Jednání XXXI.

Jednání XXXI. Cestovatel

Když jsem odešel od Jožky Dimoviče, cítil jsem se konečně mnohem líp. Najednou jsem měl opět svůj směr a nejednalo se pouze o silné nutkání vrátit se sem. Tentokrát jsem si byl jist, že se jednalo o mou vlastní vůli a nikoliv o vsugerované vědomí Monolitu. Když o tom tak přemýšlím, už dlouho se mnou nemluvil. Ta skutečnost mě jak těšila, tak i trochu děsila, protože za tím mohlo být cokoliv. A také mě konečně napadlo, proč jsem nebyl celou dobu ani jednou postřelen, zastaven, nebo prohledán, cokoliv. Dokonce jsem nebyl ani pozdraven. Já pro ostatní neexistuji, nebo alespoň myslím. Patrně mě Monolit nějak očaroval, nebo ani ne očaroval, jako když ostatním vyjma těch, které vyloženě oslovím, vsugeroval, že se se mnou nemusí zaobírat. Tahle úvaha mi vystačila až do té doby, než jsem našel Monolitská kasárna. Vůbec se nezměnily.

Když jsem byl malý, říkala mi maminka, abych hezky papal, že budu zdravý a silný a pak půjdu na vojnu. A já vůl žral a žral.

Starý vtip

Kasárna byla spíš taková něco jako ubytovna. Volný režim, tréninky na improvizovaných zařízeních a starých činkách a spousta jídla. Přesto tu byla téměř stoprocentní disciplína, takže žádných donucovacích prostředků nebylo třeba. Kdyby takhle poslušní byli všichni vojáci, všichni už se dávno postřílíme. Nelenil jsem a zašel rovnou za výcvikovým seržantem, dá-li se to tak nazvat. Sice byl vyšší hodnosti, ale tady na to skoro nikdo nehleděl. Přesto ale měl větší povinnosti, než jiní, protože se staral o chod celého zařízení. Nepoznával jsem ho a evidentně ani on mě.

„Zdravstvujtě.“

Ukázal jsem mu fotku. Monotónně si ji ode mě převzal, podíval se, a když uviděl, kdo na ní se mnou je, promnul si bradu a vytřeštil oči.

„Ten muž se jmenuje Cestovatel a vy byste odsud měl okamžitě zmizet.“

Všichni, kdo jsou pod vůlí monolitu, nemají nad sebou kontrolu a jsou v jakémsi transu. Pokud je ovládá přímo, je jejich svobodná vůle naprosto minimální. Pokud jsou ale jen v oblasti, kde na ně působí, jedou v určitých povinnostech na autopilota, ale jinak jednají sami za sebe. Mohou se starat o kytky v květináči, číst knížky, nebo cokoliv dalšího. Nikdy proti sobě nebo dalším ale nepozvednou zbraň, nebo nevyhodí něco do povětří. Měl jsem štěstí a narazil jsem na někoho, kdo si část své vůle a dobroty zachoval, jinak bych byl okamžitě v pěkném průšvihu. Přikývl jsem.

„Máte alespoň nějaké vodítko?“

Zamyslel se.

„Cestovatel, Jantar. Je mi líto, ale musím vás zadržet.“

Na nic dalšího jsem se neptal a okamžitě jsem vyběhl ven. Nezastavoval jsem se a běžel jsem hodně daleko. Každou chvíli jsem očekával, že po mně někdo začne střílet, ale dokud jsem nebyl těsně na hranicích, tak se tak nestalo. Monolit věděl, že mě má v hrsti, nepotřeboval plýtvat energií a přebírat kontrolu. Počkal si, dokud nedoběhnu k Rudému lesu, kde jsou všichni pod permanentní kontrolou. U kontrolního stanoviště na mě některé zpustili palbu. Skulil jsem se na stranu do škarpy a zkoušel vymyslet jak z té šlamastiky ven. Veškeré své vybavení jsem nechal v Pripjati. Kromě několika osobních věcí, například fotografie. Pokud bych zkusil zaútočit ze zálohy, čekalo by mě opravdu nepříjemné překvapení. Rozhodl jsem se proto zkusit ještě běžet skrz les a doufat, že mě nesesmahne žádná anomálie. A pak mi došlo, že vlastně tohle místo znám.

„A kurva vole.“

Najednou mi došlo, proč to tu znám. Tady kousek byla naše tajná skrýš, kam jsme chodili s Táňou a matně si vzpomínám, že jsme tudy šli, i když jsme odsud utíkali. Rozeběhl jsem se slabě povědomým směrem rovnou do lesa. Zprvu bylo vše trochu nebezpečné, protože po mně pořád stříleli, nakonec jsem se dostal až do hlubokého hvozdu, aniž by se mi něco stalo, natož aby mě někdo pronásledoval.

Netrvalo dlouho a našel jsem naši skrýš.

Skrýš byla takový malý provizorní přístřešek na místě vykotlaného starého stromu. Kdysi jsme sem dokonce přinesli i stůl, dvě židle a nějaký papír a tužku. Když jsem ji znovu spatřil, neměl jsem žádnou vidinu. Jen jakoby z dálky jsem začal slýchat útržky hovoru. Bylo mi to nepříjemné, raději bych zase na chvíli odpadl a nechal se unášet dávnou minulostí, ačkoliv by to mohlo znamenat, že by mě tu někdo našel, možná i někdo, kdo mě chce zastřelit.

„Vy už jste tu jednou byli?“ řekl někdo neznámý.

„Da. Dokonce jsme sem propašovali i pistoli a pár nábojů.“

„Neuvěřitelné. Hele, netušil jsem, že to někdy řeknu, ale my snad máme i naději na úspěch.“

Vzpomínám si. Byl to starý Makarov, ale patrně už tu nezbyde. Ještě jsem se přesvědčil, ale pistole tu opravdu nikde nebyla. Nevadí. Stejně jsem nepočítal, že tu něco najdu. Stačí mi, že tu po mně nikdo nestřílí. Neměl bych se tu ale zdržovat, třeba za mnou opravdu někoho pošlou, a pokud ano, bude to konec, protože tady není žádné místo, nebo možnost, jak bych se ubránil.

„Neměli bychom tu něco nechat, kdyby náhodou se sem někdo od nás vrátil?“

„Nesmysl. Sami budeme potřebovat vše, co máme a ještě mnohem víc.“

„Tak aspoň něco napsat, třeba nějakou šifru nebo tak?“

„Hm… možná bych o něčem věděl. Napiš heslo Pamětník. To budeme všichni vědět, o koho jde.“

Nevím, kdo nebo co je Pamětník, ale ze všeho mě ukrutně bolí hlava a pokud se odsud nedostanu, tak mi asi exploduje. Ihned jsem se vydal pryč směrem k Bariéře. Pořád jsem se rozhlížel, jestli na mě někde něco nečíhá, nebo jestli mě někdo nesleduje. Po mně neznámé době (neměl jsem hodinky a na slunce jsem neviděl), patrně pár hodinách, jsem našel na zemi prázdnou láhev od vodky a nějaký drátek. Drát byl natažený a po bližším prozkoumání mi došlo, že je to past. Nedaleko pod listím jsem našel obranný granát. Nebyl moc starý, byl tu maximálně pár dní, možná trochu víc. Škoda, že nemám kleště, kterými bych to odcvakl, nebo aspoň nůž. Ten granát se bude hodit.

Porozhlédl jsem se po okolí, jestli tu někde nenajdu něco, co by mi mohlo pomoct, třeba další pozůstatky toho, kdo tu ten granát nastražil, protože Monolit to rozhodně nebyl. Jeho původního vlastníka jsem našel po pár minutách. Byl nahoře na stromě, ale nemohl jsem se k němu moc dostat. Pravděpodobně ustřelil, nebo odlomil nějaké větve, po kterých tam nahoru vylezl. Zkusil jsem chvíli šplhat po kmeni, pak jsem narazil na nějaké větvičky, a postupně jsem se dostal o pár metrů výše, ale pak tu byly zbytky po těch odlomených a moc se po nich vylézt nedalo. Budu muset ještě chvíli šplhat. Naštěstí mám trénink a mnohé zkušenosti.

Mrtvola měla u sebe nůž. Měla i pušku, ale nebyly tu žádné patrony, takže byla stejně užitečná, jako žádná. Jinak byla bez jakýchkoliv užitečných věcí. Musel to být nějaký nováček nebo blázen, nebo obojí, protože neměl žádné jídlo, žádné protiradiační léky, obvazy nebo další potřebné a užitečné věci. Měl ale u sebe artefakt Kamenná krev. Ještě mi poslouží jeho batoh, který už naštěstí nebude potřebovat. Vzal jsem všechno dolů a nožem opatrně přeřezal drátek ke granátu. Nebylo to nic moc a bylo to naprosto mimo můj běžný styl boje z co největší dálky, ale už jsem se necítil tak nahý. Pokračoval jsem dál v cestě, občas se vyhnul nějaké anomálii a sem tam počkal a porozhlédl se, zda mě někdo nesleduje. Zcela náhodou jsem si vzpomněl na jednoho bývalého monolitského bojovníka, který si říkal Stopař. Ale ten utekl ještě před námi. Byl jedním z mála, komu se to podařilo.

„Jak se dostaneme přes Bariéru? Máme všichni Monolitské uniformy.“

„Neměj strach, využijeme předsunuté stanoviště. Všichni zajatci se tam popravují.“

„Předpokládám, že to je také první místo, kde se trochu vybavíme, což?“

„Přesně tak.“

Líbila se mi ta myšlenka. Pokud počkám na noc, která bude za pár chvilek, mohl bych část hlídky zabít bez toho, aby si mě všimli. Pak jen hodím granát do strážnice a bude to. Sice to je naivní plán, ale za určitých okolností by mohl vyjít. Třeba pokud nebudou mít noktovizory, jakože je mají. Navíc Monolit jim už určitě dal vědět, že mají čekat nepřítele z druhé strany. Čím víc jsem se blížil ke stanovišti, tím jsem byl opatrnější. Tasil jsem nůž a čekal nebezpečí z každé strany a z každého keře. Na stanovišti ale byl podezřelý klid. Na silnici hlídkoval jen jeden voják a jinak nikde nikdo nebyl. Pomalu jsem se připlížil k betonové bariéře a doufal, že mě neuvidí. Odjistil jsem granát a napřáhl se k hodu. Voják okamžitě zbystřil, otočil se a vypálil dávku mým směrem. Střílel přesně. Granát mi opustil ruku přesně ve chvíli, kdy ke mně dolétla první kulka. Naštěstí letěla mimo, ale druhá už mi lízla ruku. Padl jsem k zemi, a vyhnul se zbývajícím kulkám. Jenom jedna mi ještě zcela bez zranění prostřelila rukáv. Granát vybouchl, hlídce utrhl nohu a zároveň zapálil sud s nějakou výbušnou kapalinou vedle strážnice, která po jeho výbuchu hned vzplála. Několik vojáků se stihlo vypotácet ven, ale jinak všichni shořeli. Ještě jsem chvíli počkal, jestli se někde neobjeví, ale když se nikdo nezjevil, porozhlédl jsem se po nějaké zbrani. Hlídka měla Sig 500, ale nedaleko popravených žoldáků jsem našel TR301 upravenou na střelbu jednotlivými a navíc s tlumičem a optikou. To se mi líbilo mnohem víc. Ze Sigu jsem jen vyklepal nějakou munici navíc a vyrazil jsem k Bariéře.