Jednání XIII.

Jednání XIII. Anděl smrti

Název frakce: Monolit

Vůdce frakce: Neznámý

Teritorium frakce: Elektrárna, Prypjať, Rudý les a další neznámé oblasti

Zásoby frakce: Obrovské, patrně největší a nejlepší v celé Zóně

Stručný popis: Náboženská sekta, členové jednají pod vlivem, patrně psionické záření neznámého původu, různé národnosti

Jejich plány do budoucna: Neznámé

Rozsudek: Vyhladit

Po dlouhé době jsem se konečně trochu vyspal. Úvahy o možné smrti a o tom jak mi vidina prosákla do reality, se mi v hlavě krásně rozležely a já si mohl dát dvě a dvě dohromady. Čím víc toho vím, tím víc jsem ohrožen. Jenomže stále toho nevím tolik, abych to mohl nechat být. Záhada mého předchozího života je příliš velká na to, abych ji prostě jenom tak sroloval a hodil do koše zapomnění. Pak tu jsou také ostatní, mají stejné právo vědět svoji minulost jako já. Nakonec ta největší záhada, proč jsme vůbec utekli. Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi komunikoval s Monolitem. Ta myšlenka mě úplně uchvátila. Sedl jsem si a zkoušel ho přivolat.

„Velký Monolite, vzývám tě.“

Nic se nestalo.

„Monolite, prosím, vzývám tě, odpověz mi, velký.“

Otevřel jsem oči a obličej Martina Presstona. Chytl mě pod krkem a řekl:

„Nedělej to! Monolit mluví, jen když on uzná za vhodné. Nevolej ho!“

Přestal jsem myslet Monolit a ve stejnou chvíli mi Martin pustil krk. Vypadl z vražedného tranzu a prozradil mi.

„Už to nikdy nedělej.“

Otočil se a vrátil se do své obvyklé pozice. Promasíroval jsem si krk a šel se kouknout do kuchyně.

Nikdo tam nebyl. Nakoukl jsem tedy do zbrojnice a našel jsem tam všechny z naší skupiny. Táňu Fjodorovnu, Davida Lloyda George, Anatolije Igorjeviče Rugalova a Vladimíra Stěpanoviče Molotovova. Chyběl Martin Presston a Amy Hazardová.

„Konečně ses probudil,“ řekla Táňka.

„Co se řeší?“ zeptal jsem se.

Všichni mlčeli, pak Táňa Fjodorovna trochu nesměle odpověděla:

„Auliga Rapax, ty a Amy s Martinem.“

„A k čemu se došlo?“

„Wel, Auligu nemůžeme zatím vysvobodit. Ne bez lepšího vybavení, více pípl nebo pořádné dávky štěstí,“ řekl David Lloyd George.

„Amy s Martinem tu prozatím můžou zůstat, ale pokud nezačnou být více užiteční, tak budou muset odejít,“ pokračoval.

„Cože? Lidi vzpamatujte se, jsou jedni z nás. Navíc se jejich stav lepší, budou v pořádku, uvidíte,“ skoro jsem křičel.

„Potichu, nebo tě uslyší,“ řekl Anatolij Igorjevič.

„A co se řeší se mnou?“

„Jestli si i nadále dostatečně v pořádku, abys velel skupině, nebo ne,“ řekla mi Táňa.

Tohle byla druhá poprava, kterou jsem viděl. První kdysi pro otestování schopností mutanta Chiméry a tahle druhá. Nebyla tak krvelačná jako ta první, ale výsledek byl stejný.

„Četo, zamířit.“

Zvedl jsem Dragunova a zamířil na člověka dvacet metrů přede mnou. Nemohl jsem plýtvat náboji do Gaussky, proto jsem dostal Dragouše. Vzpoura nebude tolerována.

„Četo, agoj!“

Osm lidí naráz vystřelilo a zabilo osm zrádců. Dokonce ani Monolit si neumí vybrat dobře ve všech případech. Od toho tu jsou jeho opatření, které chrání většinu. Jenomže, kdo může s jistotou říci, že se nějakou nešťastnou náhodou neobjevím v tom hrobě já? Smysl pro povinnost a dobře odvedené úkoly. To mi zachrání krk.

„Víte, že to je skoro jako vzpoura?“ vykolejilo mě to.

„Ještě to není úplné rozhodnutí, zatím si stále naším velitelem,“ snažila se mě uklidnit.

Dobrá nálada byla rázem pryč.

„A kdo by mě měl nahradit?“

Než stihl někdo odpovědět, uslyšeli jsme bouchání do dveří od krytu. David si vzal L86ku a šel otevřít a my ostatní jsme se také vyzbrojili. Dveře se otevřely, ale nikdo nestřílel.

„Navštívil nás Anděl smrti!“ vyjekl David.