Jednání XIX.

Jednání XIX. Cesta do bažin

Šel jsem sám. Nechtěl jsem nikoho ohrožovat. Sám jsem byl postradatelný, navíc David Lloyd George je daleko lepší velitel, než jsem já. Ten to zvládne. Přede mnou vyletěla z bažin nějaká divoká kachna, uskočil jsem trochu dozadu, ale když jsem pak viděl, že to byl planý poplach, zase jsem pokračoval. Z bláta jsem přešel do vody, takže jsem vydával čvachtot a to mě pěkně štvalo. Nejenže jsem teď na sebe upozorňoval, ale také jsem měl promočené boty a hůř se mi chodilo. Ke všemu mě do džín sekaly kousky rákosí a všelijaké podobné organické zbytečnosti, takže pochod bažinama byl opravdu peklo. Zrovna když jsem začal přemýšlet, jestli se nevrátím zpátky, tak jsem zaslechl další čvachtání. Odjistil jsem AK-74 a zaklekl. Čvachtání utichlo, ale po chvíli se zase ozvalo. Z rákosí vylezla Táňa alias Smršť. Měla na sobě stalkerský oblek a v ruce měla helmu s plynovou maskou. Vlasy měla sepnuté do copu, takže ji nepřekážely při běhu. Na nohou měla kevlarové kalhoty a těžké kožené boty. Nejspíš další kořist z výprav. Součástí obleku byla i košile s kevlarem na rukou a velké vojenské rukavice. Proti ní jsem vypadla jako vandrák. Tenisky, modré špinavé džíny, triko, bavlněný svetr a stalkerská bunda s kapucí a šátkem přes obličej. 

„Kde se tu bereš?“

„Přece tě tam nenechám jít samotného.“

„Dobře, ale stejně jsem na tebe naštvanej. Měla jsi zůstat v bunkru a pomáhat tam.“

„Klídek jo? Dokážu se o sebe postarat sama.“

„Ach, nechme toho, raději pokračujme v cestě. Nehodlám být v těchhle bažinách déle, než je nutné.“

Šel jsem vzadu. Táňa je cvičená na boj zblízka s dvěma pistolemi, kdežto já jsem typický dálkař. Navíc s Kalašnikovem se manipuluje hůř než s krátkýma Makarovama. Budu jí muset koupit nějaké pořádné pistole. Glocky nebo Beretty. To s čím musí pracovat, jsou staré, i když stále funkční vykopávky.

Bažina se postupně stávala prostupnější. Několikrát jsme sice minuli prostředí ideální pro přepad ze zálohy, ale nakonec jsme bezpečně došli do jakéhosi skalního hradiště. Na jedné skále stál jeden stalker s v podobné bundě jakou jsem měl já, v ruce měl loveckou kulovnici s dalekohledem. Bezpochyby v ní měl šipky nebo slugy. Další stalkeři měli lepší vybavení, většinou nějaké neprůstřelné vesty, ale nikdo ne tak dobré jako měla Táňa. Přišel k nám jejich velitel.

„Jak se jmenuješ?“

„Smršť,“ řekla Táňa.

„Vrah,“ odpověděl jsem.

Velitel zpozorněl.

„Vrah? Zabil jsi snad někoho ze své grupy?“

„Ne, jen jsem dostal takovouhle přezdívku, jsem dobrý střelec na dálku a tak mi říkaly, přesný jako nájemný Vrah, nebo také Vrah nebezpečí.“

Trochu se uklidnil, ale stejně mi pořád nevěřil.

„Samotáři?“

„Ano.“

„Nedávno tudy prošla skupina banditů, musíme být ostražití. Ukažte mi oba své obličeje.“

Sundal jsem šátek.

„Nic ukazovat nebude.“

Velitel na nás namířil pistolí, já na něj ákáčkem. Táňa mezi nás vstoupila, sklonila svou rukou moji zbraň a pomalu si sundala helmu i s plynovou maskou. Velitel strnul v úžasu.

„Už je to dlouho, co jsem viděl ženu. Chápu, že o ni máš takovou starost.“

Táňa si znovu nandala helmu a masku a spolu se mnou si šla sednout k jednomu ohništi trochu stranou. Zapálili jsme oheň a sušili své boty. Po průchodu bažinami byly celé špinavé a mokré. Teda alespoň ty moje. Táňa měla vojenské kanady. Moc jsme si nepovídali. Jen jsme probrali cestu a také jak na náš odchod reagovali ostatní. Prý by byli radši, kdybychom tam oba zůstali, ale myšlenka, najít víc našich, za tu oběť stojí. Nepřišli by jenom nové ruce, které by mohli pomoci a drželi by zbraň, ale také bychom mohli najít další části odpovědí.

„Infiltruješ se na loď Skadovsk, najdeš tam člověka, který se jmenuje Pilot. Dělá starosti velkému monolitu, musíš mu připomenout, kam patří.“

„Pilot, ten patřil k nám?“

„Ano, dělal stopaře, takže ví na co si dávat pozor v nebezpečných oblastech. Musíš mu připomenout, že některé cesty musí zůstat zavřenými.“

„Které?“

„On už bude vědět, ale že jsi to ty, tak ti to řeknu. Jedná se o cestu do Dolu. Důl je a vždy bude územím Monolitu. Zavedl tam několik lidí a to se mu nelíbí. Takže mu sděl, aby se Dolu vyhnul.“

„Co když neposlechne?“

„Tak ho zabij.“

Probudil jsem se se spící Táňou v náručí. Měla sundanou masku i helmu. Bylo by opravdu absurdní spát s filtrem na obličeji. Slunce pro jistotu dneska skoro nesvítilo, takže jediné, co jsem mohl na obloze vidět, byly nadýchané šedivé mraky. Každou chvíli začne pršet. Pomalu a něžně jsem vzbudil Táňu. Zamžourala svýma hnědýma očima, sundala si rukavice a promnula si je. Vstala, protáhla se a řekla.

„Za chvíli se vrátím. Jdu vykonat, víš co.“

„Neboj, já za chvíli půjdu taky,“ mrkl jsem.

Některé základní lidské potřeby je třeba neopomíjet, nerad bych tu chodil páchnoucí a s mokrým flekem na kalhotách, pomyslel jsem si. V bunkru to nebylo tak hrozné, tam záchody byly, dokonce oddělené. A papír se vždycky našel, stačilo pár knížek, nebo i samotný toaletní papír. Když bylo štěstí.

Jenomže tady v terénu to bylo úplně horší. Když jsme byli oba hotoví, rozloučili jsme se s velitelem, nechal jsem mu v ruce dvacetirublovku. Cesta ubíhala vcelku líně a hlavně napjatě. Byli jsme rádi, že jsme přežili noc, ale mohl, co když se dali do pohybu nějaké anomálie, nebo migrují nějací mutanti?

V tom jsme uslyšeli střelbu. Brokovnice, vždycky dvě rány a pokus rychle nabít. Táňa na mě kývla. Skrčili jsme se a pokračovali pomalu a opatrně. Střelba dunivou brokovnicí vzápětí přešla v malé prskání nějaké malorážní pistole. Pomalu jsme postupovali a našli onoho střelce. Byl to muž v exoskeletonu, který bojoval s nějakou trojhlavou příšerou.

„Musíme mu pomoct,“ řekl jsem.

„Má bílé značení.“

Zaostřil jsem očima.

„Ne, to jsou modrošedé znaky. Je to náš.“

„Běž k němu, já to pokryju tady.“

Táňa se rozeběhla. Odjistil jsem kalacha a namířil na mutanta. Vystřelil jsem. Bylo to předčasné a jen to upozornilo toho mutanta, který se teď zaměřil na Táňu. Muž v Exoskeletonu, také nemarnil čas. Přebil brokovnici a rozeběhl se k mutantovi. Vystřelil jsem ještě dvakrát a pak jsem přepnul na automat. Změnil jsem pozici směrem k mutantovi. Tráva byla nízká, mokro téměř nebylo, dokonalé prostředí pro nás. Ozvaly se rány z Tániných Makarovů. Pak chrčení mutanta a nakonec dvě rány z brokovnice.

„Máme ji.“

Doběhl jsem až k nim. Mutant ležel mrtvý na zemi. Muž v exoskeletonu se díval na nás.

„Víte co je tohle za značení?“

„Monolit.“

„Ano, vy dva jste neutrálové, proč jste mě zachránili?“

Podíval jsem se na Táňu.

„Nejsme neutrálové. Patříme k monolitu, ale nějaké skupině, která se dostala pryč z jeho moci, alespoň částečně.“

„Já, nejsem sám, ach díky bohu.“

„Jak se jmenuješ?“

„Mělnik Semjonovič Atalinko.“

„Já jsem Michail Vasiljevič Kozlov a tohle je Táňa Fjodorovna Sušinová.“

„Ty jseš holka?“

„Ano,“ Táňa přikývla.

„Také jsem měl jednu, před útěkem, ale co se s ní stalo nevím.“

„Víš o někom dalším?“

„Ne, probudil jsem se v nějaké jeskyni. Trvalo mi dva dny, než jsem se odtamtud dostal.“

„Nejspíš jsi tam spadl a omdlel, tak tě tam nechali.“

„Nejspíš. Před několika dny jsem našel stalkera, tak jsem ho zabil a vzal si jeho brokovnici s pistolí. Neměl jsem u sebe žádnou zbraň, jen M4ku, rozlomenou v půli.“

„Žádná pistole?“

„Ani nůž, ten co mám teď, jsem vzal tamtomu. Toulal jsem se a snažil najít nějaké obyvatelné místo, pak jsem našel vás.“

„Šli jsme akorát hledat obyvatelnou loď Skadovsk. Má tam být stanoviště. Také hledáme další z nás.“

„Rád se k vám přidám, sám bych tu moc dlouho nepřežil.“

„Neber mi to za zlé, ale co jsi celou dobu jedl?“

„Bude se ti to zdát hnusné, ale spousta zvířat je k jídlu, veverky, sviště, prostě co bylo po ruce.“

„Když se chce přežít…“ řekl jsem do prázdna. Táninu zhnusenou grimasu za maskou naštěstí nikdo neviděl.