Jednání XXVII.

Jednání XXVII. Pochod

Dorazil jsem k stanovišti Povinnosti. Neukazoval jsem jim svou tvář, ale se samotáři jednali v dobrém, a protože jsem měl dobrý oblek i výzbroj a byl jsem zkušený, mysleli si, že jsem se vrátil z nějaké výpravy a v Baru už jsem byl. Obojí byla pravda, i když jsem nepatřil mezi ty, kteří by zde procházeli často. Mezi zkušené jsem ale patřil. Po té, co se mi vrátily všechny reflexy, které jsem ztratil po amnézii při útěku, jsem byl opět tím znalým střelcem tak jako dřív. Vyhnul jsem se několika anomálií a pak jsem trochu zrychlil. Dál už anomálie nebyly, ale pokud si pamatuji, na cestě byly smečky psů. Nevím, jestli je ta vzpomínka moje nebo někoho jiného, ale z nějakého důvodu jsem jí věřil. Proběhl jsem se po staré asfaltové cestě, nechal za sebou trochu zaštěkání a dostal jsem se k hlídce Povinnosti. Nechal jsem zbraň v klidové poloze a přišel k nim bez známek agresivního chování. Jejich kapitán si mě nejprve podezřívavě prohlížel, ale pak mě byl ochoten pustit. Dal jsem se s ním do hovoru. Nejprve jsem si s ním povídal o celkové situaci, pak jsem zabrousil k těm psům a zeptal se ho, jestli s nimi nechce pomoct. Nebyl ke mně důvěřivý, ale naznačil, že bych mu pomoct mohl. Řekl mi, kde mají hnízdo, a nabídl mi, že pokud se o ně postarám, mohl bych dostat i nějakou odměnu.

„Nebojte, já to hnízdo vyčistím. Za pár minut jsem zpět.“

„Jen aby ti to sebevědomí vydrželo…,“ povzdechl si.

Aniž bych šel dál, vrátil jsem se. Byl tam malý plechový můstek, nějaké ty kůly a strom s oběšencem. Psi byli nedaleko. Přepnul jsem na jednotlivé výstřely, zamířil na prvního a vystřelil. Schytal to do krku a s vytím padl na zem. Další psi se opravdu naštvali. Začali běžet ke mně. Nečekal jsem a střílel jim naproti. Vždycky jsem zamířil na hlavu a vystřelil. Postupně psi odpadali s roztříštěnou lebkou nebo s prostřeleným tělem, ale někteří se dostali blízko. Přepnul jsem na automat a posílal na ně dávky, ať už se trefovaly nebo ne. Nakonec zbyli dva psi. Do jednoho jsem vystřelil svůj poslední náboj. Druhému poslal naproti pár cvakotů prázdného závěru a pes na oplátku na mě skočil. Použil jsem zbraň jako tyč, kterou jsem svíral v obou rukách. Pes se za ni zakousl, slintal a snažil se trhat. Setřásl jsem ho a než se stačil vzpamatovat, tak jsem ho kopl. To stačilo k tomu, aby se dostal pár skoků ode mne. Byl trochu dezorientovaný, ale stále velice agresivní. Ještě jsem ho párkrát zkusil praštit pažbou, ale to moc nešlo. Teprve po chvíli se mi ho podařilo správně praštit do hlavy. Křuplo to opravdu pořádně a pes pak jen kňučel a snažil se utéct. Vzal jsem pistoli a dal mu ránu z milosti. Přebil jsem abakan a vzal si nůž. Všem mrtvým psům jsem odřezal ocas. Když jsem byl na Skadovsku, tak jsem si všiml, že je tam Sova má a vykupuje je od stalkerů. Třeba to je tady také. Ještě jsem zkontroloval psí doupě, ale už bylo prázdné. Vyhnul jsem se všem ostatkům a přiběhl zpátky ke kapitánovi. Informoval jsem ho o splněném úkolu a bokem mu naznačil, že by mě měl odměnit. Dostal jsem dva tisíce rublů a slíbil, že mě zmíní v hlášení u Povinnosti. Poděkoval jsem mu a šel jsem do baru. Chtěl jsem si někde najít nocleh. Byla tu ubytovna. Zaplatíš prachy, neděláš problémy a za věci ti nikdo neručí. V baru jsem si jen koupil večeři, nějaké další náboje a nic dalšího jsem vlastně ani nepotřeboval. Za zbytek peněz jsem si pronajal jednu noc v ubytovně, a jakmile přišel čas, tak jsem si jen lehnul někam do rohu, batoh a pistoli jsem si dal pod polštář (abakan jsem musel nechat v parodii na recepci) a zkoušel usnout. Byl jsem pořád ještě daleko od centra, ale čím víc jsem se blížil k elektrárně, tím větší jsem měl pocit, že mě Monolit sleduje.

„Zdravím,“ ozvalo se mi v hlavě.

„Tos ty, Monolite?“

„Ano, to jsem já.“

„Spím?“

„Ano, spíš. Michaile, jsem velice rád, že se vracíš domů, tak jak jsem ti nechal vzkázat. Než to ale uděláš, mám pro tebe úkol. Když ho splníš, zodpovím ti tvé otázky a odpustím ti, jak jsi se ke mně zachoval.“

„Jak jsem se zachoval?“

„Zradil jsi mne. Nevíš, co se děje se zrádci?“

„Nepamatuji si.“

„Jsem si jist, že si brzy vzpomeneš. Nyní je ale třeba věnovat se tvému úkolu. Musíš navštívit továrnu v Jantaru. Najdi tam věc, které se jmenuje Páka. Nemohu ti říct, co to je, ale ta páka je něčím zvláštní. Je to poloartefakt a může být v podstatě kdekoliv. Přines ho do Červeného lesa. Pak ti řeknu víc.“

Probudil jsem se přesně ve chvíli, kdy nade mnou byl jeden stalker s nějakým hadrem a kudlou. Potichu jsem vytáhl svojí a bodl ho rovnou do genitálií. S obrovskou bolestí se svalil na zem a začal těžce krvácet. Jeho kumpán, který byl kousek vedle, to viděl a chtěl utéct, ale hodil jsem po něm ten nůž a trefil ho do zad. Nechal jsem je jejich osudu. Ještě jsem si otřel nůž o blůzu jednoho z nich a zamířil k východu. Podíval jsem se na jednoho nováčka, který dělal, že spí, ale dobře jsem ho viděl, jak vše sleduje. Postrašil jsem ho tak, že jsem si vzal kudlu a připravil ji k hodu. Nováček skoro až zakřičel, ale dýku jsem nakonec vrátil do kapsy a odešel. Na recepci jsem se natáhl pro svůj abakan a zamířil pryč z Rostoku. Už svítalo, a když jsem se podíval na hodinky, bylo něco kolem šesti ráno. Spal jsem královsky dlouho, takže mě to ranní hektické probuzení nevadilo. Na PDAčku jsem si zjistil, kam mám jít a pak jsem tam vyrazil. Měl jsem projít přes Zakázanou oblast, ale to pro mě nebyl problém. Připojil jsem se k jedné skupině samotářů. Nevěřili mi, ale nechtěli jít cestu sami, a čím víc nás bude, tím větší bude šance, že projdeme všichni bezpečně. Zhruba u nádražní stanice jsme se potkali s prvními mutanty. Byli to dva upíři a tři snorci. Všichni členové skupiny měli vojenský výcvik. Dva padli okamžitě na zem a zamířili na ně svými samopaly. Měli dobré AKSU-74ky. Další dva a i poslední členové skupiny mimo mě, zaklekli a zamířili dlouhýma brokovnicemi směrem na mutanty. Já jsem stál a zaujal tedy třetí řadu. Namířil jsem abakan a podpořil ostatní spíše jednotlivými ranami. Byl jsem na tohle cvičený. Vím, že jsem jednoho upíra trefil do oka a zabil jsem ho, ale zbytek jsem jen zranil a ostatní je zabili nebo je odstranili úplně bez mé asistence. Obrali jsme je o části, o které mají zájem vědci. Snorkům jsme usekli nohu těsně nad kotníkem a upíři přišli o svá chapadla. Na konci oblasti nás čekala jedna anomálie. Podchod, který byl plný plamenů. Opatrně jsme díky šroubům prošli dál a pak už jsme měli cestu volnou. Do základny vědců jsme dorazili ještě před polednem. Rozloučil jsem se se stalkery a nechal si jejich kontakty v PDAčku. Zbývá se ještě domluvit s vědci na detailech průzkumu továrny, ale to až po obědě.