Jednání XVIII.

Jednání XVIII. Žoldáci

Hlava mě bolela. Celé tělo mě bolelo. Objevil jsem se na nemocničním lůžku. Vedle mě stáli dva doktoři. Z břicha mi lezla spousta krve i když jsem ho měl obvázaný. To není možné, vždyť já umřu! Doktoři odtrhli obvaz, zavalil je proud krve. Snažili se ránu zacpat novým, čistým.

„Tomu už není pomoci,“ řekl jeden.

„A co, tamto?“

„Mohl by umřít.“

„To může stejně, udělejme to.“

Sestra jim přinesla injekci se zelenou tekutinou. Budou na mě zkoušet nějakej chemickej sajrajt? Ach bože. Bolest od jehly jsem ani necítil, prostě ji přehlušila jiná bolest. Pocítil jsem úlevu a také té krve už nebylo tolik.

„Funguje to.“

„Bude žít.“

Probudil jsem se, tak jak jsem usnul. Zkontroloval jsem si věci, vymetl kousky omítky a písku z bundy a slezl po starém žebříku až dolu. Kalašnikov a batoh na zádech, pistoli v pouzdře, kanady na nohou. Kdybych někomu řekl, že s jen o trochu horší výzbrojí jsem v centru Zóny přežil pět měsíců, ťukali by si na čelo a smáli by se, až by se za břicho popadali. Nebyl jsem pod svou kontrolou, ale to bylo jedno. Otřel jsem si rukou čelo. Sen už jsem si skoro ani nepamatoval. Příjemně jsem se protáhl, naoko prasknul pár kloubama a šel se ohřát k ohni. Ten vesele plápolal a snažil se zveselit pochmurnou budoucnost některých tady kolem.

„Ty jsi tu nový?“ zeptal se mě jeden vedle.

„Tady jo, ale v Zóně už jsem skoro přes dva roky.“

„To musíš být ostřílený veterán.“

„Mám už nějaké zkušenosti,“ přisvědčil jsem.

„Někdo jako jseš ty by se nám hodil.“

„Nechci k nikomu do skupiny.“

„Neboj, já ti to taky nenabízím. Říkají mi Fanatik a zastupuju Wolfa, znáš ho?“

„Ne.“

„No jo vlastně, říkals, že tu jseš prvně. Jde o to, že včera přišli žoldáci, řvali tu na nás, že máme den na vyklizení, prý tu bude jejich nová základna. Chceme jim tu připravit past. Počkáme ve sklepech a oknech až sem přijdou, tak je pokropíme.“

„Co když nebudu chtít?“

„V poho, já tě nenutím. Ale kdybys změnil názor, tak mi řekni.“

„Bude za to i nějaká odměna?“

„Patnáct stovek a možnost obrat ty žoldáky, které zastřelíš.“

„Dej mi chvilku na rozmyšlení.“

Zíral jsem dál do ohně a snažil se najít nějaké řešení. Vybavení potřebujeme, ale mám zodpovědnost za zásoby, které jsem tu nakoupil a také k Táňě. Na druhou stranu, pokud to tu zaberou žoldáci, přijdeme o další možnost nákupu. V baru to je nahnuté a tady, tady je to jakž takž bezpečné. Podíval jsem se na Fanatika. Díval se na mě s očekáváním. Kývnul jsem. Přišel jsem k němu a řekl:

„Jdu do toho.“

„Skvělé, někdo kdo umí střílet, se nám bude hodit, tady to skoro nikdo neumí.“

„Za hodinu uplyne lhůta, kterou nám dali, takže za tři čtvrtě hodiny půjdeme do pozic. Pokud se chceš ještě vybavit, tak máš na to teď čas.“

Šel jsem zpátky k ohni, posnídal jsem konzervu, kterou jsem měl ještě z bunkru a také jsem se napil minerálky. Pak jsem se rozhlížel po vesnici a snažil se najít nějakou dobrou pozici. Vybral jsem si podkroví jednoho domu s dírou ve střeše. Připravil jsem si AK-74, nastavil jednotlivé výstřely a prohlížel si okolí. Neměl jsem na něm optiku, ale to mi v tu chvíli nevadilo. Skenoval jsem okolí a předpokládal, kudy přijdou. Viděl bych to přes stromy naproti mně. Schoval jsem se dál, abych nebyl tolik vidět. Připravil jsem si staré dřevěné bedny, takže jsem byl trochu krytý a ve stínu neviditelný zvenku. Čekal jsem, až přijdou. Čekal jsem déle než čtvrt hodiny. Ale vyplatilo se to. Všichni byli skrytí vevnitř a žoldáci právě přicházeli. Přesně tím směrem, kudy jsem to tipnul. Šli skrčení, ale neočekávali odpor. Počkal jsem, až dojdou k cestě. Jeden tam zůstal, skrčil se a skenoval okolí. Ostatní šli dál. Chvíle přišla. Vystřelil jsem na toho posledního, klečícího. Dostal to do hlavy a padl na zem. Okamžitě mrtvý. Jeden žoldák se otočil, aby zjistil, co se stalo, ten to schytal jako druhý. Pak jsem se přemístil. Zrovna včas abych utekl přilétající dávce. Byla tichá, takže to znamená, že mají tlumiče. Uslyšel jsem další střelbu. Patrně další ákáčko. Takže to byl buď Fanatik, nebo někdo jiný, ale tipoval bych to na něho. Dostal jsem se z podkroví na něco co dřív byla zahrada. Pomalu jsem vykoukl zpoza rohu. Musel jsem pokračovat dál, nic jsem neviděl. Popoběhl jsem dál. Viděl jsem dalšího mrtvého žoldáka, ale ten poslední pořád nikde. Pak zazněla rána z brokovnice, pět vteřin pauza a poté druhá.

„Poběda!“  uslyšel jsem.

Přišel jsem na cestu a uviděl čtyři mrtvoly. Obral jsem tamty dva a vrátil se k Fanatikovi.

„Ty jseš frajer kamaráde, jak se jmenuješ?“

„Vrah.“

„Ta přezdívka k tobě opravdu sedí, doufám, že jsi ji nedostal, žes někoho neprávem kchhh,“ demonstrativně ukázal prstem přes krk.

„Ne, říkali mi Vrah nebezpečí.“

„Tak to maj teda sakra recht. Tady jsou slíbený peníze. Opravdu dobrá práce, zachránili jsme nováčky.“

„Jo, díky.“

„Vždycky tě tu rád uvidím, stačí, když na mě zaklepeš a někde se napijem.“

„Rozhodně tu nejsem naposled. Zatím se měj.“

„Nashle, kamaráde.“

Šel jsem ještě zpátky k Sidorovičovi, už měl zase otevřený sklep, takže nebyl problém.

„Chlape, udělal jsi nahoře opravdový kus práce, takže abys neřekl, že jsem nelidskej, dám ti na cokoliv, co si vybereš nějakou slevu.“

Vyložil jsem peníze na stůl a řekl: „Co takhle munici do Mosina?“

Usmál se.

„Podpultové zboží, ale za těch patnáct stovek, i s tou slevou jak jsem řekl, ti jich dám dvacet. To je slušný ne?“

Mohl bych to usmlouvat na dvacet pět. Nepokoušel jsem štěstí a navíc jsem chtěl být slušný. Budu se sem přece ještě vracet.

„Beru.“

„No výborně, maladěc.“

„Měj se.“

„Zase někdy přijď.“

Vrátil jsem se do bunkru. Přivítal mě Angličan.

„Máš?“

„Mám, ale ne tolik.“

„To nevadí, aspoň něco.“

„Jak bylo v Baru?“

„Docela to šlo, Povinnost blbne kvůli nějakým manévrům, ale uplatil jsem je.“

„Co ostatní?“

„Šli se projít ven, jdou najít místo, kde umřel Martin, zlikvidovat zbytek banditů.“

„Co zkusit hledat někoho dalšího z nás?“

„Obávám se chlapče, že jsme ztratili jejich stopu. Tady kolem už nejspíš nikdo nebude.“

„Musíme to aspoň zkusit.“

„Bez potřebné ochrany nemůže jít nikdo, vyděláme na oblek SEVA alespoň pro dva z nás a pak bychom mohli něco vymyslet.“

„Prohlédl jsi mapu? Víš, kam by mohli jít?“

„Vím, je to oblast kolem železniční stanice, která se jmenuje Janov. Cesta je tam docela nebezpečná, ale mohlo by to stát za to. Domluvíme to, až přijdou ostatní.“

„A co je tohle?“

„Skadovsk, bývalá loď. Vede tamtudy cesta do Janova proč?“

„To jméno mi je povědomé. Mám dojem, že jsem o něm slyšel ještě před amnézií.“

„Bodejť by ne. Vždyť jsi tam měl mišn.“

„Skadovsk…“