Kapitola 1

Kapitola 1 – Jak se baví šlechta

     Venku už zase pršelo. Kapky s nepatrným tlukotem dopadaly na skleněná okna Canterlotského zámku a stékaly dolů. Byl to drobný déšť, přeháňka. Žádná bouřka, dokonce jsem ani nezahlédl blesky a nebyla taková tma. Sundal jsem své rukavice protkávané zlatými nítěmi a krajkami a vzal si postříbřený porcelánový šálek s horkým čajem. Nozdrama jsem nasál jeho výpary a instinktivně do čaje foukl. Prošel jsem se zpět po sametovém červeném koberci, který jemně hladil do kopyt. Položil šálek na talířek a uvelebil se v křesle. Můj host každou chvíli dorazí.

     Dřív než přišel, tak se objevila Princezna Celestie. Okamžitě jak mě uviděla, tak se usmála. Přišel jsem k ní pomalým šlechtickým krokem a před ní jsem se uklonil. Pokynula mi, abych vstal.

„Když tu nikdo není, tak nemusíš být tak formální, mladý Lorde.“

     Ano, je to tak. Jsem Lord. Celým jménem Lord Frolda val Hallen. Patřím k výkvětu Canterlotské mládeže a mám jeden z nejlepších rodokmenů v celé Equestrii. Nejspíš proto se přede mnou objevila příležitost, která doslova volala po tom, až ji vezmu pod svá ochranná kopyta. Nicméně, můžu být moudrý a schopný jak budu chtít, ale bez pomoci jiných bych to těžko zvládl. Proto má přijít můj host, tedy, spíše můj a Princeznin host.

     S Princeznou jsme se posadili. Nalil jsem jí čaj a čekali jsme. Kamna se snažila udolat všudypřítomnou únorovou zimu a čaj příjemně hřál v našich tělech a kopytech. Tedy, v mých kopytech, Princezna je měla v rukavičkách a šálek si nadzvedávala k ústům pomocí magie.

„Pozvala jsi sem i tvojí sestru?“

„Ach ano, každou chvíli dorazí…“ usmála se a zahleděla se do okna.

     Jako první dorazil náš host. Kapitán Strong Hoof. Patřil k docela slavnému rodu výrobců moštu, Jablečné rodině. Jedná se o zkušené průmyslníky, kteří pro potěšení zákazníků raději vsází na kvalitu než na kvantitu. Přišel až k Princezně a uklonil se. Mě si zatím nevšímal. Zaměřil jsem se na jeho chování, trochu si ho proklepnout, pokud máme spolu v blízké budoucnosti pracovat, bude dobré znát jeho chování. Princezna ho uvítala. Když se zeptal, kdo má být tím velitelem expedice, odkázala na mě. Strong Hoof se na mě podíval. Nejspíš ho zarazil můj věk. Jsem o čtyři roky mladší než on.

„Ten?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Něco se ti na tom nezdá, chlapče?“ zeptal jsem se ho.

     Slovo chlapec ho poněkud namíchlo. Pak sebral dostatek drzosti a řekl:

„Jsem o deset let starší než vy!“ odsekl.

„Nejste, ve skutečnosti jste starší pouze o tři roky, sedm měsíců, dvacet dva dní a šedesát sedm minut.“
     Strong Hoof se vůbec neuklidnil, v obličeji byl rudý zlostí, ale před Princeznou si nic nedovolil.

„Jste patrně velice zkušený a dobře informovaný.“

     Zakřenil jsem se. Nesnáším, když mě ostatní podceňují, ale vzhledem k mému věku, není to nic neobvyklého a ojedinělého.

„Líp, než si myslíte. Jak vám došlo, jsem velitelem nadcházející expedice. Co všechno jste se zatím od její výsosti dozvěděl?“ ukážu na Princeznu Celestii.

„Hodně, kam, kdy a co mám odvézt. To je moje práce.“

     Zvedl jsem se z křesla, přešel až k oknu a aniž bych se díval na Strong Hoofa, tak jsem mluvil dál.

„Cervidas není Nová hvězda,“ jmenuji jednu z nejslavnějších obchodních ulic. „Nemůžete tam jen tak zajít a nakoupit si, ale je to spoře obydlená pustina. Pokud něco zapomeneme zde, už se pro to nebudeme mít jak vrátit.“

„Nepovídejte,“ řekl otráveně kapitán.

     Princezna Celestie sledovala celou scénu a upíjela čaj. V duchu se nám smála a nejradši by padla na zem a rozřechtala se na celé kolo, ale to jí nedovoluje její důstojnost. Dojdu k němu.

„Patrně si neuvědomujete, drahý kapitáne, že já budu ten, kdo vám velí. Ne Princezna. Takže ať se vám to líbí nebo ne, budete mě poslouchat.“

     Strong Hoof spolkl odpověď, rozloučil se s Princeznou Celestií, která mu dovolila odejít, a zmizel. Došel jsem až ke křeslu, sedl si, napil čaje a začal trávit myšlenky.

„Vypadal jsi jako rozený vůdce,“ vyprskla Celestie. Podíval jsem se na ní s nadzvedlým obočím a přivřeným pravým okem. Byl to takový ten výraz pro: Myslíš? Jsi si jistý? Já tento názor nesdílím.

„Už jsem si zvykl, že se na mě všichni dívají jako na nezkušeného mladíčka, ale přece už jsem absolvoval dost expedic, abych si získal jméno.“

     Přišla ke mně, oprášila mi mé nárameníky svými křídly a jemně mně jimi peřím pošimrala na čumáku.

„Pro některé budeš pořád mladíček. Já si tě pořád pamatuji jako toho malé poslušné hříbátko, které sem s otcem navštívilo Canterlotský palác.“

„Byla to tehdy má první návštěva. Tehdy jsem tě prvně viděl, teto.“

     Každý má svá tajemství. Někdo tajně krade kvašený jablečný mošt z kredence, jiní mají vládkyni a princeznu za kmotru. Zvykl jsem si, nazývat jí této. Ona byla ráda, já byl rád, prostě všichni byli spokojení.

     Přišla Princezna Luna. Měla na sobě šaty temné a průhledné jako noční tma a kabát ze stejného materiálu. Její černo modrá srst a oděv byly pokryty jemnou sněhovou jinovatkou. Patrně už se začíná stmívat.

„Vítejte v paláci, Princenzo,“ řekl jsem.

„Děkuji vám, Lorde.“

     Sundám jí promrzlý kabát a dám ho na krásný pozlacený věšák u dveří.

„Jakou jste měla cestu?“

     Princezna se usmála nad zdvořilou otázkou.

„Studená,“ nečekaně poposkočila ke mně a ledovým lýtkem se dotkla mého čumáku. Studilo to hůř než nejlepší Canterlotská zmrzlina, takže jsem okamžitě uskočil dozadu.

„Této,“ hrál jsem ublíženého.

     Princezna Luna nebyla mou kmotrou jako její sestra, ale už od mala jsem si zvykl jí takto oslovovat, tedy pokud jsme v soukromí. Škádlení mé osoby patřilo k jejich oblíbené činnosti. Byly neuvěřitelné hravé.

„Zdravím tě, sestřičko,“ řekla Celestie, která jí přišla obejmout.

„Také tě zdravím, starší ségro.“

      Celestie se sestersky usmála.

„Prosila jsem tě, ať mi neříkáš starší ségro.“

     Luna lízla Celestii na nos.

„Stařenko.“

„Ty jedna…“ plácla Celestie Lunu přes šíji.

     Neudržel jsem se a začal jsem se trochu smát, což byla velká chyba. Obě se podívali na mě, pak na sebe a ďábelsky se usmáli. A kruci, něco se na mě připravuje. Udělal jsem pár kroků zpět, ale než jsem stihl uskočit pryč, byly obě u mě. Celestie mě držela za přední, Luna za zadní. Jejich křídla mě zbavila kabátu a dostala se pod triko, kde mě ukrutně šimraly, až jsem škemral o pomoc. Všichni tři jsme byli vyrušeni kapitánem Strong Hoofem, který se objevil ve dveřích. Jakmile nás uviděl, tak zrudl a chtěl zmizet, ale Celestie ho přivolala zpět. Obě sestry mě pustily a já se ještě chvilku svíjel. Pak jsem si urovnal své oblečení a nandal si zpět kabát.

„Jak vidíte, i šlechta se dovede dobře bavit,“ zavolal jsem na Strong Hoofa.

     Obě sestry si přátelsky pokleply kopytem a smáli se na můj účet.

„Já jsem, …, jen…, se chtěl oml… uvit,“ vykoktal ze sebe kapitán.

     Konečně jsem urovnal své svršky, přišel jsem za ním a s nabídnutým kopytem mu řekl:

„V pořádku, zvykl jsem si, že se ke mně téměř všichni chovají jako k malému hříbátku.“

     Podíval jsem se na Princezny, které mi radostně mávali. Ačkoliv byla místnost Canterlotského paláce doslova ohromná, slyšeli dobře každé slovo. Kapitán nervózně postával a řekl:

„Je zvykem v mé rodině, když se omluvíte, připít si. Rozumíte mi?“

„Vínem?

„Cidrem. Jablečným.“

     Vzal jsem si některé doplňky, zamával na obě Princezny a řekl kapitánovi:
„Napijeme se venku, zde není ani víno ani cidr.“

     Šli jsme poměrně dlouhou chodbou, na zdi byly pozlacené rámy, svícny a hlavně spousta obrazů a drahých látek. Kapitán Strong Hoof byl poměrně neklidný, ale já ho chápal. Bude to patrně mladý ambiciózní mladík, který není na město zvyklý, a nebo má strach z autorit.

„Jak dlouho už jste v Canterlotu?“

     Kapitánovi se tahle otázka nelíbila. Dlouho se přemáhal a pak mi odpověděl.

„Deset let.“

„Líbí se vám tu?“

     Podíval se na mě.

„Drží mě tu pracovní povinnosti a jedna velká láska, které patří mé srdce.“

     Usměji se.

„Že mě to nenapadlo. Předpokládám, když říkáte, že je pouze jedna, tak to je vaše práce?“

     Přikývl mi. Dorazili jsme k vstupní bráně.  Začíná se stmívat. Oba jsme se pozdravili se stráží a vyrazili jsme do rušivých Canterlotských ulic, které stály pod námi, zářili do večera svými lampami a lákali na doušek něčeho dobrého.