Jednání VII.

Jednání VII Prvně v terénu

Dýchal jsem čerstvý vzduch, poslouchal šumění stromů a koukal se na oblohu, která byla plná bílých mraků. Den jako v ráji, jenomže takhle bych Zónu nenazval ani, kdybych získal milion rublů a vrátil se živý domů. Vitalij Alexandrovič se konečně dostal z tunelu. On to tu znal lépe, přesto jsem trval na tom, že půjdu první. Nakonec to dopadlo tak, že jsme šli vedle sebe.

 „Jdeme na bývalou farmu. Je tam parta stalkerů, viděl jsem je z dálky. Nemám z nich moc dobrý pocit. Včera tady totiž šli tři stalkeři a ti si o nich povídali. Sledoval jsem je. Prý je podvedli s jakousi Gauss puškou, stejnou jako jsi mi vyprávěl ze svého snu. Zaplatili za ni sedm stovek, ale nikdy ji nedostali.“

„Myslíš, že bychom na ně stačili?“ zeptal jsem se opatrně.

„Nestačili. Je jich pět a možná jsou to lháři, ale střílet umí a výzbroj mají také dobrou. My máme dva Makarovy, dva nože Bowie, jednu těhotnou a jednoho nervově zhrouceného milence.“

Nelibě jsem se na něj podíval.

„Myslíš mě?“

„Nemyslím tebe s Táňou Fjodorovnou, ale Martina Presstona,“ mrkl na mě šibalsky.  

„No proto,“ zakončil jsem to.

Zastavil mě rukou.

„Támhle,“ ukázal potom.

Klekli jsme si. Byli tam dva muži v kabátech. Jeden měl starého opakovacího Mosina a druhý měl pistoli PB1s. Oba měli batoh na zádech a o něčem se bavili.

„Strefíš je?“ zeptal se mě šeptem.

„Možná, pokusím se.“

„Pro jistotu se k nim připlížím.“

Počítal jsem do deseti. Pak jsem uchopil dvěma rukama pistoli a zamířil na ně. Bylo téměř bezvětří a nemohli být vzdálení více než sto metrů. Jenomže Makarov není skoro ani zbraň, ale spíše flobertka. Zamířil jsem a vystřelil. Bandita s Mosinem to schytal do břicha. Klesl na zem a začal křičet. Ještě žije. Houby flobertka. Druhý bandita se sklonil a vyhnul se tak druhé ráně. Střílel jsem pomalu a s trpělivostí, ale dokázal jsem jim akorát pocuchat nervy. Když mi došel zásobník a přebíjel jsem, tak převzal iniciativu Vitalij Alexandrovič. Přiblížil se k banditovi zezadu, který měl problémy s brokovnicí a proto nemohl střílet. Patrně se mu zasekl náboj. Vitalij Alexandrovič ho zkušeně podřízl. Zamával na mě a vztyčil palec na znamení bezpečí. Přiběhl jsem k němu. Toho polomrtvého už dorazil a začal prohledávat těla a batohy. Zjistil jsem, proč bandita nemohl střílet. Měl brokovnici rezavou jako všechno, co bylo tady kolem. Vyndal jsem z ní patrony, rozepnul suchý zip u kapsy vesty a dal je tam. Pak jsem mu sebral z kapsy pět set rublů ve stovkových bankovkách. Buď byl bandita šetřivý, a nebo varianta pravděpodobnější, někde to šlohl a nestihl to propít. Ještě jsem u něj našel dalších šest patron do brokovnice, zelených. Standardní běžné broky. Vitalij Alexandrovič zatím zpracoval druhého banditu. Měl Mosina, pět zásobníků po pěti nábojích každý, lahev vodky, která byla ještě neotevřená a obvaz. Moje noha se začala metaforicky radovat. Vitalij Alexandrovič chvíli přemýšlel a pak řekl: „Nechceš toho Mosina ty? Stejně jseš spíše na ostřelovačky a pušky.“

S radostí jsem po něm šáhl.

„Spasiba brat.“

Mrknul mi na souhlas. Každý jsme si vzali jeden batoh. Do toho mého jsme dali rezavou brokovnici, peníze a do batohu Vitalije Alexandroviče jsme dali láhev, protože o tu brokovnici by se určitě rozbila.

„Budeme ještě lovit?“ zeptal jsem se.

„Můžem, ještě se necítím unavený, ale nerad bych přetěžoval tvoji nohu.“

„Já jsem v pohodě a moje noha taky,“ řekl jsem.

„Tak pokračujem, myslím, že tímhle směrem je stará továrna. Nerad bych chodil dovnitř, ale myslím si, že někdo musí jít dovnitř.“

„Tak jen do toho,“ zakončil jsem to.

Šli jsme zase vedle sebe. Tentokrát jsem měl v ruce něco lepšího než jen Makarova. Krásnou pušku Mosin – Nagant, o kterou se bývalý majitel dobře staral. Byla jistě velmi stará, ale pořád byla funkční a spolehlivá, akorát dřevo muselo být samozřejmě vyměněno. Udělal to dobrý řemeslník. Vzhlédl jsem od své pušky. Byli jsme docela daleko na louce, ale na silnici jsme dobře viděli. Nacházeli jsme se v oblasti mezi farmou a mostem. Továrna byla sice daleko, ale vidět byla zřetelně. Zastavil jsem Vitalije Alexandroviče. Klekl jsem si, abych byl chráněn stromem. Vitalij Alexandrovič, stejně jako minule, jistil okolí. Byli tam čtyři banditi, kteří vedli jednoho chlapa v černém bojovém obleku. Jsem si jist, že ho vedli do toho velkého komplexu, který jsme viděli na mapě v PDAčku. Zamířil jsem Mosinem na dva poslední. První výstřel nikoho nezasáhl, ale upozornil bandity. Byli zmatení. Nebyli zkušenými vojáky, ale bandou pouličních zlodějíčků. Vystřelil jsem podruhé a zasáhl jednoho z nich do krku. Svalil se na zem a snažil se zacpat si krk. Jeden bandita se mu snažil pomoct. Zamířil jsem na jiného, který zpanikařil a začal střílet po všech keřích okolo, naštěstí úplně mimo mě a Vitalije Alexandroviče. Trefil jsem ho do břicha. Spadl na zem a snažil se v křeči vrátit si střeva zpět na své místo. Čtvrtý bandita začal střílet směrem ke mně. Musel jsem se skrýt za více za masivním dubem, za kterým jsem byl. Už jsem nemohl střílet. Vitalij Alexandrovič byl neznámo kde. Pak mě něco omráčilo. Spadl jsem na zem, a chvíli ležel. Slyšel jsem výkřiky poměrně blízko mě. Jako kdyby někdo dostal silnou ránu. Neřval jsem já, to bych věděl. Byl to Vitalij Alexandrovič. Uslyšel jsem další střelbu ze samopalu. Pak mě obklopila tma a ticho.

Byl jsem na střelnici. V ruce jsem měl starou dobrou ostřelovačku SVD Dragunov. Byl jsem členem Monolitu sotva pět dní. Absolvoval jsem zrychlený výcvik se slovy, že nejlepší výcvik je poddání se Monolitu a první bojová akce. Monolit zatím přemýšlel o mé budoucí profesi, takže jsem dostal volnou mysl a měl ukázat co ve mně opravdu je. Měl jsem rád pušky. Lepší než chrliče, které vystřílí deka olova a modlí se za zásah. Vystřelil jsem. Desítka.

„Well, bój. Tak tohle byla mistrná trefa,“ řekl vedle mě instruktor David Lloyd George, který připomínal spíše anglického džentlmena, než opravdového vojáka, který měl odslouženo deset let u Special Air Services. Plácl mě do zad na znamení úspěchu. Jenomže jak jsem byl nezkušený, měl jsem prst na spoušti. Vystřelil jsem do země a zpětný ráz mě trefil do nosu. Spadl jsem na zem a klepal se. Z nosu mi vyjížděla palčivá bolest a krvácel mi jako čerstvě zapíchnuté prase. David Lloyd George si ke mně rychle klekl a kapesníkem mi začal nos utírat a zacpávat ránu.

„Sorry bój, nemyslel jsem to zle. Musíš vstát, dovedu tě na ošetřovnu,“ říkal mi. Nevím jak, ale vstal jsem. Opravdu jsem vstal a došel na ošetřovnu.

„Well dan, bój, ty jseš opravdu Vrah nebezpečí.“

Ta přezdívka mi zůstala, jen z toho vypustili to nebezpečí. Na tenhle den doufám nikdy nezapomenu.

„Vstaň bój, budeš oukej, dokážeš to.“

Otevřel jsem oči. Ležel jsem vedle stromu a tekla mi krev z nosu. Jako tenkrát na střelnici. Nějaký člověk, který měl šedou uniformu, mi ji začal stírat kapesníkem. Něco tu nehraje, jak to že si na tu příhodu pamatuju a jak to, že je tu člověk, co mi krev stírá kapesníkem jako tehdy. Pokusil jsem se zvednout, ale dokázal jsem se jen mírně posadit. Viděl jsem mrtvolu kance, poraněného Vitalije Alexandroviče, který měl sundanou blůzu a vestu a měl břicho obvázané.

„Tvůj frend zabil kance nožem, ale už nestihl zmírnit náraz mrtvoly. Kanec narazil do něj a on narazil do tebe, ty jsi pak schytal ránu o ten trý. Naštěstí jsem byl poblíž. Zachránil jsem vám život, banditi jsou ded a vy alajf. Tak je to rajt.“

„Trý?“

„Strom, anfortšnetly jsem si nestihl předtím vzpomenout.“

„Vzpomínám si na vás,“ řekl jsem. Začínala mě ta jeho rusoangličtina štvát.

„Opravdu? Já na vás také, ale jen v párts.“

„Můžete mluvit rusky?“

„Rád bych, ale téměř nic kromě tohohle si nepamatuji. Démn. Sorry, že vás otravuji džentlemen, ale nemohli bychom jít někam, kde je víc sejf?“

„Vezměte Vitalije Alexandroviče, já zatím oberu ty bandity a pak vás dostanu do naší skrýše.“

Bandité měli dva samopaly AKSU a dvě brokovnice, které byly ve značně lepším stavu, než ta co jsem měl v batohu. Pak měli tři klobásy ve vakuovaném balení a dva pytlíky s čočkou. Neměli žádné obvazy a rozhodně cestovali na lehko. U jednoho jsem pak ještě našel krabičku s práškama, na které bylo fixou napsáno ANTIRAD. Bezpochyby se jednalo o léky proti radioaktivitě. Ty se budou hodit. Pak tu bylo trochu munice. Čtyři plné zásobníky do samopalu AKSU a deset patron do brokovnic, patrony byly zelené až na dvě, které byly červené – magnumové. David Lloyd George už na mě netrpělivě čekal. Měl na zádech Vitalije Alexandroviče, který byl v bezvědomí. Dovedl jsem je až k víku od tunelu.

„Slezu dolů první, vy mi ho opatrně podáte.“

„Oukej, bady.“

Dostali jsme Vitalije dolů. Počkal jsem až David sleze dolů a pak jsem mu ho znovu předal. Rozsvítil jsem baterku a šli jsme do bunkru. Těsně před vchodem jsem zakřičel.

„Dobrý, to jsem já Michail Vasiljevič.“

Těsně na to, aby mi Táňa Fjodorovna nevystřelila hlavu Makarovem. Objala mě.

„Táňo Fjodorovno, taky tě rád vidím, ale našli jsme Davida Lloyda George a Vitalij Alexandrovič je raněn, musíme ho položit na lehátko a musíš se na něj podívat. Zachraň ho prosím!“

Koukala na mě jako na boží zjevení. Asi za hodinu jsme spotřebovali všechny léky na bolest, dezinfekci na otevřené rány a téměř celou nit na šití. To je vše, co jsme pro něj mohli udělat. Buď do rána přežije, nebo ne. Z té kořisti jsem vůbec neměl radost.