Kapitola 11

Kapitola 11 – Nový začátek

      Prohlédl jsem se v zrcadle. Dnes je to již téměř měsíc od začátku příprav na expedici. Měsíc co jsem se poznal s kapitánem Strong Hoofem a necelý měsíc od té doby, co jsem naposledy mluvil s Lillian. Psali jsme si dopisy, ale už dlouho jsem jí neviděl na vlastní oči. Nevydržel jsem to a musel jsem to risknout. Napsal jsem jí, jestli by se mnou dnes nešla na večeři do jedné trochu luxusnější restaurace. Řekl jsem jí, ať si vezme nějaké pěkné šaty a že s placením si nemusí dělat starosti.

     Odepsala mi, že půjde se mnou velice ráda a já mám takové tušení, že to nebude pouze kvůli večeři zadarmo. Začal jsem se upravovat. Především jsem se pořádně umyl, vzal si čistý kabát a další oblečení. Také jsem se navoněl mužským parfémem a vyčistil si zuby. Když jsem si připadal připravený, podíval jsem se na hodiny. Mám ještě půl hodiny čas. Přemýšlel jsem jak je vyplnit, protože jen tak polehávat nebo pracovat se mi nechtělo. Zkontroloval jsem si peníze a ještě jsem pro jistotu jich pár přidal.

      Rozhodl jsem se, že čas nejlépe strávím tím, že se trochu projdu po městě. Třeba jen do parku nebo po Canterlotských zahradách, které jsou hned tady vedle. Když jsem byl těsně u východu, zastavily mne obě princezny, které si vyšli na procházku. Šli jsme spolu do zahrad a posadili se na lavičky.

„Jdete na rande, mladý lorde?“ zeptala se mne Luna.

„Ano.“

„Lillian?“ zeptala se Celestia.

      Přikývl jsem.

„Mladý lorde, jste ale neupravený.“

      Začal jsem se ohledávat.

„Dával jsem si záležet,“ řekl jsem na obhajobu.

      Přincezna Celestie ke mně přišla a trochu mne uvěznila svými křídly. Její roh zasvítil a objevilo se malé křišťálové zrcadlo. Princezna Luna také přišla a začala mne oprašovat a upravovat. Narovnala límeček, očistila tvář a upravila vlasy.

„Je to všechno?“

       Luna si mne prohlédla.

„Ještě ne.“

       Rohem mi projela obličej a dala mu jednotnou barvu.

„Měl jste ho krapet špinavý.“

„A teď?“

       Prohlédla si mne. Pak mne otočila a ukázala své sestře. Kriticky se na mne podívala, ale pak spokojeně přikývla.

„Nyní jsi připraven.“

       Se smíchem mne propustili. Tahle pauza mne stála veškerý můj časový náskok, který jsem měl, takže jsem zamířil rovnou k domu Lillian. Přišel jsem ke dveřím a zaklepal. Otevřela mi její matka.

„Chvíli počkejte, hned bude připravená.“

       Zatím jsem se posadil. Lillian byla hotová během chvilky. Měla nádherné rudé šaty, které skvěle ladily k její bílé srsti a zrzavé hřívě. Stejně jako já. Můj kabát je také červený a mám takové hnědo zrzavé vlasy. Otevřel jsem jí dveře a vyrazili jsme. Šla po mém pravém boku a rozhodli jsme se nejprve se trochu projít. V restauraci máme rezervaci, takže nám místo nikdo nesebere.

„Chyběla jsi mi,“ řekl jsem jí.

      Aniž by se na mne otočila, řekla:

„Chyběla jsem ti já, nebo moje tělo?“

      Stále jsem držel kamenný výraz ve tváři. Byli jsme v poměrně zámožné části města a zde se nemají ukazovat velké emoce.

„Ovšemže ty. Dopisy byly sice fajn, ale nedokázaly vystihnout jisté … emoce,“ na poslední slovo jsem dal důraz.

      Poté už jsme jenom mlčeli. Nevěděli jsme, o čem se máme bavit a hlavně na ulici, kde se každý drží za svou kamennou maskou, se rozmluvíte poněkud těžko. Do restaurace jsme dorazili o půl hodiny dřív. Číšník nás zavedl k našemu stolu do salónku a vůbec nevadilo, že jsme nepřišli ve stanovený čas. Restaurace byla poloprázdná. Posadili jsme se na polštáře a nechali si přinést jídelní lístek. K pití jsme si oba objednali červené víno. Než nám ho donesli, dohodli jsme se na hlavním jídle. Jmenovalo se to pita. Tenhle pokrm jsem neznal ani já a to ochutnám kdejakou věc. Patří to mezi cizokrajné speciality, takže to nepochází odsud. Jakmile číšník donesl víno, objednali jsme si dvakrát pitu a začali se věnovat sami sobě.

„Co vlastně děláš, pokud tedy nejsi v paláci?“ zeptám se jí.

„Nedělám nic. Jsem v domácnosti.“

„Pročpak?“ zeptám se.

      Tohle téma jí vadilo, ale rozhodla se odpovědět.

„Moje rodina je chudá. Víš, můj otec ani matka nepracují na železnici. Otec je mrtev. Už hodně dlouho. Moje matka živí jak mne tak sebe a vystačí nám to jen tak tak. Chtěla bych studovat, ale nemáme na to peníze,“ než jsem stačil cokoliv říct, řekla.

„Ne, peníze si od tebe nevezmu a ano, Princezna Celestie nám nabídla více peněz i možnost bydlet u ní na zámku, ale to my nemůžeme přijmout. Nedokážeme žít mezi šlechtici. Většina jich je nabubřelá, snobská a neustále se přetvařuje. My jsme příliš…přímočaří.“

     Odfrknu si.

„Pokud jsi tak přímočará, tak už bys mi mohla konečně říci, jak tě mohu získat.“

     Naštvala se. Poznal jsem, že jsem to trochu přepískl, ale z nějakého důvodu jsem to nevzal zpátky. Začal jsem si číst nápojový lístek a k tomu upíjel víno. I ona pila a hledala jakoukoliv příležitost, aby se se mnou nebavila. Číšník nám přinesl nekvašený chleba naplněný kozím sýrem, rajčaty a pepřem a jemně politý olivovým olejem. Podíval jsem se okolo a bylo vidět, že nás sleduje polovina restaurace. Nestává se často, aby dva mladí a ke všemu jedna z nižších vrstev přišli do tak významného podniku. Podíval jsem se na Lillian, která začala jíst.

„Teď ti ukážu, jak jsme přímočaří u nás v paláci.“

     Podíval jsem se na pitu, vzal jí a prohlédl si jí. Pak jako ten nejhladovější vlk jsem zcela bez etikety uhryzl půlku placky až trocha oleje a rajčat vytryskla ven na stůl. Předváděl jsem takhle hladovou šelmu, která likviduje svojí kořist, až nakonec nic nezbylo. Mnoho paniček a jejich gentlemanů od nás pohoršeně odvrátilo pohled a jeden dokonce poslal svého sluhu, aby si na nás stěžoval.

„Jsi na řadě.“

     Lillian mne sledovala, jako kdybych se na místě proměnil v changelinga. Pak se lišácky usmála a snědla svojí placku stejným způsobem. Nabídl jsem jí kopyto.

„Pojď, půjdeme se projít. Chci ti něco ukázat.“

      Byla překvapená a měla i trochu strach, ale zvědavost jí nakonec nedala. Ještě jsem zaplatil tak, že jsem nechal peníze na stole i se spropitným a oba dva jsme vyběhli ven. Zamířili jsme rovnou do paláce, tedy, přímo pod něj. Vzal jsem jí trochu skrytější cestou přes Canterlotské zahrady, které vedly do skrytých teplých zřídel na úpatí zámecké hory. Mezi skalami a zkrystalizovanými horninami bylo malé teplé jezero. Jako malý jsem se sem občas chodil koupat, ale dnes již na to není čas a zdá se, že ani Celestie tu moc často nebývá. Začal jsem se svlékat a řekl jí, ať to udělá také. Trochu se styděla, ale nakonec se tak stalo. Skočila za mnou do vody a trochu se lekla, jak je voda teplá.

„Lepší než v lázních,“ řekl jsem jí.

„Já do lázní nechodím.“

     Trochu jsem jí pocákal vodou.

„Tak si to užij zde. Tady po tobě peníze chtít nikdo nebude,“ zasmál jsem se.

     Začali jsme se cákat a všeobecně jsme ve vodě dováděli určitě alespoň hodinu. Když jsme skončili, stáli jsme venku a Lillian si sušila vlasy mými svršky. Já se pak osušil stejnými.

„Vidíš ten úplněk?“ zeptala se mne najednou. Podíval jsem se a opravdu tam byl. Znamená to, že za pět měsíců bude ten stejný úplněk značit můj poslední večer před odletem. Řekl jsem to Lillian. Chvíli přemýšlela a pak mi kopýtkem ukázala, ať jdu blíž k ní. Objala mne a začala mne hladit v obličeji.

„Něco ti řeknu. Ptal ses, jak si mě můžeš získat. Jsem klisna, která si může vybírat. Nezajímají mne peníze, ale pouze to, bude-li můj výběr správný,“ odepla si ozdobu, co měla na kopytu. Jako náhodou se jednalo o šest částí spojených do jednoho kroužku. Odcvakla jednu ozdobu a dala mi jí.

„Každý úplněk se tu sejdeme. Klidně bez dalších věcí, ale za jakýchkoliv okolností. Dám ti kus tohoto náhrdelníku a až budeš mít všechny, budu pak tvá a ty budeš mým.“

      Políbili jsme se. Krátce, ale potvrdilo to naší dohodu. Já budu její...a ona bude má.