Jednání XXII.

Jednání XXII. Anomálie Hřbitov

Cestou jsme nepotkali nic zvláštního, ale čím víc jsme se blížili k Hřbitovu, tím větší jsme pa měli strach. Zpočátku to bylo znát jen mírně, ale pak to začalo naplno. Někteří z nás se začali klepat, třást se, potit se a někdy se jeden z nás na chvíli i zastavil. Nejvíc odolával Tank, který měl v exoskeletonu bariéru proti psionickému záření. Šli jsme bažinou, která byla všude kolem. Nechodilo se nám dobře. Voda a bahno bylo všude a místy jsme se i bořili. Za chvíli jsme byli skoro po kolena v bahně. Tank měl posílené podrážky, takže se tolik nebořil, přesto to bylo víc než my ostatní. Zastavili jsme.

„Už jsme tady,“ řekl Péťa.

Mělnik nám ukázal vztyčený palec. Došli jsme sem bez jediného výstřelu a problému. Pokud nepočítám ty cestovní. Teď bude ta těžší část. Péťa nám signalizoval, ať jdeme za ním dopředu. Postupně jsme k němu došlapali. Pak začal mluvit.

„Takže pánové a dámo, anomálii Hřbitov pravděpodobně ještě nikdo z nás nenavštívil. Říká se, že kdo jednou vejde, nemusí vyjít ven a rozhodně to není běžný hon na artefakty. Půjde jedna dvojice a jedna trojice. Já jdu s Tankem a Ivane. Vy jdete dohromady,“ ukázal na mě s Táňou. „Budeme tam maximálně deset minut. Pak, ať už něco najdete nebo ne, jdeme ven. Jasný?“

Všichni jsme kývli nebo řekli ano.

„Ni půcha, ni perá,“ dodal na konec.

„K čortu,“ řekli jsme všichni.

Vzpomněl jsem si na důležitý detail.

„Táňo, máš hodinky?“

Kývla.

„Dobrý, tak je to v pohodě.“

Naposled jsme si všichni kývli a šli jsme rovně do anomálie. Bránilo jí jakési silové pole, takže jsme počkali, až trojice vejde dovnitř a teprve pak jsme šli my. Přechod nebyl těžký. Jen drobné zachvění a byli jste jinde. Nebyla tu žádná časová anomálie. Alespoň nějaká dobrá zpráva. Nicméně, nikde jsem neviděl nikoho z naší skupiny. Dokonce ani Táňu. Byl jsem sám. Odjistil jsem ákáčko a připravil se do bojového průzkumného postoje. Pak jsem uslyšel volání. Když jsem začal zkoumat prostředí, neviděl jsem nic zvláštního. Pak jsem šel trochu dál. Byl tam les. Šel jsem tedy do něj a začal jsem hledat stopy po nějakém průzkumu nebo mých kolezích. Zatím jsem nenacházel nic a co bylo zvláštní, nikde žádný tvor. Dokonce ani pták, nic. Šátek, který jsem měl přes obličej, mi začal vadit, ale nechal jsem si ho tam. Co kdyby tu byl nějaký plyn nebo tak něco. Koneckonců, tuhle anomálii moc lidí nenavštívilo a nemám jistotu, že by se nějak změnila. Uslyšel jsem cvrkot z Geigerova počítače. Bylo mi to divné, protože žádný nemám, ale když si to tak vezmu, tak zněl ozvěnovitě, skoro jak ve snu.  Buď si se mnou anomálie hraje, nebo je tu ještě někdo jiný. Zvuk sílil. Pak jsem ho uviděl. Byli to bandité. Čtyři. Všichni měli brokovnice ať už zkrácené nebo dlouhé a jeden z nich zkoumal Geigerem nějaký kus ocelové trubky. Klekl jsem si ke stromu. Mám je na mušce. Jsou jen moji. Vystřelím tam krátkou dávku, ale většinu kulek schytají stromy vedle. Přesto, bandita s Geigerem padne na zem.

„Tady máte svině.“

Bandité se na mě podívali. Pustili své zbraně. Já jsem přestal střílet a díval se. Oni jen vzali svého kamaráda, který zvedl ruku a evidentně ještě žil. Podíval jsem se, jestli jsem opravdu střílel. Vystřelené náboje tu opravdu byly. Zvedl jsem je z jehličí. Byly studené a rezavé. To není možné. Rozeběhl jsem se až k trubce. Měl jsem pocit, že je dál, než před tím, ale nakonec jsem se k ní dostal. To je divný. Pokud se nemýlím, je tu listí, ale tady nikde listnaté stromy nebyly. Trubka byla rezavá, ale jinak tu nic nebylo. Díval jsem se kolem a něco ve mně strachy hrklo. Kousek vedle trubky, přímo za mnou byl keř a vedle něj hrob. Jméno nešlo přečíst, ale ten hrob měl vedle prázdný zásobník do kalašnikova a rozbitý Geigerův počítač. Začal jsem si říkat, že se mi to jen zdá. Jsem v anomálii, tím se to vysvětluje. Šel jsem tedy dál. Prošel jsem nějakým křovím, které zakrývalo výhled.

„No, do prdele,“ zhodnotil jsem situaci.

Došel jsem do středu anomálie. Byl tu mořský útes, nějaký ostrov, na který vedl provazový žebřík, a hroby. Všude samé hroby. Kamenné kříže, dřevěné kříže, desky, prostě všechno. A taky jeden chlap v stalkerským obleku. Teprve po chvíli mi došlo, kdo to je. Ivan. Pomalu jsem došel k němu.  Vůbec mě nevnímal, držel se za hlavu a tělo měl v nepřírodních křečích. Škubal hlavou a něco hledal na dně moře.  Měl jen bělmo v očích. Skočil saltem do moře. Než jsem stačil cokoliv udělat, něco mě hodilo na záda a zatmělo se mi před očima.

„Slyšíš mě?“ zeptal se hlas v dáli.

„Slyším.“

„To jsem já, Monolit.“

„Proč jsi se na tak dlouho odmlčel?“

„Nebylo mě třeba.“

„Tak proč nyní?“

Monolit se na chvíli odmlčel, ale pak pokračoval.

„Ivanově smrti si nedokázal zabránit ani ty. Ivan byl slabý a Péťa bude brzy následovat.“

„Proč i on?“

„Je slabý. Oba si ukousli příliš velké sousto.“

„Co Mělnik a Táňa?“

„Bude záviset na tvé volbě. Je ale jasné, že jeden z nich zemře taky.“

„A já?“

„Přežiješ.“

„Proč nemohu vyměnit život za Mělnika nebo Táňu?“

„Nemůžeš.“

„Ale proč?“

Odpovědi jsem se nedočkal. Ani na má četná volání Monolit nereagoval.

Probudil jsem se u plápolajícího ohně. Vedle mě seděl Mělnik a Táňa, ale Péťa a Ivan nikde.
„Kde jsou ostatní?“

„Nikdo další už není,“ řekl Mělnik.

Táňa přišla ke mně a objala mě.

„Jsem tak ráda, že jsi naživu.“

Něco tu nehraje.

„Vždyť jsem měl vidinu sotva pár minut. Však už jsme si na to zvykli ne?“

Táňa se ode mne odtrhla.

„Byl jsi v bezvědomí skoro dva dny.“

Posadil jsem se, vzal si čutoru a dlouze se napil. Tak tohle je na mě moc.

„Musíme odsud pryč.“

Táňa se na sebe s Mělnikem nechápavě koukli.

„Můžeš chodit?“ zeptal se Mělnik.

Postavil jsem se a to jako odpověď stačilo. Mělnik šel první, Táňa uprostřed a já jistil záda. Celkově se nic nedělo. Žádná zvláštnost, dokud jsme nepřišli k bariéře. Mělnik chtěl projít, ale zastavil ho výstřel. Naštěstí jen do země. Přišel jeden bandita, mám dojem, že je z té skupiny, která byla na mé mušce před dvěma dny. Za ním přišli další dva, všichni tasené zbraně. My jsme na ně samozřejmě také namířili, ale zatím nikdo nestřílel. Bandita začal mluvit.

„Pánové, který z nás zastřelil našeho kamaráda?“

Nervózně jsme na sebe pokukovali, pak jsem protrhl ticho a přiznal se.

„Já.“

Bandita se zamračil.

„V tom případě zemřeš.“

Mělnik i Táňa chtěli střílet, ale já je zastavil.

„Nestřílejte. Já si zasloužím zemřít. Najděte ostatní a zabijte Gaunera, nebo alespoň zjistěte víc.“

Bandité přišli ke mně, ale nic neudělali. Jenom se usmáli a zmizeli, teda až na jejich mluvčího, který tu byl pořád. Usmál se na mě.
„Monolit řekl, že sem přijdeš. Už jsme tomu přestávali věřit,“ řekl mi.

„Jak se jmenuješ?“

„Jmenuji se Dima, ale mé jméno není důležité. Zde si vezmi film.“ Dal mi krabičku s filmem do foťáku Kodak, určitě už je použitý a budou tam nějaké zajímavé materiály. „Obsah smíte vidět jen vy tři. Tak pravý Monolit. Můj čas je naplněn a já jsem rád, že jsem se dočkal toho správného konce.“

Když odcházel, zavolal jsem na něj ještě jednu otázku.

„Co kdybych se nepřiznal.“
„Pak by jeden z tvých kolegů zemřel. Monolit ti říkal, že máš na výběr. Vybral sis správně.“

Mělnik i s Táňou se na mě dívali.

„Až se dostaneme z týhle sračky, tak nám budeš muset všechno říct,“ řekl Mělnik.

Prošel bariérou a zmizel. Táňa šla hned za ním. Naposledy jsem se rozhlédl po anomálii Hřbitov. V roští vedle jsem viděl nějaký lesk. Chtěl jsem se otočit a zmizet, ale nakonec jsem to šel prozkoumat. Byly to artefakty. Dva. Takové štěstí, dva najednou. Oba jsem vzal a šel pryč, ale všiml jsem si, že tam jeden bandita pořád postává. V ruce měl Geigerův počítač. Podíval jsem se na něj a na artefakty. Jeden jsem mu hodil. On mi poděkoval zvednutým palcem a zmizel. Prošel jsem bariérou a objevil se u ostatních. Ukázal jsem jim artefakt.

„Člověče, ty nás překvapuješ,“ řekla Táňa.

„Hezký Geiger,“ řekl Mělnik a ukázal na můj opasek. Podíval jsem se a měl pravdu. U opasku byl Geigerův počítač od bandity. Výprava dopadla smíšeně. Získali jsme co jsme chtěli a další otázky navíc a dva naši známí zemřeli. Na jednu stranu nám jich bylo líto, na druhou, nebyli od nás. Byli to jen stalkeři. My jsme rodina.