Kapitola 30

Kapitola 30 – Jak se baví cestující

                Právě jsme přelétali nad velkým pohořím. Ačkoliv bylo vrcholné léto, na vrcholcích se stále udržely ledové čepičky. Dole na travinách se pásly krávy a občas bylo vidět pár horských chat. Také jsme viděli jednu sjezdovku, kde lyžovali různí poníci a patrně si užívali sněhu v horké části měsíce. Viděli jsme spíše hříbata, což bylo pochopitelné, neboť byla přesně polovina letních prázdnin.

„Chtěla by ses projet na lyžích?“ zeptal jsem se Lily, která byla o mě v sedě opřená a pozorovala se mnou rozmanitý ráz krajiny.

„Neumím jezdit na lyžích,“ řekla mi.

                Držel jsem jí za kopyto a třel naše tváře o sebe.

„Také neumím jezdit na lyžích, ale pokud chceš, není problém se něco naučit.“

„No, možná až se vrátíš,“ řekla smutně.

                Měl jsem potřebu něco říct, ale nenapadlo mě nic rozumného, tak jsem radši, i když nerad, mlčel. Podívali jsme se na druhou stranu paluby, kde byla také nějaká milenecká dvojice. Byli to poníci, které jsem neznal. Patrně se nám dala dohromady nějaká mladá generace. Podíval jsem se na Lillian.

„Podívej, něco si zjistím,“ řekl jsem a zasmál se.

                Mávl jsem na Strong Hoofa, ať jde za mnou. Počkal jsem, až přijde a zeptal se ho.

„Chceš se trochu zasmát?“ zeptal jsem se.

                Přikývl a usmál se.

„Pozlobíme je trochu,“ řekl jsem a ukázal na ně.

                Oba dva jsme autoritativně přišli až k nim a já začal mluvit.

„Jak se vám daří holubičky?“ zeptal jsem se hraně přátelským hlasem.

                Lekli se nás. Hřebec začal koktat a nedokázal se vymáčknout a tak promluvila klisna.

„Udělali jsme něco špatně?“

                Povystrčil jsem bradu na znamení toho, že já spolu s kapitánem jsem tady ten navrchu.

„Nepamatuji si, že byste patřili do posádky a nepamatuji si, že bych vás viděl někdy ve společnosti někoho z mých mužů,“ pokračoval jsem.

                Klisna zrudla, neboť jsem přišel na jejich tajemství.

„Můj otec je voják,“ řekl hřebec.

                Přišel jsem k nim a s hraným přátelstvím, které vypadalo jak u profesionální šikany, jsem je objal kolem ramen.

„A co ty klisničko? Ke komu patříš?“

                Odpovědí mi bylo hrobové ticho.

„Víte co se dělá s černými pasažéry?“ zeptal jsem se zlomyslně.

                Pomalu negativně zakývali hlavou.

„Vyhodí se přes palubu, nemám pravdu, kapitáne?“

                Kapitán má slova potvrdil.

„Co po nás chcete?“ zeptala se klisna útočně.

                Podíval jsem se na Strong Hoofa a začali jsme se smát.

„Vystřelili jsme si z vás. Jen prosím moc neříkej, že jsi tu načerno děvče. Mohlo by to působit velice špatně.“

                S kapitánem jsme odešli k Lily.

„Teda, nemohl bych se takhle chovat celou dobu. Až se mi z toho udělalo špatně.“

                Strong Hoof souhlasil a nedokázal skrýt úsměv.

„Za jak dlouho je večeře?“ zeptal jsem se.

„Za deset minut. Během chvilky začnu všechny svolávat.“

„Zůstaneme ještě tady na palubě. Za chvíli nás uvidíš v jídelně.“

                Kapitán přikývl.

„Těším se. Jídelna bude dokonce i hezky vyzdobena.“

                Opustil nás a šel svolat ostatní. Ještě chvíli jsem byl s Lily a pak jsme šli do podpalubí.

„Nádherné,“ komentoval jsem výzdobu jídelny.

                Celá místnost byla vyzdobena červenou látkou a stoly byly nádherně prostřeny. Usadili jsme se s Lily ke stolu, kde seděl Strong Hoof se svou milenkou a také Screw s Helm. Nalili jsme si víno a začali si povídat.

„Předpokládám, že vařil Harvey,“ zeptal jsem se.

                Screw uznale s našpulenou tlamou přikývl. Bylo jasné, že se Harvey trochu vyžíval ve svém řemesle, neboť jsem nikde neviděl ani neslyšel, že by si nějací poníci stěžovali na kvalitu jídla. Také pro něj muselo být potěšením, že vařil i pro jiné poníky než jen pro posádku.

„Copak Strongu? Nejsi unavený, že tu máš tolik cizích poníků?“ popichoval jsem ho.

                Odfrkl si a s úsměvem na tváři pravil.

„Ne, jsou to registrovaní cestující, ne žádní černí pasažéři, kteří si tu chodí jak po hlavním bulváru.“

                Podivil jsem se.

„Stalo se ti to snad někdy?“

                Negativně zakýval hlavou.

„Naštěstí ne. Měl jsem o tom sen. Byl jsem tam na palubě Aurory, ty jsi za mnou přišel, že za týden odlétáme. Teď si představ, že loď byla jako před rokem. Bez vybavení, bez zásob, dokonce jsme tam byli i bez Harveyho a další posádky. Jen ty, já, Helm a Screw. Pak sem přišel profesor Crystal Clear, který dokonce ani nedělal experimenty a spíš jen mluvil učené věci. No a pak to začalo. Nejprve přiběhl Crystal Eye a honil po palubě kus nějakého drahokamu. Představ si, on vůbec k naší expedici nepatřil. Prostě tam jenom přiběhl,“ odmlčel se, napil se vína a svlažil tak svou vyprahlou tlamu a pak pokračoval.

„No, a aby toho nebylo málo, prostě jsi ho přijal. Nevím proč, celkově to bylo takové zmatené, ale z nějakého důvodu jsi mu věřil. Pak se tu objevil další poník, byla to nějaká klisna a měla kápi, ale nic dalšího jsem nevěděl. Nakonec se přidal ještě další učenec, ale toho si taky nepamatuji a mám dojem, že to byl jen obrys. Za týden jsme fakt odletěli a pak nás přepadli piráti. Byl tam Gasper, bratr Jaspera, kterého jsme uvěznili. Tak mě napadá, co se s ním vlastně stalo?“

„Až se vrátíme, tak má být popraven. Máme u toho být jako svědci,“ řekl jsem.

„Co nějaký soud?“ zeptala se Helm.

                Než jsem něco řekl, skočil do toho Screw.

„Když jsou důkazy jednoznačné, tak se soudy nekonají. Prostě se piráti jen pověsí. Pokud tedy mají křídla, tak jsou zastřeleni popravčí četou.“

                Přikývl jsem a potvrdil Screwova slova.

„No, Strongu, pokračuj.“

„Prostě nás napadl a najednou jsem se objevil na palubě druhé lodě, kde jsem viděl tvůj souboj. Byl jsi poměrně silný a zkušený. Zabil jsi tam nějaké piráty, sebral tajné mapy a pak jsi tam jednoho před zrakem Screwa zastřelil. Od té doby tě strašně silně nenáviděl, ale v tom snu nebyla žádná zmínka o tvém otci nebo tak. Mám dojem, že tady Screw ani nebyl očištěn a prostě snad ani nebyl obviněn. No a pak už to bylo takové matné. Dorazili jsme do Cervidasu, potkali domorodce a tak dále.“

„Vskutku zajímavý sen,“ uznale jsem pokýval hlavou.

                Pozvedl jsem sklenku.

„Tak na co si připijeme?“

„Na budoucnost?“ navrhla Jessi.

„Dobře tedy, tak na budoucnost.“

                Napil jsem se a pak jsem si všiml, že pod stolem někdo je a nějak divně se to tam vlní a mám dojem, že se mě i něco párkrát dotklo. Nadzvedl jsem ubrus a uviděl malé vykulené hříbě. Mělo světle růžovou srst, žlutou hřívu a zelené oči. Když si všimlo, že jsem odhalil jeho přítomnost, prosebně se na mě podívalo a dalo kopýtko před pusu. Lillian do mě ťukla kopytem a já se podíval. Pohledem mi ukázala, že nějaký hřebec hledá své dítě a je docela naštvaný. Rozhlédl jsem se kolem a zjistil, že hříbě patrně patří k rodinné skupince v rohu místnosti. Sklonil jsem se k hříběti a zašeptal jsem:

„Utíkej, co ti kopýtka stačí. Já ti pomůžu.“

                Vstal jsem a přišel za hřebcem.

„Mohu nějak pomoci?“

                Hřebec se zapotil, poškrábal na hřívě a pak řekl:

„Omlouvám se mylorde, ale neviděl jste někde malé hříbě, růžová srst, žlutá hříva a zelené oči?“

Rozhlédl jsem se kolem, a když jsem viděl, že hříbě je zpátky u své skupin ukázal jsem ho tomu hřebci.

„Buďte na něj mírný, je to hodné hříbě,“ řekl jsem a mrkl na něj. Hřebec mi poděkoval a odešel ke svým. Viděl jsem, že hříběti vyhuboval, ale tím to také skončilo, takže by se dalo říct, že jsem uspěl. Sedl jsem si zpět k Lily, a jakmile jsem si všiml, že na mě všichni koukají s úžasem, pokrčil jsem rameny.

„Nemám rád, když jsou hříbata nešťastná a upřímně řečeno, kdo z vás ve věku toho mrňavého nebyl nadšený, když mu někdo starší pomohl?“

                Uznali, že mám pravdu, ale nijak víc do hloubky jsme to neprobírali.

„Co je teď vůbec v plánu?“ zeptala se Lily.

„No, pár dní ještě budeme létat nad Equestrií a pak se vrátíme do Canterlotu. Tak za týden jsme zpátky doma.“

                Lily se na mě podívala s hrůzou ve tváři.

„Nestihnu ti předat náramek.“

                Objal jsem ji, políbil na tvář a pošeptal:

„Můžeš mi ho předat na lodi, úplněk bude, ty tu budeš, já tu budu, tak je vše v pořádku ne?“

                Připustila, že je to možné takhle zařídit a také mě políbila. Podíval jsem se na Jessi.

„Tak kdypak bude svatba?“ zeptal jsem se.

                Zrudla a pak odsekla:

„A kdy bude tvoje?“

                Pokrčil jsem rameny.

„Až se vrátím. Lily na mě zatím počká v Canterlotu. Neodpověděla jsi mi.“

                Podívala se na Stronga, který se na ni usmál. Pak opět na mě. Něco zamumlala a pak odklusala pryč, patrně do kapitánovy kajuty. Podíval jsem se na Stronga se zvednutým obočím.

„Ty jseš blbec, Froldo,“ řekl a běžel za ní.

                Otočil jsem se na ostatní a hledal v nich podporu.

„Snad jsem neřekl tolik ne?“

„No, ani ne, ale příště se jich na to neptej, ano?“ řekl Screw.

„Možná, když se jim omluvíš…“

                Povzdechl jsem si, napil se vína a běžel za nimi. Potkal jsem je na chodbě. Strong otvíral klíči dveře kajuty a Jessi netrpělivě postávala vedle.

„Hej, omlouvám se.“

                Strong se na mě podíval.

„To je dobrý.“

                Otevřel dveře a s Jessi zmizel uvnitř. Opřel jsem se o zeď a hledal ochranu v předchozích myšlenkách. Snad jsem neřekl tolik, a pokud ano, nemyslel jsem to zle. Strong se změnil a mám dojem, že Jessi taky. Nechtěl bych pak kvůli nim řešit nějaké problémy, které by mohly ohrozit expedici. Poníci jsou různí a vyvíjejí se a já věřím, že Strong Hoof se dá zase do latě. Možná až vše začne, tak se vše uklidní. Tedy alespoň v to doufám.

                Přiběhla za mnou Lily.

„Jak to dopadlo?“

„Omluvil jsem se, Strong Hoof řekl, že je to dobrý, ale nejspíš jsem to zvoral.“

                Objala mě.

„Pojď se mnou do kajuty. Třeba tam přijdeš na jiné myšlenky.“

                Zamířili jsme do mé kajuty a napustili jsme si vanu. Pak jsme se chvíli mazlili a povídali si do hlubokých nočních hodin, kdy jsme usnuli.