. Byl jsem odstřelovačem a měl jsem jakousi Gauss Pušku.“

„Viděla jsem tě v jedné vidině. Pamatuji si na to.“

„Co jsi viděla?“

„Vydrž, řeknu ti to.“

Vrah utíkal přes Rudý les, v ruce měl Gauss pušku a na vestě měl připnuté tři sumky, v každé jeden energetický článek pro Gauss pušku. Každý nabízel deset ran. Cíl začal přistávat ve vrtulníku uprostřed kamenné plošiny. Vrah se zastavil u malého kamene. Klekl si a nastavil Gauss pušku ke své činnosti. Zaměřil rotor vrtulníku a vystřelil. Vrtule začala vynechávat a z rotoru se začalo kouřit. Vystřelil podruhé a ustřelil vrtuli, která vylétla někam do hlouby lesa a skal. Vrtulník spadl z desetimetrové výšky a roztřískal se o skály a stromy. Posádka kromě tří vědců zemřela. Tři vědci, které měli to štěstí, že přežili, neutíkali pryč, směrem ke Kordonu, ale začali střílet svými samopaly P90 na mě a pokračovali k Vypalovači. Musel se přesunout, Monolit to tak chtěl. Utíkal k betonové cestě, počkal si za bednami a čekal, až přijdou. Čekání přerušili dva pseudopsi za mnou. Vrah měl akorát Gauss pušku, nemohl je zabít, aniž bych na sebe přivolal nežádoucí pozornost.Přiběhla Táňa Fjodorovna, měla dvě pistole Beretty 92R, rychlopalné s tlumiči. Byla v bojovém tranzu, zastřelila oba psy jednou ranou z každé pistole rovnou do čumáku.

„Zastřel ty tři,“ mluvil z ní Monolit.

Splnil jeho vůli. Monolit ho odměnil návalem štěstí, a protože Vrah byl nyní daleko od ohrožení, tranz pominul. U Táni Fjodorovny taky. Oba dva přiběhli k sobě a objali se, políbili a pak odešli do Pripjatě a přitom se drželi za ruce.

„Muselo to být kouzelné,“ řekl jsem.

„Už se to nikdy nevrátí,“ povzdechla si.

Měla slzy na krajíčku a přiznám se, já taky. Pořád jsme leželi vedle sebe a líbilo se nám to.

„Proč jsme odtamtud utekli?“ zeptala se po chvíli.

„Nevím, tahle otázka mě trápí skoro celé dva dny, co jsem při vědomí.“

Naší společnou konverzaci vyrušil Vitalij Alexandrovič. Když přišel do místnosti, Táňa narychlo slezla z postele a začala si brát boty. Byl trošičku vyveden z míry, ne však zcela překvapen.

„Tušil jsem, že se zase dáte dohromady.“

„Zase?“ zeptal jsem se.

„Nedělej překvapeného, žili a pracovali jsme spolu skoro dva roky, mám podobné vidiny jako vy dva,“ řekl.

„Jaký byl lov?“ zeptala se Táňa. Zcela diplomaticky tak odvedla pozornost od tohohle intimního tématu.

„Znepokojivý, kořist je dobrá, ale bandita, kterého jsem zabil, měl cizí PDA a jsou v něm docela dost zajímavé informace.“

„Vydrž, až se obleču a pak nám všechno řekneš.“

Za moment jsem seděl u malého stolku v ubikacích. Jako jediný jsem seděl, zčásti protože jsem měl zranění v noze (které mi Táňa poctivě vyšetřila) a z druhé části protože jsme měli jenom jednu židli. Dívali jsme se na mapku PDA, které udávalo svojí nynější polohu. Byli jsme na půl cesty mezi lokacemi, kterou bývalý majitel pojmenoval Armádní sklady a Temné Údolí. To druhé území obývala převážně frakce Bandité a to první převážně Svoboda, do toho byli přimícháni Samotáři a občas se objevili členi jiných frakcí jako je Povinnost a další. Monolit je až daleko na severu. Všichni tři jsme se dívali na datum.  14:07 23. 8. 2012. Takže jsme byli v tranzu skoro dva a půl roku. Ne dva roky. Jenomže co nás vedlo k tomu, utéci právě 18.8.? Byli jsme na cestě několik dní, plus včerejšek a dnešek. To je hrozné, co se s námi stalo.

„Také vás tyto informace šokovaly?“

Přitakali jsme. Bylo to neuvěřitelné.

„Našel jsi ještě něco?“

„Jo, našel jsem chleba, není ani moc starý, pak dva obvazy a lékárničku, normální. Je v ní malé balení antibiotik a ibalginu, sada na šití, skalpel a dvě injekce s ampulema proti bolesti. Dvě ampule přesně. Ten chlap měl taky Makarova jako ten první, ale jen se dvěma zásobníky.“

„Našel jsi úžasné poklady,“ zhodnotil jsem ho.

„Děkuji, jak jseš na tom s tou nohou.“

„Je jí věnována příkladná péče,“ řekl jsem a mrkl na Táňu Fjodorovnu.

„Je mi to jasný,“ řekl a také na mě mrkl.

„Nechceš si trochu zdřímnout Vitaliji Alexandroviči?“ zeptala se Táňa Fjodorovna.

Vitalij Alexandrovič herecky zívl a přitakal.

„Nejdřív se vysprchuju, pak mě pár hodin nebuďte. Jo a hlídejte vchod,“ rozloučil se s námi.

„Půjč mi ještě to PDA, mrknu se na něj trochu blíž,“ řekl jsem.

Příští dvě hodiny jsem strávil detailním prozkoumáním této elektronické věcičky, zatímco Táňa Fjodorovna hlídala vchod, který částečně zatarasila dřevěnými bednami. Většina informací nebyla důležitá. Většinou osobní korespondence. Po nějaké době jsem s Táňou Fjodorovnou zaslechl zarachocení ešusu, který jsme s Vitalijem Alexandrovičem včera nechali v tunelu sem. Táňa zpozorněla a natáhla k uličce obě dvě ruce, ve kterých držela Makarovy.

„Nestřílejte, jsem jeden z vás!“ zakřičela postava v tunelu.

Opravdu přišel jeden z nás. Voják v bílé uniformě, jakou máme my. Když jsem uviděl jeho obličej, hned jsem ho poznal.
„Ty jsi Martin Presston, tebe si pamatuju.“

„Michaile Vasiljevoviči, Táňo Fjodorovno, vás dva si také pamatuji!“ vykřikl.

„Jak jsi nás našel?“

„Viděl jsem Šermíře, jak lezl sem do kanálu.“

„Neuvěřitelná náhoda, budeš nám muset všechno vyprávět, včetně vidin,“ řekla Táňa.

„Taky je máte? Samozřejmě, řeknu všechno, ale nejdřív mám ještě jednu záležitost.“

Otočil se do útrob tunelu a řekl.

„Pojď Amy, je to dobrý.“

Přišla Amy Hazardová. Byla to Martinova milenka, která tehdy nemohla k bazénu. Neuvěřitelné.