Jednání XVII.

Jednání XVII. Sidorovič

Měl jsem na sobě neprůstřelnou vestu, kterou jsme „zabavili“ jednomu vojákovi. Byla zelená, takže si mě nespletou s banditama a také dokázala alespoň trochu ochránit jejího nositele. Měl jsen na sobě šedé kalhoty a světlou stalkerskou bundu. Na obličeji jsem měl plynovou masku, starou sovětskou. V sumkách na vestě jsem měl zastrčené zásobníky do kalašnikova, nové sedmdesát čtyřky. Jen jednou použitá. Na opasku jsem měl zásobníky do Makarova, který se mi houpal v pouzdře na boku. Tentokrát jsem neměl Mosina. Šel jsem na výpravu sám, takže jsem potřeboval něco se slušnou průrazností, co se nezasekne po dvou ranách a má úctyhodnou palebnou sílu. Volba byla jasná.

Vedle mě práskla kulka. Okamžitě jsem uskočil do strany a schoval jsem se za velký rozrostlý dub. Ještě prásklo několik gejzírů prachu od kulek a pak střelba ustala. Pomalu jsem vykoukl a uviděl, jak ke mně běží bandita s pistolí. Dává si jen malý pozor na krytí. Příliš sázel na moment překvapení, nebo má nějaké eso v rukávu. Klekl jsem si a vystrčil svoje ákáčko. Odjistil, zamířil a vystřelil. Prst jsem držel asi o dvě vteřiny déle, než jsem chtěl. Vystřelil jsem o tři rány víc, než jsem chtěl. Také jsem neudržel zpětný ráz, trochu to vykoplo nahoru. Obvykle mývám zbraň na pravé straně, ale situace žádala tu druhou, neboť jsem se nemohl odkrýt celý. Padl na zem. Mrtvý. Teď jen zjistit, jestli jsou někde další. Vyndal jsem z kapsy čepici a na klacku jsem ji opatrně vysunul zpoza stromu. Nic. Opatrně jsem vyšel ven. Nikdo už na mě nestřílel. Šel jsem za tím mrtvým banditou. Byl opilý, teda před tím než umřel. Cítil jsem to z něj. Pistoli měl zrezlou, hadry zničené a batoh prázdný. Z tohohle nic nebude. Když jsem sáhl na jeho zbraň, měl jsem ruku celou od rzi. Teprve teď jsem poznal, že se jedná o Makarov. Vyndal jsem zbývající tři náboje, které byly v docela slušné kvalitě, ráže byla 9x18, dal si je do kapsy a pokračoval v cestě.  Postupoval jsem opatrněji a také obezřetněji. Doufal jsem, že už žádné bandity nepotkám. Dorazil jsem ke starým plechovým dveřím, které bůh ví proč, stály přímo přes cestu. Se skřípotem jsem je otevřel a protáhl se dál. Přede mnou se linula stará asfaltová cesta a v dálce jsem viděl tunel, který byl zatarasený různými plechovými krabicemi a také rozbitým autem od policie. Sešel jsem z cesty a plížil se příkopem. Když se mi zdálo něco podezřelého, tak jsem hodil kámen. Přede mnou práskla anomálie. Chvíli jsem počkal a pak hodil kámen na druhou stranu. Ta byla čistá. Přeběhl jsem a skryl se. Žádná střelba. Pomalu jsem prošel až k hranici bývalého opevnění. Nahoře jsem si všiml jedné osoby. Nehýbala se. Vyšplhal jsem až nahoru a našel stalkera s prostřelenou hlavou. Podle rozkladu a hojnosti much, bych řekl, že zde je už dva dny. Byl kompletně obraný, žádná zbraň poblíž, jedny kapsy naruby a druhé otevřené, opasek sundaný. Podíval jsem se do vnitřku „pevnosti“. Všude byly vystřílené hilsny a prostřílení bandité a stalkeři. Samozřejmě, žádný lup. Všechno už bylo dávno vyrabované. Nováčci museli mít opravdu velkou radost. A o jednu bezpečnou cestu pro stalkery míň. Pomalu jsem šel dál a jako předtím i teď jsem házel kamínky a různé větvičky, co jsem našel na cestě, před sebe, kdyby se tam náhodou skrývala nějaká anomálie. Došel jsem ke staré továrně. Pomalu jsem ji obešel a snažil se na sebe nijak neupozornit. Zaslechl jsem hlasy. Bezpochyby ruština, ne, ukrajinština. Prošel jsem kolem a o nic nezavadil. Pak jsem se rozběhl. Nabral jsem si hrst kamínků a běžel jsem. Rozhazoval je před sebe a chránil se před anomáliemi. Žádná tam naštěstí nebyla. Doběhl jsem do vesnice nováčků. Tak to bylo pojmenované na mapě. Dal jsem si sedmdesát čtyřku zpátky na záda.

„Kde je Sidorovič?“ zeptal jsem se chlapa, co hlídkoval s pistolí na cestě.

„Ještě ti nejdřív řeknu pravidla, nikoho tady nezastřel, chovej se slušně a pokud potřebuješ informace jdi za Wolfem. To je vše. Jsi tu nový?“

„Dalo by se to tak říct.“

„Máš nějaké zkušenosti s armádou?“

„Jo, byl jsem dva roky u Spetznazu.“

„Konečně někdo kdo to umí, tady je spousta nováčků, kteří mají zbraň prvně v ruce. Sidorovič je vzadu ve sklepě.“

„Díky.“

Dal jsem mu na oplátku ty tři náboje, co jsem našel u bandity.

Hlavně ať to tady nedopadne jako v Baru, pomyslel jsem si. Odběhl jsem do sklepa k Sidorovičovi.

„No copak to tu máme,“ řekl chraplavým hlasem. „Tebe jsem tu ještě neviděl. Jak se jmenuješ?“

„Michail Vasiljevič.“

„Dobře. Michaile, jseš nováček?“

„Ne, ale zde jsem prvně.“

„Prvně v Zóně?“

„Ne, prvně v Kordonu.“

„Tak to je jiná. Tak copak tě sem přivádí? Chceš práci, abys vydělal prachy?“

„Ne, chci prachy, co mám utratit. A taky prodat nějaké zbytečnosti.“

„Tak nejdřív prodej ty zbytečnosti a pak nakup, bude to jednodušší.“

Sundal jsem batoh a začal vytahovat věci na pult.

„Stará upilovaná brokovnice. Zrezlá.“

„Třicet rublů.“

„Platí.“

Sidorovič vzal brokovnici, zkontroloval, jestli je nabitá. Nebyla. Dal ji pod pult a na stůl vyložil peníze.

„Tři Makarovy a jeden Tokarev. Relativně dobrý stav. Čištěné, od té doby nepoužité.“

„Celkem sto rublů.“

„Souhlas.“

Nastala opět rychlá výměna.

„Lovecký nůž. Čistý, nezrezlý.“

Sidorovič si ho prohlídl.

„Sto rublů.“

„Sto dvacet.“

„Sto deset.“

„Platí.“

„Ještě tu mám něco. Dva artefakty Kamenná krev, jedna Medúza a jeden Kamenný květ.“

„Tak na tohle drobný nepostačí. Tři tisíce.“

„Čtyři.“

„Tři a půl.“

„Beru.“

„Takže, máš tu necelé čtyři tisíce. Kolik máš prachů?“

„Dva tisíce a sto padesát sedm rublů.“

„Takže celkem to je 5 tisíc devět set.“

„Co bys teda rád?“

„Detektor anomálií, cín na pájení, pryskyřici a elektrické baterie. Devítivoltovky.“

„Detektor. Slabý dosah, ale zapípání ti může zachránit život. Cín na pájení, deset tyček, velkých jako tužková baterie. Malá. Pryskyřice. Tady v sklenici od okurek a baterky? Tady máš tři. Spokojen?“

„Ty baterky chci čtyři.“

„Tak to nepůjde, tři a dost.“

„Tak nechej tři.“

Dal jsem si zboží do batohu. Zase se někdy vrátím.

„Budu jenom rád,“ zasmál se zlomyslně.

Na druhou stranu, dostal jsem, co jsem potřeboval a zbavil se bordelu, který by v bunkru jenom překážel. Když jsem vyšel ven, tak se stmívalo. Vylezl jsem si do podkroví jednoho polorozpadlého domu, zalezl jsem pod střechu a opřel o zeď. Aspoň tu nejsou pavučiny. Nebo, ne všude.