Kapitola 14

Kapitola 14 – Sabotáž

      Jakmile mě pustili z nemocnice, okamžitě jsem i s Crystal Eyem zamířil na loď. Zbrojmistr už dorazil několik desítek minut přede mnou, takže všichni věděli, co se stalo. Také splnil můj druhý rozkaz o tom, že nikdo nesmí opustit loď. Řekl jsem kapitánovi a zbrojmistrovi ať prozkoumáme zbrojnici.

„Čím jsme to stříleli? Nábojnicovou puškou. Mám dojem, že ten náboj měl modré značení.“

      Zbrojmistr se zamyslel a porozhlédl se kolem.

„Ano, pár jsem jich vzal. Některé jsou ještě nevystřelené.“

       Lekli jsme se oba dva zároveň, zatímco kapitán jen nechápavě koukal.

„Jsou stále na střelnici,“ řekl jsem. „Zbrojmistře, nikdo nesmí sem do zbrojnice a rozkaz o zákazu opuštění Aurory stále platí. Kapitáne, leť do Canterlotské střelnice, měla by tam být puška s modře značenými náboji. Já si vezmu mechanická křídla a poletím za tebou.“

       Kapitán protestoval.

„Neumíš s nimi lítat dostatečně rychle.“

„Však taky na mne nemáš čekat, já tam doletím, ale ty leť, co ti síly stačí, rychle tady jde o vteřiny. Už teď je pozdě.“

       Strong Hoof okamžitě vyběhl na palubu a rozletěl se směrem k střelnici. Já jsem přiběhl do své kajuty, vzal si mechanická křídla a nasadil si je na palubě. Pak jsem se trochu pomaleji začátečnicky rozletěl. Přesto byl můj let rychlejší než kdybych běžel po zemi. Když jsem dorazil, kapitán zatím zkoumal okolí. Dosedl jsem k němu.

„Jdeme pozdě. Munice i zbraň je pryč. Našel jsem ale stopy nějakého hřebce, které určitě nepatří tobě ani mistru zbrojmistrovi, byly až támhle za kopcem. Také jsem našel vystřelenou nábojnici, která tě zranila. Tu zapomněli vzít. Byla docela daleko, ale určitě je to ona.“

       To je divné. Máme tady ještě jiného hráče než gryfa a mne. Proč to nemůže být alespoň trochu jednoduché. Alespoň, že máme nějaké stopy.

„Vsadím krk, že jsou čerstvé. Dnes v noci pršelo a od té doby tady nikdo nebyl,“ odmlčel jsem se. „Počkej tady, seženu sádru, abych odlil stopu a fotoaparát,“ řekl jsem.

       Když jsem se vrátil, rovnou jsem se vrhl do práce. Vyfotil jsem stopu a odlil odlitek.  Počkal jsem pár minut, až vše ztvrdne a během toho jsem si povídal s kapitánem. Řekl jsem mu vše o tom, jak mne pronásledoval gryf, kdo je ten nový hřebec, který přišel na palubu a podobně. Také jsem se rozhodl dát nový rozkaz. Všichni členové posádky Aurory teď u sebe budou mít zbraně. Jaké, to nechám na nich, ale bude povinné mít alespoň nějakou.

„Není to příliš tvrdé? Někteří to neuvidí rádi, třeba pan Clear i pan Eye. Vědec a klenotník, no, já nevím. Nerad bych, aby někoho zranili.“

„Pan Clear bydlí na okraji dokařské čtvrti, pokud se mu něco stane, nedozvíme se to včas a pan Eye. Obávám se, že mu nezbyde nic jiného, pokud bude chtít opustit Auroru a já věřím, že bude.“

„Nech si to prosím tě projít hlavou. Já vím, že se obáváš o svůj život a o úspěch expedice, ale tohle není správné rozhodnutí.“

       Pokrčil jsem rameny.

„Obávám se, že nemáme na vybranou. Dokud bude nebezpečí takhle vysoké, budeme muset přijmout tato opatření.“

       Odlitek už ztvrdl. Vzal jsem ho a dal do brašny. Pak jsme oba odletěli zpět na Auroru. Řekli jsme jim, na čem jsme se dohodli. Crystal Eye z toho byl docela vyděšený. Okamžitě přišel za mnou a snažil se mi to rozmluvit. On nemá rád zbraně a nerad by je nosil u sebe. Dokonce i hrozil, že radši expedici opustí. To jsem si nemohl dovolit. Ne, protože by byl nepostradatelný, ale z osobního zájmu a také bych ztratil pověst a důvěru. Dal jsem mu tedy výjimku, ale pouze na vlastní nebezpečí. Nakonec byl spokojený, ale já jsem měl docela dost široké obavy. Bylo ale třeba vyřešit další věci. S kapitánem jsme doklusali do zbrojnice. Já jsem ještě cestou dal pryč křídla a schoval brašnu i s odlitkem. Zbrojmistr byl velice znepokojen.

„Podíval jsem se na modré náboje zde na lodi. Jsou to ty s vylepšenou prachovou náplní, na kterých pracoval váš mechanik.“

       Kapitánovi okamžitě došlo, co se naznačuje. Dal kopyta před sebe.

„Ne, za Screwa dám kopyto do ohně. Ten by něco takového neudělal.“

       Zbrojmistr se zeptal na nějaké další stopy. Dal jsem mu nábojnici. Prohlédl si jí. Ve své kajutě měl zbrojmistr i stůl s nástroji a čočkami, které potřeboval ke své práci. Přišel tam a zkontroloval stopy střelného prachu. Pak jí porovnal s dalším vzorkem ze zbrojnice, a když skončil, byl si jist. Ty náboje jsou stejné.

„Obávám se, že důkazy jasně svědčí proti němu.“

       Ačkoliv jsem nevěřil, že by byl Screw Hammerhead něčeho takového schopen, musel jsem si také přisadit.

„Našli jsme kolem stopy nějakého hřebce, které nepatří ani mně, ani vám. Jak už jsem říkal kapitánovi, už dva týdny mne sleduje nějaký gryf. Jsem si jist, že usiluje o můj život a o tuto expedici. Více informací bohužel zatím nemám. Jenomže pokud jsme našli hřebčí stopy, tak to ten gryf být nemohl. Třeba má nějakou návaznost na Screwa.“

„Ale on by…“

„Mlč prosím tě. Víš stejně dobře jako já, co dělal tvůj mechanik v minulosti. Důkazy jasně hovoří proti němu, a ačkoliv to bude veliká ztráta, já nevidím jinou možnost, než ho propustit z expedice a zavřít.“

       Kapitán byl rudý vzteky. Nemohl si ale nic dovolit, protože měl pořád povinnost ke zbytku své posádky a k lodi.

„Nehodláte ho nejdřív vyslechnout?“

„Hodlám. Zbrojmistře, udělejte zbytek analýzy a pak mne informujte.“

     Vyběhl jsem na palubu a požádal dva vojáky, ať jdou se mnou do strojovny. Již se stihli vyzbrojit, měli u sebe kord a dvě pušky. Spolu s nimi a Strong Hoofem jsme přišli dolů za mechanikem. Ten opět pracoval na nějakém vylepšení. Když nás viděl, začal být neklidný.

„Děje se něco?“

„Screw Hammerheade, jste zatčen za pokud o atentát na mou osobu, za paktování se s piráty a za pokus o zmaření expedice.“

     Vojáci k němu přišli, ale Screw se hodlal bránit.

„Strongu, co se to děje?“

„Screwe, běž. Buď klidný, já se to pokusím nějak vysvětlit.“

     Screw velice neochotně opustil strojovnu a v doprovodu dvou vojáků a mé osoby odešel z lodi do věznice. Během tohoto smutného pochodu byl vystaven všem kolemjdoucím, kteří se divili, co se děje a jak je možné, že tento poník, kterého běžně vídali na ulicích je najednou střežen jako nějaký zloděj. Byl jsem neklidný a obávám se, že to na mě bylo vidět. Nejenže jsem přišel o přínosného člena posádky, také budu muset vše vysvětlit tetě Celestii a Princezně Luně a to mě docela trápí. Nejsem si jist, jestli budou věřit všem mým důkazům.

     Když byl bývalý mechanik za mřížemi, požádal jsem vojáky, ať se vrátí na Auroru. Byl jsem s ním o samotě.

„Pokud mi řekneš vše, bude z toho něco jiného než jen šibenice. Mohl bys třeba i přežít a vyváznout jen s pár lety.“

     Odfrkl si a odplivl.

„To jste teda velkorysý, ale já ani nevím, o co se jedná.“

„Řekni mi vše, o tvé pirátské minulosti, zaměř se hlavně na gryfy.“

     Nemluvil. Pak mne otevřeně poslal do neslušných míst a řekl:

„Zeptejte se svého papínka, ten to ze mě zkoušel vymlátit před několika lety.“

     Opustil jsem ho a zamířil do paláce. Doběhl jsem rovnou do komnat mé tety. Princezna Celestie byla celá rudá zlostí, přesto zatím byla relativně klidná a rozumná a nejprve chtěla slyšet vysvětlení a můj názor. Řekl jsem jí vše o pokusu o atentát, o nábojnicích a dalších důkazech, které jsem měl.

„Dokud si nebudeš jistý, necháš ho ve vězení. Zajistím mu lepší péči. Žádné další praktiky. Jasné?“

      Poraženecky jsem přikývl.

„Nehodlal jsem dělat nic bez důkazů.“

„To vím, ale já už si několika soudy s tímto poníkem prošla a vždycky jsem horko těžko uklidňovala tvého otce, který ho chtěl vidět pověšeného. Nechci, aby se to samé stalo i s tebou.“

      Uhnul jsem pohledem.

„Nejsem jako můj otec a nikdy jsem nebyl. Dávám ti mé slovo, že provedu důkladné vyšetřování a mechanikovi se nic nestane, dokud nebudu vědět vše.“

      Když jsem se vrátil na Auroru, byl už večer. Zastavil mne jeden z vojáků, který mě doprovázel do věznice.

„Mylorde, co se to stalo?“

„Pokus o sabotáž.“

      Byl neklidný. Nakonec se ale zeptal.

„Pověsí ho?“

      Negativně jsem zakýval hlavou.

„Ne, nepověsí.“

      Druhý voják se zeptal.

„A co zákaz vycházení z lodě?“

      Zamyslel jsem se.

„Bude zmírněn. Budou vypsány služby, kdo kdy a jak může odejít. Pořadník i s časy sepíšete vy dva a budete za něj zodpovědní. Kdo jak a kdy odejde, to nehraje roli. Tento pořadník neplatí pro mne a pro kapitána lodi, neboť my povedeme vyšetřování. Rozumíte?“

„Ano,“ řekli oba dva jednohlasně.

      Přiklusal jsem do zbrojmistrovy kajuty. Ještě dělal nějaké drobné analýzy, ale spíše už končil. Když si mne všiml, řekl:

„Mám pro vás nové informace. Někdo upravil střelný prach, aby byl snadno vznětlivý. Puška pak nemusela natáhnout závěr a vystřelit, ale pouze ťukla do hlavňové pružiny a ta zasáhla kulku. Nic víc v tom není. Žádná další látka, nic. Museli to mít dobře naplánované.“

      Poděkoval jsem mu.  Odešel jsem kapitánovy kajuty. Seděl na židli a jeho navigátorka mu brečela do ramene.

„Oni ho pověsí, Strongu. Tentokrát už určitě.“

     Kapitán si mne všiml. Dal jsem si kopyto přes pusu jako znak mlčení. Potichu jsem zavřel dveře a vrátil se do kajuty. Kapitán ke mně dorazil asi po deseti minutách.

„Tak copak chceš?“

„Dohodl jsem se s Celestií. Screw Hammerhead nebude pověšen, dokud nebudou nalezeny jasné důkazy.“

     Strongovi spadl kámen ze srdce.

„Chci, abys se mnou vedl vyšetřování. Já se podívám do obchodní čtvrti a ty půjdeš do přistěhovaleckých čtvrtí. Mne tam každý zná, nemohl bych se infiltrovat.“

     Kapitán byl znepokojen, ale souhlasil.

„Musíme získat informace, jména. Podle nich se pak budeme moci orientovat dál. Hledáme nějakého gryfa a poníka. Vím, není to dobrá stopa, ale gryfů tu nejsou tisíce a už vůbec jich není tolik zapletených do kriminálních činů. Něco zjistit musíme. Začněte u vašeho mechanika. Vám věří víc než mně. Mohl by vám něco prozradit.“

     Přikývl.

„Bude to tak asi nejlepší.“

     Dohodli jsme se ještě na podrobnostech, informoval jsem ho o pořadníku vycházek a řekl jsem mu i nové informace od zbrojmistra. Hledáme tedy někoho, kdo má kontakty na experimentální zbrojíře v Canterlotu. Takových není mnoho, ale beze jmen jsme ztraceni.