Jednání VIII.

Jednání VIII. Poslední možnosti

Stav Vitalije Alexandroviče se čím dál tím víc zhoršoval. Snažil se usnout a trochu svému organismu ulevit, ale často se probouzel v křečích a nebýt několika obětavých zásahů Táni Fjodorovny, tak už by byl mrtvý. Spolu s Táňou Fjodorovnou na Vitalije Alexandroviče dohlížel ještě David Lloyd George a já. Martin Presston a Amy Hazardová se drželi stranou a zdálo se, že nám stále ještě nevěří. Patrně před námi něco tají. Tak jako tak chovají se velice divně a podezřele. Vitalij Alexandrovič už zase křičí ze spaní. Musí svádět obrovský vnitřní boj. Pochybuju, že ho tak nervově pocuchala obyčejná srážka s kancem. Křičel intenzivně a pro jistotu cuchal nervy i nám.

„Voroběji! Ty svoč. Idi ka mně. Panimaješ? Ka mně!“  křičel první souvislou větu.

Voroběj? Neznám toho člověka. Patrně někdo, kdo umřel před tím, než jsem se přidal k Monolitu.

Jenomže znám někoho, kdo by ho mohl znát. Usmál jsem se.

„Táňo Fjodorovno, vystřídej mě prosím tě, něco mě napadlo.“

Byla ospalá, ale kdo by nebyl. Bylo to slyšet po celém bunkru. David Lloyd George právě seděl na hlídce.

„Zdravstvuj. Mohu se tě na něco zeptat.“

„Helou bój. Sedni si a ptej se, máme fůru času,“ zasmál se.

„No právě nemáme, něco mě totiž napadlo a potřebuju od vás pár informací. Víte kdo je to Voroběj?“

Úsměv z jeho tváře zmizel a nahradila ho seriozní grimasa.

„Jak ses o něm dozvěděl?“ zeptal se.

„Vitalij Alexandrovič o něm křičel ze spaní.“

„No, bylo to v roce 2007. Monolit přikázal jedné skupině, aby šla znovu nahodit Vypalovač mozku, protože když to rok před tím bouchlo tak to stihli vypnout. Skupina to musela nahodit, protože jinak by byla cesta do Pripjatě volná. Lidi z venku by tam mohli přiletět helikoptérou.“

„A co anomálie?“

David Lloyd George začal vynechávat anglikanismy a přešel do plynulé ruštiny. Jsou to už dva dny a pravděpodobně se tajně učil.

„Tehdy jich tam moc nebylo. Právě ten Voroběj, lítal tehdy ještě helikoptérou. Monolit ho naváděl. Jenomže zpátky k Vypalovači. Venku samozřejmě nikdo výbuch nepřežil, jenomže uvnitř byli stále ještě lidé. Skupina je všechny vylikvidovala. Voroběj, jenž byl tehdy jeden z nejvěrnějších, zapnul Vypalovač. Pak se to všechno přihodilo. Monolit tehdy všechny chránil před mentálním poškozením, jenomže u Voroběje se vyskytly problémy. Vypalovač mozku ho dostal z vlivu Monolitu a on se pak zbláznil. Začal se šíleně smát a střílet všechny kolem sebe. Vitalij Alexandrovič tam byl tehdy taky. Stihl se skrýt za bednou. Pak přiběhla malá skupina vojáků, Spetznatz. Šli vyzvednout ty lidi, které jsme před tím postříleli. Patrně tam někdo měl vysílačku. Voroběj jich půlku postřílel. Jenomže vojáci se zformovali a začali po něm střílet. Zbytek skupiny Monolitu vojáky postřílel. Pak začali střílet na Voroběje, bylo to prostě všichni proti všem. Nakonec přežil pouze Vitalij Alexandrovič a Voroběj. Voroběj střelil Vitalije Alexandroviče do nohy a pak odešel. Ten se pak sotva doplazil ven, kde ho našli další z Monolitu.“

„Docela zajímavá scéna, opředená tajemstvím,“ vydechl jsem.

„Viď že jo?“ zachechtal se.

„Děkuji Davide, pomohl jsi mi.“

Zamířil jsem do zbrojnice. Vzal si Mosina, všechny náboje k němu, jednoho Makarova s třemi plnými zásobníky a vyrazil jsem. Nebral jsem si s sebou žádné jídlo, to si spolu s medikamenty hodlám obstarat jinak. Když jsem pak míjel Davida Lloyda George tak mi jenom poklepal na rameno jako znak povzbuzení.

Razcvitali, jábloni i grůši,
páplilí, tumány nad rekoj.

Vychadila na běrig kaťuša,

Na vysókyj, běrig nad rekoj.

Nevím, kde se ta písnička vzala, ale byla chytlavá a její melodie mě stále více vábila. Hudba ve vás dokáže probudit všechno možné. Temnou nebo světlou stránku, smysl pro povinnost, zatracení, legraci. Mám rád staré sovětské písničky, mají svoji vlastní duši.

Zamířil jsem ke staré farmě. Věděl jsem, že tam táboří ti špatní stalkeři, nicméně tentokrát to není chlap s kamenem proti automatické pušce, nýbrž mistr Lovec proti těžké kořisti. Měl jsem svého Mosina a jako se všemi puškami nebo ostřelovačkami jsem s ní uměl velmi dobře zacházet. Našel jsem si jeden strom, odkud jsem velmi dobře viděl na jejich základnu. Venku hlídkovali dva lidé, jeden měl automatickou pušku patrně britské výroby, další měl dvouhlavňovou brokovnici. Oba měli stalkerské vesty, jejichž popis jsem našel v PDA.

Lehká stalkerská vesta.

Váha: 8 kg. Detaily: Chrání tělo před slabými anomáliemi a fyzickým poškozením. Vybaven kyslíkovou maskou. Poznámka: Při dlouhodobém používání se oblek začne trhat a po čase se stane nepoužitelným.

Hlava ale zůstala nekrytá. Usmál jsem se. Namířil jsem Mosina na toho více vepředu. Toho s puškou. Podle listí fouká vítr zleva do prava, takže jsem namířil o trošičku vedle. Výstřel se rozlehl po širokém okolí. Stalker padl k zemi s průstřelem krku. Ostatní si toho samozřejmě všimli. Cvak, cvak, cvak, cvak. Další náboj v komoře. Ten s brokovnicí poklekl a hledal po okolí cíl. Za chvíli se válel v tratolišti krve se zásahem v hlavě. Ani nekřičel. Ze základny vyběhli ještě další tři stalkeři. Hledali cíl. Trefil jsem jednoho a rychle přebil. Bohužel, zasáhl jsem jen jeho nohu. Spadl na zem.

„Davaj, davaj,“ vykřikl jeden. Ukázal na strom, kde jsem byl. Trefil jsem ho do hrudi. Spadl na zem a začal se svíjet. Ten pátý na mě začal střílet ze samopalu AKSU. Musel jsem utéct ze stromu pryč. Poslal jsem mu ještě poslední výstřel, který mi v pušce zbyl. Netrefil jsem ho, jenomže stalker uskočil a já získal čas slézt dolu. Přebil jsem pušku a schoval se za stromem. Stalker ještě chvíli střílel do stromu a pak jsem ho konečně zahlédl. Byl schovaný za zdí, ale naštěstí mu vykukoval kus nohy. Odhadl jsem, kde je a prostřelil starou zeď. Zařval. Čekal jsem pár sekund a šel se za nimi kouknout. Ten s břichem se pořád svíjel. Vzal jsem Makarova a střelil ho do hlavy. Rána z milosti. Bylo jich tu jen pět. Do batohu jsem naskládal všechno, co jsem našel. U jednoho batohu jsem se však zarazil. Byla tam taková červenohnědá destička. V PDA o tom byla zmínka, je to artefakt. Jmenuje se Kamenná krev a dokáže vyléčit slabá zranění. Dalo mi to nápad. Třeba to pomůže Vitaliji Alexandrovičovi! V rychlosti jsem posbíral všechny užitečné věci, které jsem našel. Není čas zkoumat co to je, hlavně když se včas dostanu do bunkru.

  V bunkru jsem byl v mžiku. Pozdravil jsem se s Davidem Lloydem Georgem a předal mu batoh plný věcí.

„Neměl jsem čas zkoumat, co jsem vzal. Musím za Vitalijem Alexandrovičem!“ vyhrkl jsem ze sebe.

Dal jsem mu i všechny zbraně, které jsem měl u sebe. Vzal jsem si jen ten artefakt a běžel na ošetřovnu.

„Mám artefakt, který mu může pomoct,“ řekl jsem místo pozdravu na uvítanou.

Přiložil jsem Kamennou krev na jedno ze zranění, které měl Vitalij Alexandrovič na sobě. Chvíli to trvalo, ale nakonec rána zmizela a zůstala tam jen hrozná jizva. Vitalij Alexandrovič procitl.

Musel se nejprve zorientovat, ale nakonec, když mě uviděl, řekl.

„Monolit ke mně mluvil, volá tě, Michaile Vasiljeviči, chce tě. Tebe a nikoho jiného. Proděláš velkou cestu a nakonec si budeš muset vybrat. Pamatuj, to co bys zvolil dnes, se nebude shodovat s tím, co si vybereš.“

Pak usnul, tentokrát tichým a klidným spánkem. Šel jsem za Davidem Lloydem Georgem zjistit, co jsem to vlastně všechno přinesl.

„Trochu jsem se na to mrknul,“ řekl mi. „Přinesl jsi dva samopaly AKSU, jednu dvouhlavňovou brokovnici a pušku IL-86. Tři pistole Makarov a jeden Tokarev. Pak trocha munice do každé zbraně, pět konzerv a malý lihový vařič s třemi kostkami lihu. Ještě jsem zapomněl na tři porce polévky z pytlíku a pět lžic. Jo a dva obvazy, jedno sérum proti radioaktivitě a pět tisíc rublů.“

„Tolik peněz, máme už pět a půl tisíce a není nám to skoro k ničemu,“ povzdechl jsem si.

„Neřekl bych, něco mě totiž napadlo. Když bych si vzal bundu, jako mají normální stalkeři, ne jako my z Monolitu, tak bych pak za ně mohl něco koupit. V PDA jsem našel pozici, která se jmenuje Bar u 100 Radů. Tam určitě bude nějaký obchodník.“

„Není to špatná myšlenka, akorát. Ty jseš zkušený, budeš se více hodit tady. Já se tam půjdu podívat.“

Vyrušila nás Táňa Fjodorovna.

„Mám špatné zprávy, Vitalij Alexandrovič, …., umřel.“

Nevěřil jsem tomu.

„Nemožné, vždyť dostal ten artefakt!“ křičel jsem.

„Michaile Vasiljeviči, uklidni se,“ držel mě David Lloyd George.

„Síla artefaktu nestačila na jeho zranění. Dostal otravu krve, tam kde artefakt udělal nové buňky, tam mu za chvíli odumřeli. Nedalo se s tím už nic dělat.“