Kapitola 28

Kapitola 28 – Čtvrtý náramek

                Dnes byl opět měsíc v úplňku a to znamenalo jednu věc. Dostanu čtvrtou část náramku, kterým pak ztvrdím moje partnerství s Lillian. V paláci dnes má být nějaký bál. Není to Grand Galopping Gala, ale jeden z těch menších. Já i Lillian jsme byli také pozváni. Lord Frolda val Hallen a doprovod. Bohužel nikdo další z posádky pozván nebyl, ale abych řekl pravdu, mám-li s nimi strávit příštích několik měsíců až let, nerad bych pak trpěl ponorkovou nemocí a narušil tak hladký chod naší expedice.

                Čekal jsem vsedě na posteli a poslouchal zvuky z koupelny. Lillian se chtěla náležitě upravit a proto už na víc než dvě hodiny zabrala koupelnu. „Je to přece místo, kde bude lecjaká honorace. Nemohu tam vypadat jako domácí puťka,“ zdůrazňovala mi. Chtěl jsem jí říct, že přetvařovat se není zrovna to pravé ořechové, ale chtěl jsem jí dnes dopřát hezký večer, který si po právu zaslouží. Jakmile vyšla ven z koupelny, byl jsem opravdu unešený.

„Jak vypadám?“

                Přišel jsem až k ní. Podíval jsem se jí na její krásné tělíčko, občas o něčem zalichotil a pak jsem jí řekl svůj verdikt.

„Doufejme, že Celestie a Luna dnes budou pryč, neboť by si tě někdo mohl s nimi splést. Vypadáš, jako když spadla z nebe ta nejkrásnější hvězda.“

                Usmála se a trochu jí zčervenaly tváře. Ťukla do mě kopytem.  

„Obyčejné moc se mi to líbí by stačilo.“

                Pokrčil jsem rameny.

„Myslel jsem, že klisny jsou rády, pokud jim hřebci lichotí.“

                Zcela nečekaně mě povalila na zem.

„To jsou. Jenomže já nejsem jen tak ledajaká klisna.“

                Usmál jsem se a objal jí, kolem boků.

„Ty jsi můj speciální poník,“ řeknu krásně.

                Políbili jsme se, vstali, udělali poslední úpravy a odešli jsme do části paláce, kde se konal ples. Princezna Celestie a Princezna Luna stáli na svém místě v mezipatře a vítali všechny hosty. Vystáli jsme frontu a pozdravili se s nimi. Popřáli nám krásný čas a věnovali se dalším hostům. Zašli jsme zatím k rezervovanému stolu a dali si jablečný džus. Než jsme se pustili do nějakého většího rozhovoru, začal úvodní proslov naší hostitelky a také onoho šlechtice, který celý tento ples zorganizoval. Trval několik minut a bylo to spíš takové delší sdělení ve stylu, bavte se a užívejte si, že nic nemusíte platit. Jídla i pití tu je dost.

                Když projev skončil začali jsem si s Lily povídat. Nejprve jsme prodebatovali vše okolo nás, tedy poníky vedle, nějaké ty klepy, pak kvalita pohoštění a výzdobu sálu. Pak jsme začali mluvit o tom, že než začne hrát hudba, máme ještě dost času a nakonec jsme dorazili k tématu manželství. Nechtěl jsem o tom mluvit, ale moje drahá se nechtěla nechat jen tak odbít.

„Jak si to s námi představuješ v budoucnu, až budeš mít všechny části náramku?“ zeptala se mě.

                Pokrčil jsem rameny.

„Až dostanu šestou část náramku, budeš navždy má a já navždy tvůj. Pak odletím na několik měsíců spíše víc pryč, no a pak až se vrátím, tak se vezmeme. Možná zůstaneme v paláci, možná si pořídíme někde nějaký zámeček nebo tak něco.“

                Nahrnula obočí.

„To je všechno? Jenom si odletíš na pár let pryč, necháš mě tu samotnou a pak si mě prostě jen vezmeš a odvedeš pryč?“

                Její tón nevykazoval žádné známky spokojenosti. Musím být opatrný.

„No, ano. Akorát ještě do té doby určitě zažijeme dost věcí a ani potom nebudeme jen tak sedět na lehátkách a hrát z nudy karty.“

                Odfrkla si.

„Pokud tomuhle říkáš spokojený život, tak teda doufám, že zbylé části náramku nikdy nedostaneš.“

„Proč?“ zeptal jsem se dotčeně.

                Podívala se očima vzhůru.

„Každá žena touží být obdivována nejen svým manželem, ale tak trochu i svým okolím. Podívej se třeba na Princeznu Celestii.“

                Sledoval jsem svou tetu, která koketovala s obsluhou u stolu s dorty.

„Ty také toužíš po pozornosti?“ zeptal jsem se.

                Usmála se a nastavila tvář, čímž naznačila, že jsem pochopil, co myslela.

 „Takže, bych ráda jela s vámi do Cervidasu.“

                Pití, které jsem měl v puse, mi zaskočilo a já sebou začal švihat o stůl. Přiběhl jeden ze sluhů a praštil mě do zad. Přestal jsem kašlat a začal opět dýchat.

„Jste v pořádku?“ zeptal se mě.

                Ještě jsem chvíli kašlal a pak řekl:

„Jo, děkuji.“

                Sedl jsem si a podíval se po pár ponících u dalších stolů, kteří se na mě nedívali zrovna moc přívětivě. Já se ale věnoval pouze Lily.

„Ty chceš letět s námi? Zbláznila ses?“

                Pokrčila rameny.

„Nemůžeš mít všechno dobrodružství jen pro sebe.“

                Začal jsem jí od toho odrazovat, dokonce jsem vymýšlel různé nástrahy, které ani neexistovaly, ale ona nakonec použila argument, který ať jsem chtěl, jak jsem chtěl, nemohl být přebit.

„A právě proto musím letět s tebou. Pokud se ti něco stane… to nemohu dopustit.“

„Nemohu o tom rozhodovat sám. Musela by o tom vědět posádka…nebo alespoň kapitán, navigátor a mechanik.“

„Proč i mechanik a navigátor?“

                Negativně jsem zakýval hlavou.

„Nechci to řešit tady, zeptám se jich a uvidíme.“

                Podívala se na mě a pokrčila obočí.

„Ty mě tam nechceš, že jo?“

                Dělal jsem nevinného.

„Ale drahoušku, jak tě to mohlo napadnout?“

                Ukousla kus sendviče, chvíli žvýkala, pomalu polkla a já si připadal, jakoby právě ze mě ukousla kus srdce a teď si ho navždy přivlastnila.

„Nedělej hloupého, chceš mě tam nebo ne?“

                Hryzl jsem se do rtu a zkoušel najít pomoc někde jinde, ale nikde nic nebylo.

„Ano, chci tě tam. Jenomže bez svolení ostatních tě tam dostat nemohu.“

                Podívala se na mě a žádala další informace.

„Pokračuj.“

„Mohu ti slíbit, že se zeptám ostatních, jestli tě tam chtějí. Nestranné hlasování. Pokud souhlasí, poletíš s námi. Pokud ne, nepoletíš. Jasné?“

                Přikývla.

„Tak na co čekáme? Vzhůru na loď.“

***

„Já jsem jasně proti,“ řekl Screw. „Ne, že bych proti vám něco měl, slečno, ale život větroplavců není jednoduchý a vy nemáte žádné předešlé zkušenosti. Nejenže byste riskovala vlastní život, ale s prominutím i náš.“

                Lily hledala pomoc u mě, já jen pokrčil rameny. Podívala se tedy na Helm.

„Na druhou stranu, každý nějak začínal a do odletu ještě stále zbývají dva měsíce. Mohla bych vás, slečno naučit něco do začátku.“

                Podíval jsem se na kapitána.

„Strongu, jak se k tomu stavíš ty?“

                Kapitán pokrčil rameny.

„Nemohu mluvit za tvou přítelkyni, ale já jsem pro to dát jí šanci.“

                Na můstku, kde probíhalo rozhodování, byl ještě Tarn, zbrojmistr. Ten se postavil proti Lillian na palubě a použil zhruba podobné argumenty jako Screw. Rozhodování tedy bylo na mě. Sledovalo mě pět párů očí a já nevěděl na čí stranu se postavit.

„Lillian, miluji tě,“ řekl jsem. Klisna si to vzala jako souhlas, ale pak jsem vše dořekl. „A právě proto s námi nepoletíš.“

                Lillian se na mě podívala s velkým překvapením. Chvíli si přebírala, co jsem právě sdělil a pak utekla ven na palubu. Zastavila se u zábradlí a dívala se na palác. Podíval jsem se směrem k ostatním, pokrčil rameny a odešel ven na palubu za ní. Zkusil jsem ji obejmout, ale vysmýkla se a poodešla o pár kroků.

„Proč jsi mi to udělal?“

„Copak nevíš, že vydírat svého milého skrze lásku je ohavné?“

„Ahá, takže ty ses teď stal kazatelem?!“ odsekla. „Prosím tě nenapadlo tě, že i jiní mají své touhy a něco chtějí z celého svého srdce?“

                Chytil jsem ji za ramena. Nechala se.

„Lily. A co na mě? Na mě jsi nepomyslela? Víš, jaký o tebe budu mít strach, pokud by se ti mělo něco stát?“

                Začala plakat.

„Jenomže já …tě nemohu… ztratit. Vždyť …tě miluji.“

„Lily. Já tě taky miluji. Jsem v dobrých kopytech,“ řekl jsem a ukázal na můstek. Strong, Helm a Screw okamžitě zmizeli z okna. Pozorují nás.

„Nikomu jsem ještě nevěřil tolik jako jim a nikdy jsem nemiloval někoho víc než tebe. Opravdu.“

                Podívala se na mě.

„Vždyť jseš celá uplakaná…“ řekl jsem do prázdna, vyndal kapesníček a začal jí čistit obličej. Usmála se.

„Musíš mi ale slíbit, že se ti nic nestane.“

                Co jsem měl dělat. Nemohl jsem jí přidělávat starosti a co na tom, že ten slib není jistý.

„Ano, slibuji ti to.“

                Políbili jsme se.

„Vždyť já málem zapomněla,“ ťukla se do čela kopytem.

„Tady je čtvrtá část náramku. Už jen dva měsíce a budeme navždy svoji.“