Kapitola 5

Kapitola 5 – Omluva

     Tetě Celestii se nelíbilo, co jsem udělal. Mně zprvu ano, protože mě oklamala, ale když jsem se nad tím zamyslel při šálku dobrého čaje, musel jsem uznat, že jsem se zachoval odporně, ne-li přímo hnusně. Styděl jsem se a to doslova. Přišel jsem do koupelny, osvěžil si obličej. Díval jsem se na sebe v zrcadle, upravil si límec u kabátu a omluvně se díval na svůj obličej. Odvrátil jsem pohled a se slzou na tváři jsem odešel ze svého pokoje.

     Když jsem šel po chodbě, kolem komnat Princezny Luny, otevřely se dveře. Magie. Byla tam ona, sestra mé tety, Princezna Luna.

„Pojďte sem dovnitř, mladý lorde.“

     Splnil jsem, o co jsem byl žádán. Princezna Luna ležela na své posteli a pozorovala mě. Přišel jsem skoro až k ní a čekal jsem.

„Stále se snažíš být ten silný poník a přitom když něčemu opravdu věříš, odkryješ své slabiny.“

„Vy jste…“

„…to vše slyšela. Ano. Hned mi bylo jasné, co se děje. Já se mohu dívat všem poníkům do snů a viděla jsem i tvoje.“

„Já…“

„Klid. Nikomu samozřejmě nic neprozradím. Jen byste si měl dávat trochu pozor na ostatní. Občas je příliš velká síla nemístná a je lepší se naopak otevřít a snížit.“

„Mluvíte o Lillian?“

     Princezna přikývla.

„Je do vás zamilovaná, lorde. A je jen na vás, pokud se i vy zamilujete do ní. Máte v sobě ohromný potenciál. Mimochodem, kam to vůbec jdete?“

„Jdu se jí omluvit.“

     Luna se usmála. Vstala, přišla ke mně. Utřela mi svým křídlem slzu, která náhle vytekla z mého oka a upravila mi kabát.

„Takhle je to mnohem lepší a nezapomeňte, buďte sám sebou.“

„Vynasnažím se,“ řeknu stejně sklesle, jako když jsem přišel.

     Vyšel jsem z paláce, pozdravil se se stráží jako obvykle a zamířil si to rovnou k domu Lillian. Většina služebnictva bydlí v čtvrti těsně pod hradem, nevím sice přesně, kde bydlí, ale snad budu mít štěstí. Cestou jsem minul květinářku a hned jsem koupil kytici tulipánů. Bude lepší, pokud přinesu něco na usmířenou.

„Promiňte, nevíte, kde bydlí Lillian?“ zeptal jsem se rovnou květinářky.

„Ale jistě, je to támhleten dům hned na rohu,“ odpověděla mi s úsměvem.

„Děkuji vám,“ řekl jsem, zaplatil a nechal i něco navíc.

     Přišel jsem k tomu domku a zaklepal jsem na dveře. Otevřela mi její matka.

„Ach, mladý pane, vás bych tady. Musím se vám ještě jednou omluvit za svojí dceru, ona…“

     Zastavil jsem jí.

„Prosím, mohl bych s ní mluvit?“

„Ale samozřejmě, hned jí zavolám.“

     Matka mě pozvala do předsíně a odběhla s klapotem kopyt nahoru do patra. Chvíli bylo ticho a pak se se stejným klapotem vrátila.

„Omlouvám se, je mi to velice trapné, ale říká, že se s vámi nechce vidět. Zkoušela jsem jí domluvit a…“

„Nebojte. Já to zařídím.“

     Vyběhnu nahoru a otevřu dveře do malého pokojíku. Lillian ležela v posteli a plakala. Dívala se do rohu a vůbec jí nezajímalo, že jsem přišel.

„Lillian?“

     Nic, žádná odezva.

 „A chtěl bych se ti omluvit.“

     Pohla se. Nadzvedla hlavu a řekla.

„Poslouchám.“

     Tak jsem tedy začal.

„Víš, nezachoval jsem se dobře. Je mi moc líto, co se stalo a řekněme, že jsem náležitě neocenil tvoje skvělé služby. Přinesl jsem ti květiny.“
„To je všechno?“

„Vlastně ani ne.“

     Přišel jsem blíž k ní a sednul si.

„Já, já nevím jak to říct a také nevím, jestli to pochopíš, ale ty jsi byla první klisna, která se dotkla mého kopyta bez rukavic.“

„A co má být?“

„Nenapadlo tě, že někdo to může brát jako velkou intimní věc? Své rukavice odkládám jen v noci. Nikdo kromě mé matky a mého otce se jich nedotkl jinak než přes ně. Ty jsi byla první.“

„Jsi divný, drahý lorde.“

     Sklonil jsem hlavu.

„Já vím.“

     Odešel jsem. Rozloučil se s její matkou a řekl jí, že se na ně nezlobím a ať si nedělají starosti. Pak jsem se vrátil do paláce, kde mě potkala Princezna Celestie.

„Viděla a slyšela jsem všechno,“ řekla mi. Už nebyla tak naštvaná jako dvě hodiny zpátky.

„Jsem ráda, že ses zachoval správně.“

     Usmál jsem se. Stále jsem měl zkažený den, ale aspoň tohle jsem vyřešil dobře. Vrátil jsem se do svého pokoje a konečně jsem napsal dopis svým rodičům. Díky tomu to vlastně všechno vzniklo. Jakmile jsem byl spokojený, nechal jsem ho odeslat a lehl si na postel. To nám ta výprava pěkně začíná.

***

     Princezna Celestie stála o velkého okna a sledovala své subjekty pod sebou. Žijí si svým pohodlným životem a jsou relativně spokojení. Ještě s ní cloumaly pocity z té hádky před dvěma hodinami a ani zpráva, že se mladý lord omluvil, jí neuklidnila tak jak se čekalo. Nervózně naprázdno přežvykovala ústy a snažila se vymyslet nějaký dobrý plán do budoucna.

     Zavrzaly dveře a ozval se zvuk kopyt. V Celestiině pracovně není koberec, ale ozdobné dlaždice. Přišla její sestra, Princezna Luna. Postavila se vedle své starší sestry a chvíli pozorovala město pod sebou a pak se otočila na ní.

„Nad čím přemýšlíš, sestro?“

     Celestie se na ní podívala.

„Mrzí mě, co se stalo. Obávám se, že u mě vypukly emoce, kterým jsem se neubránila a odnesl to náš mladý lord.“

     Luně se protočily oči.

„A to je vše co tě trápí?“ zlehčovala vše Luna.

„Mělo by toho být víc?“ zeptala se Celestie.

     Luna se usmála.

„Jistě, že ne. Já plně chápu, jak tě to ovlivnilo, ale vrtá mi hlavou, proč jsi na něj pořád ještě naštvaná, i když si uvědomil svou chybu a napravil jí.“

     Celestie sklonila hlavu a odešla od okna, přišla k posteli, lehla si a opřela hlavu o jeden z mnoha sametových polštářů. Luna přišla k ní, lehla si vedle, otřela se o její krk svým a položila na ní hlavu.

„Je pro tebe víc než jen kmotřenec.“

„Obávám se, že ano. Chtěla bych, aby měl pěkný život. Měl hodnou manželku, mnoho dětí a žil si dobře.“

     Luna sundala hlavu z jejího krku a opřela se o ni bokem, tak aby měli hlavu vedle sebe.

„Cítila jsi něco mezi nimi?“

     Celestia si lehla na bok, aby na svou sestru dobře viděla.

„Právě že ano. Ona je do něj zamilovaná a než ta její lež praskla, on byl do ní zamilovaný taky. Pak i přes to všechno jí málem zlomil srdce a zničil jí téměř všechny iluze. Sledovala jsem ho i při té omluvě a viděla jsem, že se vše jen trochu vrátilo zpět.“

     Luna se také překulila na bok.

„Podívej se na to z té druhé stránky. Kdyby jí dostal v podstatě zadarmo, myslíš, že by ten jejich vztah přetrval tak dlouho?“

     Celestii sklouzly oči opět dolů.

„Máš pravdu, že asi ne.“

„Tak vidíš,“ usmála se Luna. „Pokud ho motivujeme, aby se o ni začal více zajímat, snažil se získat si její přízeň, jsem si jist, že brzy se u nich vyvine velké pouto.“

     Celestia se také usmála.

„Obávám se, že teď mu nějaká vlídná slova ode mne nepomohou.“

     Luna mrkla.

„Tak já to zařídím.“

„To bys byla opravdu laskavá.“

     Princezna Luna odběhla pryč. Celestia zůstala v posteli, zahrabala se do polštářů a snila. Její poníci mají všechno a zároveň nic.