Jednání XXVI.

Jednání XXVI. Bunkr

Před očima mi probíhají mžitky a obrazy. Nevím, jestli se vše opravdu stalo, nebo na mne přichází nějaká zpětná vlna monolitských vidin či halucinací. Dorazil jsem do bunkru, jak bylo původně v plánu. Sice s drobnými obtížemi, ale nakonec jsem vše zvládl. Trvalo to déle, než jsem čekal. Celou tu dobu jsem se svým způsobem těšil, až budu konečně doma. Tedy, myslel jsem, že tohle je můj domov, když ho tak nazvala ta holka z lodě. Rozhodně jsem ale nečekal, že bunkr bude prázdný. Také jsem nečekal, že tu bude jen jedna zpráva s jednou větou a adresou.

Dům číslo 14
Ulice Družby národů

Pripjať

„Přijď sám.“

Prašná cesta byla uschlá. Cesta mezi Zatonem a Temným údolím je dlouhá, ale relativně klidná. Kromě několika banditů a několika skupin mutantů tu nejsou žádné ošklivé anomálie a ani nějaké větší zrádnosti. Jenomže kolikrát se stane, že z toho nejmenšího nebezpečí vzniknou ty největší nástrahy a z toho největšího naopak nějaké drobnosti, které jsou neprávem zveličované. Rozhodl jsem se nenechat nic náhodě a ačkoliv jsem pospíchal do bezpečí bunkru, kde se budu moci konečně zeptat na nějaké věci a popovídat si s ostatními, postupoval jsem poměrně pomalu. Pokud se nic nestane, dorazím domů buď dnes večer. Pokud budu chtít přenocovat v nějakém bezpečném místě, dorazím až druhý den. Nejspíš to tak bude lepší. Nevyrazil jsem totiž ráno. Je skoro pět hodin večer a brzy se začne stmívat. Zjistil jsem to podle hodinek, které jsem dostal od Mělnika jako znak přátelství. Já jemu dal malý řetízek, který jsem kdysi dávno dostal od Táni. Ach, jak ta mi chybí. Musím zjistit, co se s ní stalo za každou cenu a k tomu mi může pomoci jen někdo, kdo o tom něco ví. David Lloyd George nebo nějaký jiný veterán od Monolitu. David je jediný, kdo je blízko a také kdo by mi byl ochoten odpovědět. Také mi docela solidně kručí v žaludku, ale to se ještě nějakou dobu přežije. S sebou mám pár tyčinek, nějaké konzervy a také mám pár energy drinků, které zaženou žízeň a nabudí na další cestu. Samozřejmě mám i láhev minerálky, neboť cestovat v noci po Zóně nehodlám a převalovat se ve spacáku do rána kvůli energiťáku se mi taky moc nechce.

„Kvííííí,“ ozvalo se z křoví. Během okamžiku jsem měl abakan připravený v rameni a mířil jsem na místo, odkud přišel ten kvíkot. Z křoví vyběhlo malé sele. Trochu jsem se uklidnil a dal zbraň opět do klidové pozice. Tohle sele mi nemůže ublížit. Moment. Pokud je tu sele, tak někde bude i bachyně. Rozeběhl jsem se dopředu a za chvíli jsem měl sele za zády. Za delší chvíli už bylo hezkou řádku metrů za mnou a po dvou minutách běhu jsem ho už neviděl. Aspoň, že tady nikde blízko nebyla nějaká anomálie, která by mě zabila. Tohle běhání je nebezpečné. Na druhou stranu, setkat se s naštvanou maminkou by taky nebylo zrovna dvakrát bezpečné. Pro jistotu jsem odjistil zbraň, i když byla v klidové poloze a pokračoval jsem dál trochu svižnějším tempem. Po půl hodině chůze jsem před sebou spatřil les. Ať chci nebo ne, budu jím muset projít. Je to normální les plný borovic, jedlí, smrků a taky nějakých dubů. Vše vypadá skoro až idylicky. Na rohu lesa jsem viděl dokonce i posed. Chvíli trvalo, než jsem sestoupil z malého kopce, na který jsem před chvílí vyšel, tedy spíše vyběhl, a dorazil jsem k hranici lesa. Na prvním stromě se houpala mrtvola nějakého oběšence. Podle zápachu a stupně rozkladu tipuji tak měsíc starou smrt. Nechal jsem ho za zády a šel dál do útrob lesa. Občas jsem viděl nějaké kameny porostlé mechem nebo vykotlané stromy, ale nic jiného nenasvědčovalo přítomnost dalších stalkerů. Všude byla cítit silice z blízkých jehličnanů a někde jsem také cítil houby. V dálce zpívali ptáci a jeden datel procvičoval svůj zobák. Nenarušoval jsem tu idylku a pokračoval jsem dál. Pokud budu mít štěstí, najdu někde nějakou skalku nebo nějaké dobře kryté a chráněné místo, kde bych rozdělal oheň a vyspal se. Pravda, rozdělávat oheň v lese se zdá být rizikové, ale pro stalkery je to v podstatě denní chleba. Zaslechl jsem zvuk padající vody. Někde tu je nějaká studánka, potok nebo něco takového. Šel jsem po zvuku a po chvíli jsem našel malou studánku. Vedle byly drobné skalky. Ideální místo, kde se můžu utábořit. Pokračovat dál by bylo nebezpečné. Usadil jsem se pod větším kamenem, kde jsem měl krytá záda. Nechal jsem si tam batoh, posbíral okolo pár větví a roští a také pár suchých kamenů. Udělal jsem provizorní ohniště, použil sirky, které jsem dostal od Sovy na Skadovsku, a během chvilky jsem se hřál u drobného ohniště. Ještě jsem přinesl další větve a nechal oheň rozhořet trochu víc. Pak jsem vytáhl konzervu, otevřel jí a ohřál. Jak dobře chutná teplé jídlo. Fazole s párkem. Jedno z nejrozšířenějších jídel v Zóně. Levné, chutné a hlavně rychlé. Konzervu jsem pak zahrabal do země, zabalil se, nechal se hřát zbytkem ohně a také jsem si nechal pistoli po ruce a abakan také nebyl nijak daleko. Během několika minut jsem usnul, ale něco mi řeklo, že to nebude dobrá noc.

Freddy Nebojácný a Tonka Velký šli po lesní cestě. Tohle místo je prokleté a oni chtěli být co nejdříve pryč. Na jejich tváři byla vidět nervozita a téměř každých deset sekund se jeden z nich otočil a hledím své zbraně se ujistil, že je nikdo nesleduje. Freddy byl rozhodně méně nervózní a vystrašený než Tonka Velký, ale stejně nebyl ve svém běžném klidovém stavu. Jeho prst nervózně pulzoval po spoušti svého kalašnikova, ačkoliv na nikoho nemířil a měl na zbrani pojistku. Tonka Velký měl brokovnici, upilovaná TOZka. Neměl pojistku a rozhodně jí nechtěl nastavit. Často slýchával příběhy o soubojích, kde pouhá milisekunda prodlevy například při přepínání pojistky nebo natahování kohoutku zbraně, znamenala hranici mezi životem a smrtí.

„Jsi…jsi si jistý, že nás nikdo nesleduje,“ zeptal se nervózně.

Freddy se podíval dozadu a chvilku si prohlížel stromy a křoviny, kterými před chvílí prošli.

„Nesleduje.“

Tonkovi to ale nestačilo. Pořád se díval za sebe a odmítal připustit, že měl Freddy pravdu. Po chvíli to už nevydržel a odmítl dál pokračovat.

„Měli bychom se vrátit.“

Freddy začal být netrpělivý.

„Zapomeň. Jdeme dál.“

Tonka Velký na něj namířil brokovnici.

„Řekl jsem, že jdu zpátky. S tebou nebo bez tebe.“

Freddy se na něj otočil pořádně a namířil na něj svůj kalašnikov. Tonka  nervózně klepal zbraní. Byl s nervy v háji a tíha okolností ho dokonce donutila mířit na svého nejlepšího přítele zbraní.

„Nemůžeš střílet, máš tam pojistku,“ řekl Freddymu pomalu.

„Nemám,“ odpověděl Freddy.

Tonka byl zničen. Začal pomalu sklánět zbraň a věřil, že mu Freddy nic neudělá.

„No tak, přece nezastřelíš kamaráda.“

Freddy v mžiku natáhl kohoutek a přepnul pojistku. Během chvilky provedl tisíckrát nacvičený pohyb, a než Tonka opět vrátil zbraň do střelné polohy, tak vystřelil. Smrtelná rána ukončila trápení jeho bývalého parťáka. Konečně mají oba klid. Ten jeden může být rychleji v cíli a ten druhý už cíl nepotřebuje. Freddy ještě sebral vše použitelné z Tonkova batohu a pokračoval dál.

Probudil jsem se. Bylo mi teplo, ačkoliv byla kolem cítit zima. Jestli to nebude tím snem, který se mi zdál o dvou stalkerech, protože oheň je již dávno vyhaslý a popel je studený. Posbíral jsem své věci, zkontroloval si vybavení a napil se ze studánky. Voda byla čistá a podle senzorů na mé vestě ani nebyla radioaktivní. Pár desítek metrů vedle jsem se vymočil a pokračoval v cestě. Pokud vše půjde dobře, setkám se s ostatními v bunkru ještě dnes. Zhruba po hodině cesty jsem začal mít hlad. Vzal jsem si tyčinku a cestou přikusoval. Obal jsem si dal hluboko do kapsy a abakan jsem držel v jedné ruce. Tento nevýhodný stav netrval dlouho, protože tyčinka byla za pár sekund ve mně a já mohl opět pokračovat obvyklým způsobem. Trvalo mi další hodinu, než jsem vyšel z lesa a další hodinu, než jsem opět viděl prostředí mně známé. Stál jsem na kopci a pod sebou jsem měl Temné údolí. Vyndal jsem z batohu šrouby a dal si je do kapsy, abych je měl po ruce. Tady přestává být bezpečné místo a půjde do tuhého a já bych rád byl připravený. Našlapoval jsem opatrněji, naslouchal pozorněji a vše sledoval pečlivěji. Moje smysly se zostřily a vše jsem vnímal pomaleji. Trvalo hodinu, než jsem sešel dolů. Pár desítek metrů ode mne byla nějaká maringotka a nějaká věž z litinových trámů. Hned vedle je stará továrna, která je kousek od našeho bunkru. Všude kolem se vznášel opar a vzduch se tu nepohyboval zdravě. Hodil jsem pro ujištění šroub a výsledek byl podle mých očekávání. Anomálie ho roztrhla na prášek. Pomalu jsem postupoval a házel před sebe šrouby, tak jak jsem se to naučil dříve. Dorazil jsem až k maringotce. Vlezl jsem dovnitř a uviděl bednu, kterou jsem okamžitě otevřel. Byly v ní nějaké potraviny a také artefakt Křivák. Vzal jsem si ho a dal si ho do kapsy na obleku. Měl by mi pomoci s radioaktivitou a to za trochu sníženou výdrž stojí. Vylezl jsem z maringotky a s novou dávkou šroubů jsem si našel jinou cestu ven. Té staré se nedalo věřit. Jakmile jsem byl opět trochu v bezpečí, tak jsem polevil, avšak stále jsem byl velice ostražitý. Znal jsem toto místo, ale nebyl jsem tu dlouho, proto je třeba si dávat pozor. Dorazil jsem k bunkru. Zabralo mi to jen deset minut ostražité chůze. S klapáním bot jsem slezl po kovovém žebříku a jakmile jsem dopadl do menší kaluže vody, rozsvítil jsem baterku. Dveře bunkru byly zavřené, přesně jak jsem doufal. Znamená to, že jsou uvnitř. Namačkal jsem číselnou kombinaci a když jsem uslyšel zvuk otevření, byl jsem spokojený, že všechno sedí a na mé tváři se objevil úsměv. Jenomže když jsem vešel, tak byl bunkr prázdný. Dokonce tu nebyly ani věci. Jen jeden mizerný papír.

„Rozkaz. Ten se musí splnit. Jsme vojáci a ať si říkáme, co chceme, rozkazy budeme plnit, i když to znamená naší smrt. Tak prostě vem do p*dele tu zk*rvenou zbraň, natáhni ten zk*rvenej kohoutek a pošli ty zk*rvysyny, co tě chtějí sejmout na onen zk*rvenej svět.“

Vladimír „Šikovatel“ Gruzjanov, jeden z kapitánů Povinnosti