Jednání XI.

Jednání XI. Starý Ural

„Jeď rychleji, hergot, copak nevíš, od čeho jedeme?!“ křičel vedle řidiče mladý mužik Voloďa.

„Drž hubu mladej,“ odsekl řidič a aby potvrdil svá slova, plivnul ven z okna.

„Už nás to dohání, už to tu bude, kurva néé!“

„Zmlkni hergot!“ řidič praštil Voloďu do obličeje. Ten chytil druhou ránu od dveří a na chvíli se uklidnil. Jenomže to z čeho měl strach, zákonitě přemohlo fyzickou bolest.

„Přidej…přidej…přidej. Rychle…rychle…rychle.“

Řidiči, zkušenému veteránovi z Afghánistánu, který se už tři dny nevyspal, neboť uklízel radioaktivní bordel, už to připadalo nesnesitelné. Vytáhl Makarova, kterého měl schovaného u opasku, a zastřelil mužika vedle sebe. Mozek mu vytryskl na okno pravých dveří starého náklaďáku Ural, ve kterém jeli pryč ze Zóny. Chvilková nepozornost a nakonec i důsledek únavy však znamenaly, že se náklaďák svezl z cesty a míří do stromu. Řidič měl však dostatek instinktu, aby stihl vyskočit. Skutálel se z malého svahu, uslyšel náraz náklaďáku a přežil. To poslední bylo nejdůležitější. Když se vše uklidnilo, tak se postavil. Oklepal se a chtěl jít v původním směru. Něco ho ale zastavilo. Zůstal stát a ztratil kontrolu nad svým tělem.

„To, že jsi ho zabil, nebylo pěkné, ale on nebyl dobrý člověk.“

„Kdo jsi?“

„Není důležité, kdo jsem, ale je důležité co ti nabídnu. Má nabídka zní: Přidej se k nám a žij dlouhý, spokojený život, výměnou za dodržování ušlechtilých ideálů a spoustu práce.“

„A když nepřijmu?“

„Jsi na hranicích Zóny, můžeš se otočit a jít, nebo zůstat a přijmout.“

Muž opět měl svoje tělo. Chtěl jít pryč ze Zóny, ale po několika krocích se zase vrátil.

„Dobrá, přijímám.“

Ranní rosa ještě nestihla opadnout. Den odpočinku, který jsem včera měl, mi přišel opravdu vhod. Dobře jsem se vyspal (s Táňou po mém boku samozřejmě, i když k ničemu nedošlo, protože nám chybělo soukromí), krásně najedl (padl na to náš poslední kompot, kruciprdel) a také se postaral o zbraně (za smíchu Davida Lloyda George, když mi vylítla pružina do tváře). Nyní, dobře vybaven jsem se opět vydal na lov. Tentokrát jsem nebyl sám, ale byl se mnou i náš technický guru Anatolij Igorjevič Rugalov. V ruce měl Makarova a v kapse pár zásobníků. Já jsem měl vše jako obvykle.

„Při každé výpravě takhle bloumáš?“ zeptal se mě.

„Skoro při každé, pokud mě zrovna nepronásledují kulky.“

„Taky jsem to párkrát zažil, tedy myslím si to, kromě jedné situace, kterou si vybavuju jako nejstarší, si žádnou jinou nepamatuju.“

„Všechny nás to postihlo,“ pronesl jsem. Divně se na mě podíval, ale pak řekl.

„Máš pravdu. Všechny.“

Zastavili jsme se před stromem a jakýmsi náklaďákem. Byl tu jistě velmi dlouho, protože se do něj dala rez a místy byly vidět očouzené plechy karoserie. Nebyl by tak zvláštní, ale uvnitř byl stále jeho původní majitel. Lépe řečeno, to co z něj zbylo.

„Vidíš to taky?“ ujišťoval se Anatolij Igorjevič.

„To si piš, že jo.“

Na místě spolujezdce seděl mumifikovaný voják, kousky uniformy na tom zbytku bývalého člověka to prozrazují. Šli jsme to prozkoumat, ale náklaďák byl prázdný a uvnitř nebylo nic, co bychom mohli použít. Jenomže kousek od náklaďáku byla taková malá kamenná mohylka. Vedle ní byly psí známky s čitelným křestním jménem Voloďa.

„Ani se nehni,“ vykřikl někdo za mnou. Ucítil jsem na své hlavě studený kov hlavně.

„Nestřílet,“ řekl jsem. Ruce jsem dal nahoru. Objevil se Anatolij Igorjevič Rugalov a namířil na vetřelce za mnou svoji pistolí.

„Klídek Michaile Vasiljeviči, ten patří k nám.“

Co by mělo být dalším systémem v nové budoucnosti? Kapitalismus nebo Komunismus? Přátelé odpověď je jednoduchá. Ani jedno. Kapitalismus příliš často vykořisťuje nižší třídy a komunismus je naopak příliš podporuje. Je proto třeba začít něčím úplně novým. Něčím co se zkříží s oběma a vznikne úplně nový systém, který povede novou společnost k prosperitě. Přátelé, představuji vám Tržní socialismus.

„Vy jste stejní jako já?“ byl v úžasu cizinec.

„Jo, ty jsi nepotkal víc takových, jako jsme my?“

„Ještě ne.“

„Co myslíš, přestaneš na nás mířit? Neublížíme ti.“

„Tak běžte pryč od toho auta.“

„Jasně, klídek.“

„Mimochodem, jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal jsem se.

„Vladimír, Vladimír Stěpanovič Molotov.“

Sedl jsem si ke stromu.

„Hlídejte mě,“ stihl jsem říct. Pak mě přepadla vidina.

Šli jsme na průzkumnou misi do jednoho z bývalých podzemí. Tajná výroba prefabrikátů pro různé laboratoře. Převážně skleněné výrobky. Naší skupinu vedl Pavel Jurjevič Astronko a také náš italský kolega Auliga Rapax. Měli jsme odstranit jednoho nebezpečného mutanta, který se vymkl kontrole Monolitu. Nadělal pěknou paseku.

„Chlapi, všichni odjistit, teď jedeme natvrdo. Neházejte granáty, granátomety pouze v dostatečné vzdálenosti.“

Jako odpověď se ozvalo cvakání pojistek. Skupina pěti mužů a tří žen došla k těžkým pancéřovým vratům. Pavel Jurjevič Astronko otevřel dveře kódem, který dostal od Monolitu. Dveře se poslušně i když docela těžce otevřely. Ozvalo se hrozné zuřivé zařvání.

„Dvojřad, přední řada na kolena, pal!“ zařval.

Jednotka synchronizovaně poslechla rozkazy a zařídila se podle nich. Ozval se ničivý dusot, který připomínal stádo slonů. Objevil se hnusný tvor bez hlavy ve tvaru velké kapky stojící na masivních předních končetinách. Jednotka začala okamžitě pálit, především na hlavu, ale pár projektilů zasáhlo i ty masivní ruce. Bohužel kulky 5,56 NATO nebyly moc průrazné, ale spíše měly velkou penetraci a delší stabilitu doletu. Tvora to sice zpomalilo, ale vůbec mu to neublížilo. Přiblížil se k nám na deset metrů a zastavil se. Přišlo nám to vhod, protože jsme museli vyměnit zásobníky. Tvor udeřil svou mohutnou prackou do země a to byl takřka náš konec. Tlaková vlna odhodila celou naší skupinu na protější zeď. Pavla Jurjeviče Astronka to zabilo, neboť se napíchl na konec nějaké ocelové tyče, která vyčuhovala ze zdi. Tvor opět běžel k nám. Dva stále neměli vyměněné zásobníky a snažili se to napravit. Auliga Rapax už stihl vyměnit a dokonce se i jakž takž vzpamatoval z otřesu a začal opět střílet na toho tvora. Já jsem se opřel o zeď a také střílel, ale ošklivě jsem se praštil do hlavy a viděl jsem vše dvojitě. Půlka kulek, které jsem vystřelil, lítala okolo a jen malá část zasáhla cíl. Přidali se další střely od ostatních, ale to už byly jen výstřely do tmy. Tvor už byl skoro u nás. Bylo to šest ku jedný, protože Pavel Jurjevič zemřel a Nataša Vjačeslavovna ležela u zdi v tratolišti krve a prachu. Tvor se rozmáchl ohromnou prackou a narazil jednoho z nás na zeď. Byl to muž, ale jméno jsem si nepamatoval. Už se nezvedl.

Všichni, kteří ještě měli nějaké náboje, je vystříleli do netvora a poté tasili pistole. Já už ji měl dávno v ruce a snažil se střílet najisto, hlava se sice lepšila, ale stále to nebylo ono, abych mohl střílet všude možně. Tvor udeřil silnou pěstí do jedné naší ženy. Její křehká konstrukce se okamžitě zlomila a žena byla na místě mrtvá. I když, proti takové ráně by neobstál ani boxer v těžké váze. Potom přišla další rána a já omdlel.

Probudil jsem se na zemi a připadal jsem si, jako kdyby mi měla má hlava každou chvíli explodovat.

Z naší skupiny už nestřílel nikdo. Tvor sice vypadal, jako když mele z posledního, ale stále měl ještě dost síly. Naživu jsme byli už jen tři. Zástupce velitele Auliga Rapax, já a nějaká žena, kterou neznám jménem. Tvor se k ní dobelhal a prokousl ji hrudník. Už jsme byli jen dva. Chtěl jsem vystřelit, ale puška byla prázdná. Tasil jsem pistoli a těsně než se cokoliv stalo, tak jsem střílel do obličeje nestvůře a křičel do toho: Sežer dum-dum, ty kreténe!

Probudil jsem se celý otřesený. Klepal jsem se a nemohl moc mluvit.

„Dobrý?“ zeptal se nový přírůstek do skupiny – Vladimír Stěpanovič Molotov. Přikývl jsem.

Zkusil jsem se postavit, ale spadl jsem na zem.

„Michaile Vasiljeviči, teče ti krev z uší a nosu, seď proboha!“ vykřikl.

„Ty jsi býval doktor?“ zeptal se Anatolij Igorjevič Rugalov.

„Stále jím sem. Musí odpočívat, pravděpodobně si zranil hlavu.“

Vidina přece neproniká do současnosti nebo ano? Navíc proč tamta vidina nesouvisela s Vladimírem Stěpanovičem, i když bylo jasně vidět, že to jméno ji vyvolalo? Proč, Monolite, proč.