Kapitola 21

Kapitola 21 – Manehattan

     Dorazili jsme do Manehattanu. Vlak zastavil na centrálním nádraží, což byla prosklená půlka válce a my vylezli ven. Nyní jsme byli na mrtvém bodě a ani jeden z nás si moc nevěděl rady. Vůbec jsme nevěděli, jestli tady Joan byla a kde bychom jí mohli hledat. Nejrozumnější se zdálo zeptat se pokladní u vstupenek.

„Kam to bude pánové?“

„Chtěli bychom se zeptat, jestli tady nebyla jedna určitá klisna. Měla bílou srst, zrzavé vlasy a modré oči. Patrně měla i kufr a měla na sobě normální oblečení.“

     Pokladní se na nás podívala, jestli to myslíme vážně. Když jsme trvali na svém, chtěla nás nejprve vyhodit. Začali jsme jí vyhrožovat, že půjdeme za ředitelem a tak podobně a to bylo trochu nad její síly. Rezignovala, řekla, že ona neví, ale zeptá se výpravčího.  Odešla za ním. Poníci za námi začali být nervózní a někteří přecházeli k jinému okénku. Klisna pak přišla s výpravčím, což byl postarší hřebec. Nejprve chtěl vědět, kdo to ruší prodej jízdenek, a když pak viděl nás dva, poslal nás pryč. Ani jeden jsme se nechtěli vzdát. Pak jsem řekl o svém šlechtickém titulu a hned se jednalo jinak. Výpravčí nám řekl, že on si sice žádnou takovou nepamatuje, ale na lavičkách u nástupiště je chromý poník, který žebrá. Ten, že si pamatuje všechny obličeje. Poděkovali jsme mu a uvolnili cestu.

„To je dost,“ řekl jeden dělník ve frontě. Nechali jsme to být a šli jsme na nástupiště. Chvíli jsme hledali toho žebráka a prošli jsme kvůli tomu půl nádraží. Pak jsme na něj konečně narazili. Klečel vedle lavičky a měl před sebou klobouk s několika mincemi. Přišli jsme k němu, dal jsem mu do klobouku pár mincí a zeptal se ho:

„Promiňte dobrý muži, potřebovali bychom vědět, jestli jste neviděl jednu klisnu.“

      Popsal jsem mu, jak vypadá. Žebrák se podíval, kolik jsem mu hodil do klobouku a pak řekl:
„Víte, jste hodný, že jste mi daroval peníze, ale bohužel tu, kterou hledáte, si nepamatuji.“

      Podíval jsem se na kapitána a pak žebrákovi hodil do klobouku další mince.

„Počkejte, už si vzpomínám. S jednou takovou klisnou jsem mluvil. Bylo to dneska ráno. Co mi jenom říkala…“

      Hodil jsem tam další minci.

„Ach ano. Řekla mi, že mám nějakému Lordovi předat jistý vzkaz. Jenomže, kdo byl ten Lord.“

„Lord Frolda val Hallen?“

      Žebrák se zamyslel.

„Možná, ale má paměť mi už neslouží tak jako dřív.“

      Hodil jsem mu těch mincí víc.

„Ano, řekla mi, jak vypadáte a že vám mám dát tohle.“

      Šáhl do své kazajky a dal mi lístek se vzkazem.

„Nevíte, kam odešla?“

„Jo, to bohužel nevím a tady už nepomůžou ani vaše peníze. Jsem rád, že jsem vám pomohl.“

      Rozloučili jsme se a já odešel se Strongem trochu stranou. Rozbalil jsem vzkaz a začal číst.

„Drahý Lorde,

omlouvám se, ale musela jsem utéct. Jsem pronásledována a to nikoliv pouze mým svědomím. Než včera večer k něčemu došlo, přiběhli dva poníci. Jeden mi držel u hlavy pistoli a druhý měl velký fotoaparát. Donutili mě, abych si na vás lehla jako při tom jistém styku. Přísahám, že mezi námi ale k ničemu nedošlo. Ihned jak odešli, jsem přiběhla za kapitánem, ale ten byl stejně opilý jako vy….“

Tady jsem přestal číst. Podíval jsem se na Stronga. Ten pokrčil rameny.

„Požádala jsem jednoho svého dávného přítele, aby vás tajně odnesl do paláce. Pokud mi prominete, vzala jsem si i nějaké vaše peníze, abych se mohla vyplatit. Nemohla jsem už takhle žít dál. Jsem si jista, že byste to pro mě udělal.

 S pozdravem Scarlet Joan.“

„Tak co budeme dělat teď?“ zeptal se.

      Pokrčil jsem rameny.

„Upřímně řečeno, vůbec nevím. Měli bychom jí zkusit najít.“

      Kapitán protestoval.

„Manehattan má statisíce obyvatel, hned po Canterlotu je to druhé největší město a ty tu chceš najít jednu klisnu, která si pravděpodobně změnila jméno a má před námi půl dne náskok?“

      Klepl kopytem o zem.

„No právě, má jen půlden. Nemohla se dostat daleko. Podle mě musela spěchat, aby si někde blízko zařídila podnájem. Je bez práce, má málo peněz a kufřík věcí. Nemůže i dovolit bydlet někde v luxusu. Tedy pokud nemá nějakou bohatou tetu.“

     Strong Hoof zavrtěl hlavou.

„Ne, pokud vím, byla jedináček.“

„Tak vidíš. Jdeme se mrknout tady kolem. Pamatuji si, že tu jsou levné ubytovny nebo podnájmy.“

     Za pár minut jsme dorazili do chudinské čtvrti. Začali jsme hledat nějaké vodítko. Ptali jsme se poníků na ulici, dětí, ale nikdo ji neviděl. Pak jedna žena řekla, že jednu takovou viděla v chudinské čtvrti na druhé straně od nádraží. Poděkoval jsem jí, nechal jí nějakou drobnost a odklusali jsme tam. Tam jsme zpočátku měli stejné štěstí jako před tím, ale pak se opět štěstěna obrátila v náš prospěch. Jeden stařec, který seděl na houpacím křesle před domem, jí viděl. Řekl nám, že jedna taková se dneska dopoledne ubytovala u paní Carterové. Řekl nám, kde bydlí a já mu dal nějaké drobné. Cestou jsem řekl Strongovi:

„Kdybych měl mít lahvinku za každé peníze, kterými jsem za tenhle týden uplatil, měli bychom plnou celou Auroru.“

     Doběhli jsme tam za pár minut. Chvíli nám trvalo, než jsme to našli, ale nakonec jsme si poradili. Madame Carterová byla sice dáma staršího věku, ale byla v těch dobrých letech, jak se říká. Musel jsem se opět plácnout přes kapsu, abych z ní dostal nějaké informace, ale nakonec se to vyplatilo. Joan bydlela v podkroví, a pokud madame ví, je doma. Vyklusali jsme po schodech nahoru a zaklepali na malé dveře. Když otevřela, spadl mě i kapitánovi kámen ze srdce. Našli jsme jí. Chtěla zavřít, ale dal jsem mezi dveře kopyto, které mi přiskřípla. Trochu jsem zaskučel a ona povolila. Vnikli jsme dovnitř a zavřeli za sebou dveře. Kapitán zůstal stát u nich a já přišel k Joan. Ta chtěla nejprve utéct, ale nakonec to vzdala.

„Počkej,“ řekl jsem.

     Sedla si na malou postel. Pokoj to byl velmi malý. Jedna místnost, malá kamínka, malá skříňka a ta postel, nad kterou visel malý obrázek. Sedl jsem si vedle Joan a vyndal jsem ten vzkaz. Když ho uviděla, ponořila obličej do svých kopýtek a začala plakat. Objal jsem jí a nechal se jí vyplakat na mé rameno.

„Joan, potřebuju vědět, co se stalo.“

      Párkrát popotáhla nozdrami a pak si vyndala malý kapesníček, do kterého se vysmrkala. Pak si utřela ještě jednu slzu a začala trochu třesavě mluvit.

„Bylo to, jak jsem ti napsala v tom dopise. Proto jsem musela utéct, vyhrožovali mi, že mě zabijí a já nechci žít ve strachu.“

„Ochránil bych tě,“ řekl jsem.

„Milý lorde, vždyť ty už děvče máš. Určitě je ta klisnička hodná, laskavá a má tě ráda. I kdyby to tak bylo, nemohla bych u tebe zůstat. Jsi Lord a já jen dívka na jednu noc.“

      Podíval jsem se na Stronga. Ten nevěděl co říct, tak jenom stál a sledoval nás. Když viděl, že na něj koukám, pokrčil rameny.

„Víš, jak vypadali ti dva?“

„Byli to poníci, piráti. Jeden pak řekl nějaké jméno, ale nevím jaké. Myslím, že to bylo něco jako Kasper. Ne, znělo to jinak.“

„Jasper?“

„Ano, Jasper, dám za to kopýtko do ohně.“

      Ještě jsme to chvilku rozebírali. Nechal jsem jí tu většinu svých peněz a také jsem jí dal svůj kabát. Pamatoval jsem si, že ho měla strašně ráda. Nechtěla si ho vzít, ale utěšil jsem jí tím, že jich mám doma v paláci plný šatník. Nechal jsem jí svojí poštovní adresu a poprosil jí, ať mi brzy napíše. Se Strong Hoofem jsme pak odešli. Zamířili jsme na nádraží a nasedli do vlaku do Canterlotu. Bavili jsme se o tom, že Jasper možná nebude tak mrtvý jak jsme mysleli. Probírali jsme různé možnosti a přemýšleli, jak se z toho dostaneme. Když jsme dorazili do Canterlotu bylo už odpoledne a začalo se stmívat. Dohodli jsme se, že půjdeme nejdřív oba do paláce a předáme důkazy rodičům. Kapitán se ještě zastavil na Auroře, aby zjistil stav a vzal si pár věcí. Přiběhl po chvíli a měl v obličeji dost naštvaný výraz zkřížený se strachem.

„Froldo, Screw Hammerhead je ve vězení. Nechal ho tam dát tvůj otec chvíli potom, co jsme odjeli.“

      Otočil jsem se a díval se na palác. Pak moje hlava sklouzla na dlážděný chodník. Žula. Znovu jsem se koukl na palác. Vypadal tak krásně, když vedle něj zapadalo sluníčko.

„Aáá, já se na to…!“ zakřičel jsem a odhodil na zem svou šavli. Padl jsem za ní a začal mlátit do té žuly, která byla pořád silná a pevná a v podstatě se nic nestalo. Jakmile mě začalo bolet kopyto, tak jsem skončil. Než přijdeme do paláce, stavím se za Lillian, já už nemůžu.