Kapitola 2

Kapitola 2 – Jak se baví důstojníci

     Objevili jsme se ve čtvrti, o které jsem nikdy neslyšel. Kouř z dýmek, přistěhovalci z dalekých končin, pach potu a alkoholu, světla pouličního osvětlení a hluk zábavy. Zdá se, že kapitán Strong Hoof zde nebyl poprvé. Často se zdravil s různýma poníkama, s hospodskými, potulnými děvčaty, měšťany a párkrát jsem tu viděl i mladé důstojníky z akademie.

„Nejspíš tu nejste poprvé co?“ zeptal jsem se ho.

     Zakřenil se.

„Řekněme, že znám způsoby jak trávit volný čas.“

     Díval jsem se okolo, jako hříbě v cukrárně a teprve si uvědomoval, jestli chci být zde nebo ne. Nechal jsem tomu volný průběh. Bylo by neslušné odmítnout nabídnutou omluvu, ať už byla jakákoliv. Koneckonců, poník má vyzkoušet všechno.

„Možná nejsem vzdělaný ve všech oborech, ale velice rychle se učím,“ prohodil jsem.

„Nebojte se, lorde. Až zítra ráno skončíme, budete mít zážitek, na jaký nezapomenete.“

     Překračoval hranici, ale mně to bylo jedno. Nerad bych kazil tuhle krásnou atmosféru. Začala se mi líbit.

„Kam jdeme teď?“

     Strong Hoof mě zastavil. Byli jsme v cíli. Ukázal mi vývěsní plakát a divadelně přeháněl:

„Toto je, lorde, hostinec u Jindyho Jamese. Toho nejlepšího distributora jablečného cidru, samozřejmě naší výroby, a také nejtvrdšího hřebce jakého znám. Třikrát vyhrál titul o ocelové kopyto. Ani jednou neprohrál. To je náš cíl, mylorde.“

     Otevřely se dveře a nás ovanul ještě větší průvan všech pachů, jakých si jen dokážu představit, než na ulici. Cidr, mošt a ještě nějaká ovocná pálenka tekla proudem. Jindy James, místní barman už mával na kapitána. Strong Hoof mi zaklepal na rameno a ukázal, ať jdu s ním. Patrně nás chce seznámit.

„Strongu, co to sem taháš? Umí ten tvůj šlechtickej kamarád pořádně pít?“

     Poklepli si kopytem. Nabídl mi taky, ale klepl jsem si s ním jen přes rukavici. Jako každý šlechtic zastávám jisté postupy. Jeden z mnoha mých je, že oděv je součást tvého těla. Jsem na něj zvyklý a kromě několika svátečních mám svůj šat vždy stejný.

„Tenhle Lord, to je můj další velitel, tak jsem si řek, že se trochu poznáme.“

      Jindy James si mě změřil pohledem.

„Tenhle padavka neustojí ani mošt, natož něco silnějšího. Neměl jsi ho sem vodit.“

      Trochu mě to namíchlo. Opřel jsem se o pult a zeptal se:

„Co silnějšího máš na mysli?“

     Jindy James přestal být tak vážný.

„Pokud si opravdu tvrďák, tak vypiješ panáka týhletý jablečný whisky. Je jemná, ale nakopne tě víc, než hřebec uprostřed jablečné sklizně. Ale pro takového padavku jako jseš ty, jí je škoda.“

     Klepl jsem kopytem o pult.

„Nalej ji sem.“

     Strong Hoof se taky přestal smát.

„Nalej mu poloviční, tohle ta palácová třasořitka neustojí.“

     Odfrkl jsem si.

„Dej mi dvojitou.“

     Jindy James nalil dvojitý panák jablečné whisky a postavil ho přede mne.

„Vaše lordstvo zaplatí předem.“

     To mě trochu urazilo, ale udělal jsem to. Vzal jsem panáka a chvíli ho zkoumal. Hm, je to zajímavé. Má to divnou barvu, ale vyzařuje z toho energie a síla ohromných jabloní. Tak do toho Froldo, připravoval jsi se na to celou univerzitu. Kopnul jsem to do sebe, ale mělo to tak příšernou palčivou chuť, že jsme to nechtěl polknout. Chvíli jsem se kroutil, ale pak se donutil to spolknout. Bylo toho hodně, ale já to dokázal. Pak přišel ten efekt alkoholu a především magie. Ten parchant to vylepšil magií. Chtěl jsem ho za to seřvat, ale dokázal jsem akorát mumlat jazykem.

„Tys…tys tam.. dal magichi?“

     Jindy James se chvíli díval, jak modrám a pak zelenám, ale nakonec se usmál. Klesl jsem pod pult a těžce oddychoval. Přesto jsem měl žaludek pod kontrolou. Jindy James mi podal mošt a řekl:

„Měním svůj názor. Ty nejsi padavka, ty jsi pořádnej tvrdej hřebec. Na, tenhle je na mě.“

     Kývl jsem na znamení díků a pil studený nápoj, který utěšil mé popálené dutiny. Strong Hoof si mě hodil na záda a zatímco já stále pil, tak mě přenesl do rohu hostince. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že jsou kolem mě dvě spoře oblečené dámy. Oproti zdejším poměrům vypadaly jako jediné alespoň trochu normálně. Neměli na sobě tunu make-upu a vypadaly zdravě. Můj důstojnický společník se s nimi evidentně dobře znal.

„Mylorde, tohle je Scarlet Joan a tady Scarlet Jessi. Jsou to sestry a mé velice dobré známé.“

     Scarlet Joan, která seděla vedle mě, měla dlouhou rudou hřívu a různé zlaté a skleněné ozdoby. Její šaty byly modré a byly dělané jako kopie šlechtických obleků pro střední vrstvy. Její oči byly krásně modré a dalo by se říci, kouzelné a hluboké. Scarlet Jessi měla hřívu blonďatou a oči byly zelené a mělké. Její šaty měli zelenou barvu a byly podobné jako měla Scarlet Joan.

„Vy jste opravdu lord?“ zeptala se Jessi.

     Usmál jsem se a přikývl. Sledoval jsem své okolí a snažil se zorientovat a chovat se alespoň trochu jako ostatní. Viděl jsem, jak Strong Hoof objal jedním kopytem Jessi a začal jí hladit bradou po hřívě a šíji. Evidentně je v tom zaběhlý. Podíval jsem se na Joan, která mě brala spíš jako mladšího bratra, než jako rovnocenného partnera. Sestersky se mi opřela o bok a já jí objal. To je vše na co jsem přišel. Ostatní se mi zdálo takové, nevšední. Něco na co nejsem zvyklý a nejsem si jistý, jestli by to dělalo mé nové kamarádce radost nebo ne.

„Máte příjemný kabát,“ řekla mi.

„Sametový,“ řekl jsem jediné, co mě napadlo.

     Začala mi ho rozepínat, tedy alespoň se o to snažila, posunul jsem se výš a vyndal z něj své kopyto. Zavrtala se do mého boku a já jí do něj přikryl. Začala mi příjemně vrnět pod krkem a já jí hladil po hřívě. Podíval jsem se na Strong Hoofa, který mi naznačil kopytem, že jsem to zvládl. Šlo to nějak samo. Strong vzal Jessi za kopyto, něco jí zašeptal a odešli spolu někam nahoru. Cestou dal signál Jindy Jamesovi, ať mě pohlídá. Tedy, alespoň myslím. Jindy James přišel za mnou, dal mi klíček s číslem 13 a popřál mi štěstí. Vzal jsem Joan za kopyto a řekl jí, že půjdeme na pokoj. Bez protestu souhlasila. Vyběhl jsem s ní po dřevěných schodech a otevřel pokoj. Byl to malý střídmý pokoj s postelí, umyvadlem s vodou a zrcadlem a malá kamínka, která byla zapálená a příjemně hřála. Zatímco jsem zamykal, tak Joan si lehla na postel.

„Lehni si sem ke mně,“ řekla mi svůdným hlasem.

     Poslušně jsem si lehl k ní na bok. Přitulila se ke mně a začala mě hladit. Kabát ležel vedle postele a pomalu chladl. Začala mě hladit po krku. Rozepla mi knoflík košile, pak druhý a pak jsem jí zastavil. Podívala se na mě trochu se strachem, protože na tohle nebyla zvyklá.

„Tobě se to nelíbí?“ zeptala se smutně.

     Povzdechl jsem si a začal melancholicky vysvětlovat.

„Jsem velice romantický typ. Nejsem jako Strong Hoof.“

     Zklamaně přestala hladit a jen byla o mě opřená. Já ale pokračoval.

„Pokud si se mnou budeš jen povídat, hladit mě a trochu se políbáme, tak ti dám dvojnásobek běžné ceny.“

     Její nadšení se jí zase vrátilo. Možná mě začala mít i trochu ráda nejen jako zákazníka, ale i jako poníka. Hladila mě dál. Bavili jsme se o různých příhodách a taky o Strongovi. Občas jsme si dali malou pusu a chvíli jsme se i líbali několik minut. Vedle v pokoji se začalo ozývat milostné hekání. Poznal jsem je. Byl to Strong Hoof a Scarlet Jessi. Připadalo mi to legrační a když jsem to řekl Joan začala se smát. Poslední věc, kterou si pamatuji je, že jsem řekl:

„Na dvanácte se asi nenudí. Ten kapitán je ale kus hřebce.“

     Znělo to divně, ale já byl opilý, zláskovaný a v krásné apatii.