Jednání XVI.

Jednání XVI. Změna organizace

Přišel jsem k Amy, která seděla na posteli a o něčem neustále bloumala.

„Není správné, říkat to tak hr, ale nedokážu použít ta správná slova. Martin Presston zemřěl.“

Obličej se, ji vůbec nezměnil. Podívala se na mne.

„Zastřelen?“

Přikývl jsem. Opět se podívala dolu na podlahu.

„Bylo to řečeno.“

Podíval jsem se na ni nechápavě.

„Cože?“

„Přijď za hodinu, já ti pak vše vysvětlím.“

Šel jsem si někam sednout, šla na mě vidina. Protože jich už bylo tolik, tak teď dokonce víme, kdy přijde, takže se stihneme připravit. Posadil jsem se na židli v kuchyni a zavřel oči. Ostatní vědí o našich problémech s vidinami, takže se nikdy do ničeho nepletli. Mohly nám totiž pomoci.

Přišel jsem před velký modrý krystal. Poklekl jsem a odevzdal staré dopisy a fotografie o jaderné havárii. Sklonil jsem hlavu a čekal odpověď.

„Děkujeme ti za tvé dary, Vrahu.“

„Prosím o jednu odpověď.“

„Zeptej se, na co budeš chtít.“

„Slyšel jsem jednoho lékaře, jak řekl, bylo to řečeno. Co to znamená?“

„Některé věci jsou již dávno známi. Které, to nelze říci. Kdo se to totiž dozví, může se tomu vzepřít. A kdo se vzepře, způsobí nepředstavitelnou bolest svým blízkým.“

Již žádná další slova od Monolitu nepadla.

„Děkuji.“

Posvátně jsem odešel a pak se ještě jednou uklonil.

Probudil jsem se. U plotny stála Táňa Fjodorovna a něco vařila.

„Jak dlouho jsem byl mimo?“

Lekla se, až málem upustila ešus. Pak se uklidnila a řekla.

„Hodinu.“

„Dobrá, jdu za Amy, teď nás chvíli nerušte.“

„Děje se něco?“

„Ne, ale až se něco dozvím tak ti to pak řeknu.“

Amy seděla oblečená do standardní vesty Monolitu s šedobílým maskováním. Připravovala se.

„Jsem tu.“

Posadil jsem se naproti ní.

„Řeknu ti všechno, co vím, mám docela ucelené vzpomínky, také si myslím, že ti to dlužím.“

„Povídej.“

„Ještě něco, bude se to hodně týkat Monolitu a naší minulosti, tak mi když tak řekni, jestli na tebe jde nějaká vidina, nebo ne.“

„Rozumím.“

„Takže, jak jistě víš, tak Monolit ovládá své věrné. Částečně i ostatní stalkery v Zóně, ale to jsou jenom ojedinělé případy. Jedním z nich byl i Střelec.“

„Toho znám, jednou jsem i zastřelil jednoho jeho kamaráda, tuším, že se jmenoval Tesák.“

„Ano, byla jsem u toho taky. Střelec je taková samostatná kapitola a moc o něm nevím. Každopádně základ jsi pochopil. Jenomže u některých ví i jak zemřou, občas to tak i naplánoval.“

„Věděl to i o Martinovi?“

„Ano, kdysi se proti něčemu provinil, nevím ještě proti čemu. Každopádně hned jakmile jste nás přijali, tak věděl, že do několika dní umře. Nemohl vám to říct, protože jinak byste ho chtěli zachránit. To bychom pak umřeli všichni.“

„Proto jste pořád leželi v objetí?“

„Loučili jsme se.“

Obrátil jsem oči v sloup.

„Ach, a my vás chtěli vyhodit.“

„Nešlo to udělat jinak.“

„Díky za informace Amy.“

„Jo a ještě něco, teď už se mohu plně zapojit do boje.“

„Jaké bylo tvé Monolit jméno?“

„Smrtonoška. Ve své práci jsem byla ta nejlepší.“

„Hele, bude to znít divně, ale jde na mě vidina. Brzy budu zpět.“

„Co je to za zbraň?“

„Je to stará puška z druhé světové války.“

„Ruská?“

„Ano. SVT-40 Tokarev. S optikou navíc.“
„Pročpak používáš takové stařečky?“

„Není to stařeček. Dokáže zabít na jednu ránu na 400 metrů.“

„Hm, ale jak rychle dokáže střílet?“

„Podle toho jak, rychle mačkáš spoušť.“

„Co nabíjení?“

„Musíš to s tou zbraní umět.“

„Tak jako ty Smrtonoško?“

„Tak jako já. Musíš to mít secvičené a já v tom mám několikaletou praxi.“

„Zabíjení je tvoje parketa.“

„Ano, poddůstojníci, důstojníci nebo jen těžší vojáci, to všechno je moje. Ty Vrahu, máš zase Gaussku, to musí být také materiál.“

„To je, na dva kilometry se mě každý bojí.“

„Jen na tak málo?“ zavtipkovala.

„Když chci, tak i víc.“

„Nebo když Monolit dovolí.“

Přišel jsem do naší malé konferenční místnosti, tedy do kuchyně. Stál tam Auliga Rapax a i ostatní.

„Nazdar Michaile Vasiljeviči. Zrovna tady probíráme něco důležitýho.“

„Co se děje?“

„No rozhodli jsme se, když už nás tu je tolik, tak že si budeme říkat přezdívkama, bude to lepší, efektivnější a nebudeme si muset pamatovat tolik jmen.“

„To je bezvadný nápad.“

„Zatím jsme to probírali, ale když s tím souhlasíš, tak je to 5:4 pro nás. Budeme si tedy říkat přezdívkami.“

„Michail Vasiljevič tedy bude Vrah, Táňa Fjodorovna bude Smršť, David Lloyd bude Angličanin, Anatolij Igorjevič bude Šroub, Vladimír Stěpanovič bude Řidič, já budu poručík a Amy bude tedy Smrtonoška.“

„A co ta bloncka?“ zeptala se Smrtonoška.

„Vrahu, povyprávěj ji o Anděli Smrti. My ostatní kromě Angličanina půjdeme na lov.“

Začal jsem vyprávět.