Jednání XV.

Jednání XV. Tenký led

„Podstata celého vtipu je v tom, že ji musíš umět dobře podat. Třeba ten vtip, co má dvě nohy a krvácí to? Musíš odhadnout osobnost, která stojí před tebou. Když ji znáš dost dobře, tak si to vychutnej a nech ji podusit. Teprve pak řekni, že je to půlka psa. Když toho člověka neznáš, nebo víš, že je stydlivý, tak odpověď řekni dřív, než ti dá pár přes hubu. Rozumíš?“ řekl jsem.

Táňa Fjodorovna jen přikývla. Zřejmě nepatřila k těm, kteří mají rádi černý humor. Byla to ale skutečně moje osobnost? Nebo si na ni jen hraju? Nedalo se dělat nic jiného než trapně odejít.

Sedl jsem si na svou postel a dal obličej do dlaní.

„S...stalo se něco?“ zeptal se Martin Presston.

Podíval jsem se na něj.

„Ne, jen si potřebuju pročistit hlavu.“

„Možná, …, možná bych ti mohl pomoct. Půjdu s tebou na lov.“

Tohle byla zajímavá novina. Martin nikdy nešel na lov nebo za zásobami. Vždycky jen seděl s Amy v rohu a občas jedl.

„Ty bys opravdu šel?“

Přikývl.

„V tom případě nemusíme marnit čas.“

Vyzbrojili jsme se. Půjdeme jen na krátkou vzdálenost. Já si vzal standardně Mosina a on měl AKSU 74. Každý jsme měli trochu munice, jednu konzervu a obvaz. Mohli jsme vyrazit.

„Člověk by si u něj řek, že se každou chvíli sám zastřelí, přesto to nikdy neudělal. Proč?“

„Má občas ty své deprese, ale střílí dobře a navíc má i holku, Amy Hazardovou.“

„To ano, ale tipoval bych ho spíše někam do blázince, ne na kapitána ALFY.“

„Podle toho co říkal Zpravodajec, tak měl působivou kariéru. Zajímalo by mě, co dělal v Zóně.“

„Třeba ho sem poslali, ale on neodolal Monolitu.“

„To je taky možnost. Řekl bych, že velmi pravděpodobná.“

„Dal bych za to ruku do ohně.“

Bandité dnes byli nějací ospalí. Ulovili jsme jen jednoho, nějakého ochlastu, který se s plným močovým měchýřem vypotácel až moc daleko od své základny. Když viděl nás, tak ho rychle vyprázdnil a zaznamenal tak poslední úlevu ve svém životě. Na druhou stranu, kdo může říct, co nás čeká po smrti.

„Zdá se, že jsou všichni opilí,“ poznamenal Martin.

„Mohla by to být naše šance.“

Oba jsme se shodli.

„Zůstanu tu na hlídce, ty běž k bunkru a přivolej sem Davida Lloyda George, Anatolije Igorjeviče Rugalova, Táňu Fjodorovnu a Vladimíra Stěpanoviče Molotova.“

Běžel.

„Počkej!“ zavolal jsem na něj. Otočil se.

„Co je?“

„Jseš si jistý, že to po tak dlouhý době zmákneš?“

„Neměj obavy, já to zvládnu.“

Po chvíli nás tu stálo šest připravených bojovníků. Každý jsme měli střelnou zbraň a někteří z nás i nože. Pokud to půjde, bude to tichá akce. Šli jsme každý z jiné strany. Na mě zůstala stará odpadní šachta. Bylo v ní dost vody. Prošel jsem dál do útrob nedostavěné kanalizace. Prolezl jsem s ní dovnitř celého objektu až k bývalé hale. Nejspíš to byly garáže. Na dvorku nikdo nebyl, ale v budově ležel jeden opilý bandita opřený o sloup. Neměl jsem nůž, ale našel jsem kus ocelové tyče. Přišel jsem až k němu, rukou mu zakryl ústa a bodl jsem ho do krku. Točil jsem z tyčí, krev stříkala a tekla všude možně a bandita kromě zmírněného zachrčení a zděšeného pohledu nic neudělal.  Sebral jsem mu z kapsy dvě stovky, z druhé zásobník do Makarova a granát RGD-3 a přeběhl do hlavní budovy.  Našel jsem spoustu podřezaných mrtvol. Někdo se tu činil. Pak jsem uslyšel střelbu. Běžel jsem za zdrojem toho zvuku, vyhnul se letící kulce, padl na zem a odkutálel se za barikádu, kde se krčil Anatolij Igorjevič Rugalov.

„Jsou tam zahrabaní.“

Odjistil jsem granát, který jsem sebral od bandity a hodil jim ho tam. Pak už se střelba neozývala.

„Jdem!“

Změť spáleného masa, roztrhaných kabátů a té trochy kovu vůbec nevypadala jako tři živý lidé. Nebo čtyři? Těch očí tu bylo víc, takže zřejmě čtyři bandité. Jejich chyba, nemá jich být tolik za jednou barikádou. Anatolij vyčistil se svým samopalem další dvě místnosti a já proběhl k nedodělanému oknu. Na dvorku běžel bandita. Namířil jsem na něj Mosinem, ale než jsem stihl vystřelit, všiml jsem si, že v rohu dvora se objevil černý oblak kouře. Pak zmizel a objevil se blíž k banditovi. Oblak kouře pak opět zmizel a objevil se v druhém rohu dvora. Bandita chvíli stál, ale pak spadl s oddělenou hlavou. Nemohl být pochyb o tom, kdo to byl. Anatolij se mnou trhnul, takže mě minula střela z Makarova, kterou na nás vystřelil jiný bandita. Střelil jsem ho Mosinem, takže padl na zem mrtvý.

„Pokračujem.“

Přeskočili jsme na střechu druhého domu. Uprostřed střechy byla obrovská díra a dole pod ní schodiště. Viděl jsem tam Martina Presstona, jak tudy prochází. Potichu jsem na něj zapískal a zamával. On se na mě podíval, zamával taky. Pak mu něco prostřelilo krk a on s vyděšeným pohledem padl na zem. Už se nehýbal. Popadl jsem Mosina a zastřelil přibíhajícího banditu, který z neznámých důvodů zapomněl, kam se Martin otáčel. Na Anatolije jsem udělal smluvené gesto, které mělo celou akci urychlit.

„Co se stalo?!“ zakřičel na mě přes střelbu ze svého samopalu, kterým kropil banditu v okně.

„Martin to koupil, musíme mu pomoct!“ křičel jsem, i když už stejně asi bylo pozdě.

Anatolij konečně trefil banditu, takže se střelba ozývala pouze z druhého domu. Ze dvorku na nás zapískal David Lloyd George. Ukázal na sebe a Táňu Fjodorovnu, která byla kousek za ním a svými pistolemi skenovala okolí. Jdou do budovy, kde leží Martin.

„Pokryjeme okolí!“ křikl jsem na něj.

Šel jsem na roh střechy. Měl jsem dokonalý výhled na celé okolí, včetně dvorku. Zatím tudy nikdo nešel. Teprve po chvíli jsem uviděl Vladimíra Stěpanoviče Molotova, jak vylézá ze sklepa a střílí za sebe. Zapískal jsem na něj prsty. Všiml si mě, i když mu chvilku trvalo, než mě našel. Utíkal ke mně a já se ho snažil aspoň trochu krýt. Ukryl se za bednou přesně ve chvíli, kdy na něj zamířil bandita. Jakmile začali lítat kulky, Vladimír už byl dávno v bezpečí. Teď přišla řada na mě, bandita totiž o mně nevěděl. Střelil jsem ho jedním zásahem a i na tu dálku jsem viděl, jak mu vytryskla krev, když jsem mu prostřelil klíční kost. Po pěti minutách se již nic nedělo. Byli jsme tvrdě vycvičená a bojem zocelená jednotka, která si poradí s málem. Bandité leda vybírali výpalné a se zbraní stříleli leda na terč. Táňa Fjodorovna vyšla na dvorek a zamávala na mě.

„Je to tu čistý, pojď dolu!“ zavolala na mě.

Šel jsem se podívat na Martina. Umřel, ale až na následky šoku a vykrvácení, ne na následky střelby. Doplazil se až ke zdi a stihl na ni nechat nápis svou krví: MONOLIT MI ODPUSTIL. Psal ještě něco o Amy, ale rozeznal jsem jen dvě slova. SMRT, DÍTĚ. Tohle už nám moc neřekne. Posbírali jsme kořist, a i když byla bohatá, nemohla vyrovnat ztrátu našeho kamaráda. Jak jen tohle řeknu Amy.