Kapitola 22

Kapitola 22 – Otec

     Vešel jsem do domu Lillian, zatímco Strong Hoof čekal venku před domem. Chvíli jsem jí hledal po domě, než jsem zjistil, že je v kuchyni. Pozdravil jsem jí. Lekla se mě, ale naštěstí nic neupustila. Divila se, co tu dělám, ale nedalo by se říct, že by byla naštvaná tak jako ráno.
„Já, bych se ti chtěl ještě jednou omluvit.“
      Uvědoměle zvedla bradu.
„Aha. Chceš ještě něco?“
      Předal jsem jí ten dopis.
„Jsem stále panic, nic se ten večer nestalo.“
      S klisnou to ani nehnulo. Dál smažila vajíčka a pak řekla:
„Další část náramku ti mám předat za pár dní, nech mě si to rozmyslet.“
      Nebyl jsem spokojený zcela, ale aspoň to nebylo tak špatné. Souhlasil jsem, rozloučil se s ní a pak jsme i se Strongem odešli do paláce. Vzal jsem si nový kabát a našel poníky, které jsem hledal. Otec se usadil u mě v pokoji a četl mé deníky, kdežto matka i s Celestií a Lunou seděli na pohovce, pily čaj a bavily se. Když mě uviděli, byli rádi, teda až na otce, který zuřil, tak jak bývá jeho zvykem. Dal jsem Celestii svitek a řekl jim obsah.
„Nic se mezi námi nestalo, byl to komplot.“
      Matka si oddychla, Celestia s Lunou se na sebe usmály. Otec praštil kopytem do stolu.
„Ten komplot zničil veškerou tvou pověst. Povídají si o tobě po celém Canterlotu.“
„To není pravda,“ odsekl jsem. „Víte o tom akorát vy a moje snoubenka.“
      Matka se lekla.
„Ty máš snoubenku?“
     Otec nechápal.
„Ty máš snoubenku?“
     Přikývl jsem. Matka se podívala na Celestii a ta přikývla. Všichni byli rádi až na otce, který sice nebyl naštvaný, ale neřekl jediné slovo a to mnohdy znamenalo horší věci. Než stihl něco vymyslet, převzal jsem slovo já.
„Tati, důrazně protestuji proti uvěznění Screwa Hammerheada.“
     To byl docela silný útok. Něco takového otec nesnášel. Protest. Neměl rád, pokud se věci neubíraly směrem, kterým chtěl. Byl velice ambiciózní a mocný a také vlastní některé dost důležité podniky. Není sice vládce, popravdě, to ani moc nechtěl, ale nelze ho podcenit. Občas s ním má potyčku i Princezna Celestie, i když spolu moc nemluví a vyhýbají se konfliktům. Můj otec je sice blázen, ale ne takový, aby šel proti vládkyni Slunce.
„Protestuješ? Ty proti mně protestuješ?!“ zakřičel.
„Už nejsem ten malej panchart za kterého jsi mě vždycky měl. Prostě proti tobě protestuji a udělám cokoliv, abych toho poníka dostal z vězení, je ti to jasný?!“ křičel jsem teď já. Vypadalo to, že se tu porveme, ale mezi nás vstoupila Celestie a oči jí zasvítili žlutou sluneční září. Roh svítil také. Oba dva jsme byli uklidněni a posazeni na zem nebo na židli. Všichni jsme se shodli na jediném řešení.
„Tak tedy bude nový soud,“ řekla Celestie. Přesně tohle nás oba napadlo. Opravdu to bylo od nás? Nebo to bylo její? Otec odešel a matka ho následovala. Patrně se šel připravovat. Celestie se nabídla, že dohodne soud na zítřek nebo klidně jiný den, ale nakonec jsem jí přemluvil, že zítřek bude nejlepší.
„Musím ale vědět všechno.“
       Celestie mi začala vyprávět, jak začaly soudy s tím hřebcem. Popisovala, jak můj otec chtěl zničit piráty tím, že je vyhubí. Jenomže místo na výpady vůči pirátským základnám se zaměřil na likvidaci pirátů v Canterlotu  a bylo mu jedno, že většina z nich už dávno neloupí a vede spořádaný život. Začal je postupně odstraňovat, některé tajně, některé i nelegálně, ale většinu soudem. Kriminalita v Canterlotu ale neklesala, spíše naopak. Přicházeli stále noví a noví piráti, kteří neznali zavedené zvyklosti a předchozí pořádek a udělali si z města takové větší hřiště.
„Trvalo dlouho, než se vše uklidnilo a musela jsem kvůli tomu podstoupit mnoho soudů.“
     Přišel jsem k ní a objal ji. Už dlouho jsem se s tetou nemazlil a řekl bych, že je nejlepší čas.
„Neboj, já tě nezklamu.“
     Bylo skoro až kacířské říct, že mi Celestie byla náhradním rodičem. Na druhou stranu, od mých třinácti, kdy jsem nastoupil na univerzitu, jsem rodiče moc nevídal. Otec o mě nejevil zájem a matka, i když ke mně přechovávala nějaké city, by nikdy neudělala nic proti svému manželovi. Celestie mě pohladila křídlem.
„Zajistím to tedy na zítřek. Dobře se vyspi.“
     Kapitán to celé pozoroval od dveří a připadal si tu nadbytečný, což byla pravda. Odešel jsem s ním na Auroru.
„Dnes budu spát na lodi. Bude to bezpečnější,“ oznámil jsem mu.
     Nic nenamítal. Nabídl by mi to sám, ale bylo na mně jak se rozhodnu.
„Mám něco udělat?“ zeptal se.
      Přitakal jsem.
„Neponocuj, uklidni Helm a zajisti, ať Screw na ten soud dorazí. Pokud ho neočistíme tam, tak už nikdy. Jo a ještě něco, bude lepší, pokud se o tom posádka dozví. O tom dopise, že je tu opět Jasper i další věci. Rozumíš?“
     Přikývl. Ještě než opustil moji kajutu, tak se mě zeptal:
„Byl jsi do Joan zamilovaný?“
     Negativně jsem kývl hlavou.
„Měl jsem k ní nějaké city, ale nenazval bych je láskou. Jsem zamilovaný do Lillian.“
     Nedal si pokoj. Ještě rýpal dál.
„Přesto jsi k Joan choval jistou větší náklonnost, než zákazník k prostitutce co?“
„Ty si nepamatuješ, kdy jsi přišel o panictví a s kým?“
     Protočil očima.
„Ne, nepamatuji. Bylo toho tolik, že už ani nevím.“
     Pokrčil jsem rameny.
„No, možná to pro tebe neznamená tolik, co pro mě. Každopádně, je to za námi. A teď běž, potřebuju se vyspat.“
     Umyl jsem se, vyčistil a převlékl. Moje postel mi pomůže zapomenout na některé hrůzy, které mě čekají. Strong Hoof odešel do své kajuty, ale pak se vrátil na chodbu a navštívil Helm. Bylo vidět, že je neklidná, ale není převlečená a patrně chce udělat nějakou hloupost.
„Někam se chystáš?“
„Do města,“ řekla skoro bez emocí.
„Nejdeš ho doufám znovu dostat z basy, že ne?“
      Bylo vidět, že Helm něco skrývá a patrně na to kapitán přišel.
„Slib mi to.“
      Nemohla. Položila svoje tělo skoro bezvládně na postel. Pod tíhou železa na jejích zádech se postel trochu pohnula, ale byla zvyklá.
„Musíme ho dostat pryč a někde skrýt. Frolda už ho prostě nemůže jen tak zavírat.“
      Strong Hoof si povzdychl.
„On ho nezavřel Lord, ale jeho otec.“
„Alistair val Hallen je tady?“ Helm nevěřila vlastním uším. Hřebec jí to zopakoval. Navigátorka si to jméno ještě chvíli proválela v ústech a pak ho skoro vyplivla. Přinášelo pro ní tolik nepříjemné vzpomínky na časy, kdy se se Screwem museli schovávat a báli se o svůj život, a na nekonečné řady soudních řízení, kde se Princezna Celestie snažila zachránit život hřebci, který se jen chtěl napravit.
„To on ho zavřel, zítra kvůli tomu bude soud.“
      Helm reagovala jako vyoraná myš. Byla zmatená, ale pak si vše poskládala a začala tomu rozumět.
„Musíme sehnat právníka a zkusit ho zachránit.“
      Kapitán jí uklidnil. Sedl si vedle ní a ukonejšil ji.
„Počkej. Helm, my hájit Screwa nebudeme. My jsme jenom diváci. Hlavním obhájcem je Frolda.“
      Klisna sebou hrkla. Připadala si jako ve špatném snu.
„To ho bude chránit on? Vždyť ho tam nechá popravit, Strongu nemůžeme.“
      Strong jí dal kopyto před pusu. Vysvětlil jí, vše o Froldovi. Jak se choval, jak reagoval, více popsal jeho osobnost a jeho činy a nezapomněl ani na hádku v paláci, kterou měl tu nepříjemnou čest sledovat. Není to ten zpupný šlechtic, jak si na začátku každý myslel. Kapitán dlouze ujišťoval Helm, že Lord je na jejich straně.
„Ty mu věříš?“ zeptala se nevěřícně navigátorka.
      Hřebec přikývl.
„Dal bych za něj život a jsem si jist, že i on za mě,“ řekl. Teď možná trochu přeháněl, ale na těch slovech přeci jen něco bylo. S Lordem už zažili za posledních pár týdnů až měsíců docela dost věcí a jen málo z nich by se dalo nazvat jako běžných. Tak nějak si na sebe zvykli.
„Já věřím tobě, ale stejně. Neodpustím si a ani tobě neodpustím, pokud se mu něco stane.“
      Helm nakonec zůstala v kajutě. Strong jí tam nechal a vrátil se do té své, kde se natáhl na postel. Ještě si dal lahvinku něčeho ostřejšího. Měl schovaný ten nejlepší rodinný cider. Okusil z něj kousek a pak ho zase zavřel a vrátil na své tajné místo. Celá expedice začíná jít do kytek a nikdo na palubě za to nemůže a to se k tomu ještě přidá Jasper a další piráti. Na druhou stranu, kdo říkal, že to bude lehké?