Jednání III.

Jednání III. – Úkryt a družina

Našel jsem to místo, kde kapala voda. Byla to stará trubka, která trčela ze zdi. Nejprve jsem si svlažil ruce a trochu je omyl od té špíny a hlíny. Poté jsem si nechal nakapat pár kapek do dlaně a osvěžil s tím obličej. Pak jsem se teprve zkoušel napít. Voda nechutnala nijak záživně, ale myslím, že byla čistá. Teklo to strašně pomalu, vlastně to neteklo skoro vůbec. Trvalo skoro čtvrt hodiny, než jsem se napil do syta. Sedl jsem si a sundával cáry košile z prostřelené nohy. Oslepilo mě obrovské světlo. Přišel Šermíř. Měl zapnutou baterku a svítil mi na nohu.

„Kde jsi ji sehnal?“

„Měl jsem ji pořád u sebe. Jen jsem o tom nevěděl. Malá kapesní svítilna.“

Teď už šlo všechno mnohem lépe. Šermíř vzal ešus, kterému chybělo ucho a dal ho tak, aby do něj kapala voda.

„Našel jsem ho. Není můj.“

Rána začala dýchat, tedy pouze metaforicky řečeno. Chvíli ji tak nechám, omyji a pak ji zase zavážu. Nepamatuji si, kde jsem se tento postup naučil, ale věděl jsem, že je správný.

„Měl jsem další vidinu,“ prohlásil Šermíř po chvíli.

„Jo, všimnul jsem si.“

„Viděl jsem Zlatou bránu.“

„Povídej, chci slyšet všechno.“

 Šermíř vstoupil do nitra elektrárny. Hlavním vchodem pro zaměstnance. Minul bývalé detektory kovů a kanceláře ochranky a vstoupil do areálu. Zamířil přímo k reaktoru číslo 3. Nepamatoval si co je v těch dalších, ale byl si jistý, že to dřív věděl. V reaktoru číslo tři se už dávno elektřina nevyrábí. Dnes je to předělané na sklad. Jenomže sklad čeho? To nikdo neví, nikdo kromě Monolitu a jeho služebníků. Šermíř byl jedním z nich. Vstoupil do budovy, kde se reaktor nacházel. Na zdech bylo napsáno лаборатория. Byl to nový nápis, protože dřív tady žádná laboratoř nebyla. Kdo ví, kdo ho napsal. Šermíř pokračoval a dorazil do velké místnosti. Byl tu sklad. Všude byly různé artefakty všech možných druhů. Některé jsou z doby, kdy Zóna teprve vznikala a jiné jsou dnes zcela běžné. Šermíř šel až dozadu, kde byly různé druhy Kamenné krve, Kamenného květu a Duše. Vytáhl modrou kamennou krev a položil ji vedle ostatních. Pak z místnosti odešel zpět před budovu. Otočil se a řekl: „Zoltaja Varota.“

„To je všechno?“ zeptal jsem se.

„Ano, nic víc si nepamatuju.“

Během vyprávění se ešus naplnil. Namočil jsem v něm krvavou košili a začal si omývat nohu.

Pak jsem košili znovu vymáchal a chtěl ji vylít. Šermíř mě zarazil.

„Počkej, nevylejvej to.“

„Proč? Je to špinavé.“

„Byla ta košile špinavá ještě nějak jinak, nebo jsi s ní jen zacpal ránu.“

„Jenom tu ránu, nevyválel jsem ji. Jsem si tím jistej.“

Šermíř popadl ešus a vypil celý obsah.

„Připravil by ses o důležitý živiny. Krev je taky jen voda a navíc jsou v ní i jiný biologický částice. Nevíme, jak dlouho tu s tou tvou nohou budeme a jestli seženeme nějaké jídlo.“

Nelíbilo se mi, co udělal. Jenomže měl pravdu. Bůh ví, jak dlouho tady budeme.

„Aspoň máme vodu,“ prohlásil jsem.

„Víš, jestli je čistá?“ zeptal se.

„Ne, ale necítil jsem v ní nic.“

„Radioaktivitu také neucítíš. Musíme sehnat Geigerův počítač.“

„Co je Geigerův počítač?“ zeptal jsem se.

„Takový malý přístrojek, jen o něco větší než je tahle svítilna. Dokáže zjistit, jestli není v okolí nějaká radioaktivita. Pro přežití tady je nezbytný.“

„Vypadá to, že se ti vědomí zlepšuje. Už hodně mluvíš.“

„Ani ne, tohle jsem si připravoval skoro čtvrt hodiny.“

„Neuvěřitelné jak ten čas ubíhá.“

„V podzemí ubíhá čas vždycky rychleji. Já mám naštěstí malé náramkové hodinky.“

„Zdá se, že jsi neztratil nic ze svého vybavení.“

„Skoro nic, právě ten Geigerův počítač mi chybí. V kapse jsem měl ale ještě něco, co mi vrtá hlavou. Byl tam papír se jmény a zásobami. Nepamatuji si, kdy jsem ho psal. Na, přečti si ho.“

Sundal jsem si zbytek své košile a zavázal jsem si s ní svoji prostřelenou nohu. Tu druhou jsem vyždímal a pověsil ji na kus jiné trubky, ze které naštěstí nic neteklo. Pak jsem si půjčil od Šermíře baterku a popsaný papír. Kupodivu, když jsem na něj šáhl, nic se mi nestalo. Žádná vidina, hlasy, prostě nic. Začal jsem se na něj dívat a četl různá jména. Grigorij Jurjevič Fordov, Igor Sergejevič Pavlov, Nataša Pavelovna Krolová, Martin Presston, Olgierd Michaljevič Natov, Frank Miller, Vitorio Carolino, Mělnik Semjonovič Atalinko. Bylo jich tam spousta. Prohlížel jsem je dál a pak jsem narazil na jedno, které mi metaforicky vyrazilo dech. Michail Vasiljevič Kozlov. Vždyť to bylo moje!

„Je tam moje jméno.“

Šermíř se usmál, i když to moc v té tmě nebylo vidět.

„No vidíš, to moje tam není, nebo jsem ho alespoň nepoznal.“

„Možná, když najdeme ty další…“

„Jakou to má cenu? Vždyť stejně jsou buď mrtví, nebo se jím za chvíli stanou,“ řekl Šermíř flegmaticky.

Zkusil jsem již po desáté vyhrabat cokoliv užitečného z mé vesty a blůzy. Prohledal jsem všechny své kapsy, včetně těch na mých kalhotách. Našel jsem pětiset rublovou bankovku a další papír. Byl psaný jiným písmem, než ten Šermířův, ale bylo na něm vesměs to samé.

„Ten papír mám také!“ vykřikl jsem.

Zkoumal jsem ty jména. Pak jsem našel jedno přeškrtnuté.

„Nevíš, kdo byl David Pavlovič Sjamsenko?“

„David, ach…“ zase upadl do vidiny. To jsem zvědav, co se dozvíme.

„Dezertovali jste, teď však naplní se vůle Monolitu, Davide Pavloviči Sjamsenko, budeš popraven jako první,“ řekl inkvizitor. Vytáhl moderní Glock 19 a zastřelil jednoho ve stejné uniformě, který před ním klečel s rukama za hlavou. Šermíř vykřikl. Klečel vedle něj. Smrt přítele ho však bolela daleko víc než skutečnost, že teď zemře on. Inkvizitor k němu přišel a namířil pistoli na něj. Nestihl vystřelit, naopak sám schytal zásah do hlavy. Střelil ho Vrah. Objevil se za kopcem s Dragunovem v ruce a spolu s inkvizitorem zastřelil i dva strážce, kteří hlídali okolí. Pak Šermíře někdo vzal a vložil si ho na záda. Byl to někdo jiný než Vrah.

„Vsjo charašo?“ zeptal se ten, co ho nesl.

,,Da,“ stihl ještě Šermíř říct, ale potom vidina zmizela.

Polykal jsem vodu, která stihla nakapat do ešusu. Šermíř se právě probudil. Zamžoural očima a pak mi pověděl všechno, co viděl. Nebylo toho mnoho, takže jsme to za pár minut odbyli. Vypadalo to, že jsem ho zachránil. Kolik takových a ještě jiných horších skutků jsem stihl za ty dva roky vykonat?

„Co já bych teď dal za konzervu pořádnýho masa,“ prohlásil.

„Budeme muset sehnat pořádné zásoby.

„Počkej, Michaile Vasiljeviči. Nejdřív prozkoumáme tohle podzemí a pak vymyslíme, co dál.“

Pomalu jsem šel za ním. Svítil na cestu baterkou, takže jsme se vyhnuli všem nástrahám a nepříjemnostem, které nám zchátralé podzemí mohlo nabídnout. Našli jsme schody, které vedli ještě níž. Sestoupili jsme po nich do takové malé místnůstky s několika starými dřevěnými bednami. Nebylo v nich ani ň, ale mohli se použít jako dříví na podpal nebo topení. Co nás ale překvapilo, byl druhý konec místnosti. Byly tam otevřené dveře do atomového krytu.

„Je to na číselnou kombinaci, ale ta se naštěstí dá přenastavit.“

„Mrkneme se dovnitř?“

„Někdo už tu byl. Vidíš ty stopy?“

„No jasně, přece by to tu nenechali jen tak.“

„Rozdělíme se. Mrkni se na ubytovací prostory a sklad, já se kouknu na vzduchotechniku, centrum a kuchyni,“ navrhl.

Koukl jsem se na zeď a našel tam plán bunkru.

„Není to tak velké. Centrum tu není a veškerý ubytovací prostor je jedna místnost s deseti palandami, tedy dvacet míst. Sklad je jen taková malá komůrka tři krát tři metry, ale je tu i malá zbrojnice, přibližně dvojnásobné velikosti než sklad. Kuchyně je malá a hned vedle je vzduchotechnika s elektronikou a plynovými bombami,“ řekl jsem.

„Vždyť je to ale úžasné, i když je to takhle malé. Atomový bunkr jako naše základna, sen každého stalkera.“

„Jenomže bez zásob je pro nás dva na nic.“

„Nejdřív to projdeme a pak se uvidí.“