Kapitola 8
Kapitola 8 – Klenotník
Mladý devatenáctiletý jednorožec s koženou brašnou na zádech zaklepal na dveře honosnějšího měšťanského domu. Má fialovou střapatou hřívu, bílou srst a jako znaménko bledě modrý krystal ovinutý stříbrným drátkem. Každý druhý poník by ho hodnotil slovy fešák a gentleman. Na jeho vzhledu je ale jedna věc poněkud zvláštní. Jeho oči ačkoliv jsou zcela zdravé vypadá jako slepé. Má modrou barvu, ale nemá zornici a poník se v nich snadno ztratí.
Dveře mu otevřela mladá klisna. Služka. Takových jsou v Canterlotu stovky. Pracují pro nějakou rodinu a za odměnu dostávají jídlo, drobné peníze a bydlí v malém pokojíku v podkroví.
„Ach, pan Crystal Eye. Řeknu madam, že jste dorazil. Pojďte dál,“ řekla okamžitě.
Crystal Eye se uklonil.
„Děkuji ti děvče.“
Výraz děvče byl spíše potvrzením toho, že on je na trošičku jiném stupni než služka, neboť mezi nimi nebyl téměř žádný věkový rozdíl a pokud ano, bylo to nanejvýš pár měsíců. Hřebec vešel dovnitř a služka za ním zavřela dveře. Odložil si brašnu a vyndal z ní rubínový náhrdelník. Služka ho pozorovala a zapomněla odběhnout za svou paní.
„Chtěla bys někdy takový?“
Služce došlo, co tím myslí. Zajíkla se, dala kopyto před pusu a odběhla oznámit, že přišel důležitý host. Crystal Eye věděl, že pokud by jí ho dal a někdo cizí ho našel, prohlásili by jí za zlodějku. Služka by přišla o domov a práci. To samé by se jí stalo, pokud by madam řekl, že její personál neplní své povinnosti. Netrvalo dlouho a madam přišla. Ihned jakmile uviděla Crystal Eyeho, objevil se jí na tváři vlídný úsměv.
„Ách, pane Crystale, vy jste přišel.“
Crystal Eye se uklonil a políbil madam kopyto. Madam byla čtyřicetiletá trochu postarší klisna s velice zdobenými šaty a tunou make-upu na obličeji. Klasická vyšší měšťanská třída hrající si na šlechtu. Jinak měla žlutou srst, zelenou hřívu a oranžové oči.
„Madame von Dientzenhoofer, jste ještě krásnější než minule. Jsem rád, že vás opět vidím.“
Madam byla potěšená z jeho zdvořilého chování. Crystal Eye se takhle choval vždycky. Byl sice občas trochu trhlý a nevyzpytatelný, ale vždy se choval slušně a gentlemanským způsobem.
„Následujte mne do obývacího pokoje, pane Cleare,“ řekla madam vlídně.
Crystal Eye poslušně následoval madam, která se usadila na malé pohovce a nabídla hřebci tu naproti. Mezi nimi byl malý prázdný zdobený stolek. Madam pokynula služce, ať přinese čaj a nějaké sladkosti.
„Jste hladový, pane Crystale?“
„Dal bych si jen něco malého, abych neurazil,“ řekl hřebec kavalírským tónem.
Služka odběhla do kuchyně připravit pohoštění.
„Doufám pane Crystale, že jste přinesl, o co jsem vás žádala.“
Crystal Eye se usmál, ukázal rubínový náhrdelník a řekl:
„Jak bych si mohl dovolit vás zklamat, madam. Jsem si jist, že naplním vaše očekávání.“
Podal madam onen náhrdelník. Paní si ho vzala a okamžitě ho zvědavě prohlížela.
„Ne, že bych vám nevěřila, pane Crystale, zatím jste mi vždy dodal pouze kvalitní zboží, ale jak mi potvrdíte, že náhrdelník je pravý.“
Služka zatím přišla s podnosem plným cukroví, dvěma šálky a podšálky a konvici plnou čaje. Vše položila na stůl, uklonila se a utekla pryč.
„Madam, moje zboží je prvotřídní kvality. A mimo to, pravý rubín se pozná tak, že je téměř nerozbitný. Praštěte s ním o něco pevného a pokud se nerozbije, je zaručeně pravý.“
Madam si vše zvědavě poslechla, pak se podívala znovu na náhrdelník a pak se usmála na Crystal Eyeho.
„Jsem si jistá, že byste mě neoklamal. Mé kamarádky vám nevěřili. Patrně slyšeli jednu z těch mnoha pomluv a nedokázali náležitě ocenit vaše kvality.“
Crystal si vzal trochu cukroví a nalil madam i sobě čaj.
„Budete se chtít domluvit na dalších zakázkách?“
Madam stále sledovala rubínový náhrdelník. Pak zjistila, že na ní Crystal Eye mluvil a když si nechala zopakovat otázku, odpověděla na ní.
„Bydlíte stále v tom podnájmu?“
Hřebec přitakal.
„Ano, stále.“
„V tom případě vás budu brzy kontaktovat. Poptám se i kamarádek, jestli si také nebudou chtít nějaké objednat. Služebná vám vyplatí vaší odměnu, na které jsme se dohodli.“
Crystal Eye vypil čaj, vzal si poslední kousek cukroví a rozloučil se úklonou a pozdravem. Madam se rozloučila pouze slovy. Stále zkoumala ten náhrdelník. Hřebec přišel za služebnou, která byla v kuchyni. Plácl jí po zadku a zachytil kopyto, které málem vylilo pánev se smaženou cuketou. Služebná tiše jíkla. Pomalu pánev s prskajícím olejem položil zpět na plotnu a chytil služebnou za záda.
„Madam vzkazuje, že mi máš vyplatit dohodnutou odměnu.“
Služebná vystrašeně přikývla. Hřebec jí pustil ze svého sevření a nechal jí přinést měšec s penězi. Klenotník gentleman ho potěžkal a pak ho magií otevřel a vyndal jednu minci. Dal jí služce za opasek a rozloučil se s ní. Pak si vzal svoji brašnu, dal do ní měšec s penězi a hodil si ji na záda. Jakmile Crystal Eye zabouchl dveře, přesunul se pod okno obývacího pokoje. Chvíli naslouchal a když pak uslyšel bouchnutí jeho náhrdelníku o stůl a následnou kladnou reakci madam von Dientzenhoofer, spokojeně se usmál a zamířil na tržiště.
Jeho kopyta klapala po kamenné dlažbě a jeho srst si užívala teplo slunečních paprsků. Strávil příliš mnoho dní v pokoji svého podnájmu a nemohl si dovolit vyjít ven. Proto pro něj byla tahle procházka na tržiště jako Celestiino políbení. Netrvalo dlouho a dorazil do světa obchodníků, zákazníků a také peněz. Jako první si koupil dva zeleninové pirohy a téměř ihned je snědl. I když měl u své zákaznice trochu cukroví, stále měl velký hlad. Pak šel do hostince, který se jmenoval Večerní vzpomínka. Byl to kamenný hostinec s pevnými dubovými lavicemi, kameninovými džbány naplněnými pivem a mísy s kouřícím jídlem. Přišel za hostinským, který ho neviděl moc rád. Kývl na dva hřebce. Crystal Eye se postavil k pultu a dva hřebci k němu. Byli to silné cvičené opice, které na slovo poslouchali svého pána.
„Neměl jsi sem chodit, Crystale.“
„Neboj, mám peníze.“
Crystal Eye mu předal měšec. Hostinský ho potěžkal, vysypal na pult a začal počítat. Jakmile došel do konce, už nebyl tak naštvaný.
„Řeknu Howartymu, že dluh je splacený. Už se tu víckrát neukazuj.“
Mladý klenotník odešel z hostince a zamířil domů. Je načase opět pracovat na další zakázce, pokud nechce přijít o střechu nad hlavou a umřít hlady. Opět procházel tržištěm, ale pak do něj někdo narazil a on padl na zem. Byla to nějaká klisna v hnědé kápi a brašnou na zádech. Obličeje měli od sebe sotva deset centimetrů.
„Jseš slepej nebo co?“ řekla klisna. Pak si všimla jeho očí. „Asi fakt jo.“
„Já ne, ale co ty?“ zeptal se. Moc dobře viděl, že její pravé oko je zdravé, zatímco to druhé není.
„O mne se nestarej,“ odsekla.
Crystal Eye se usmál.
„Budeme tady ještě ležet nebo mi konečně prozradíš své jméno a vstaneme z té kamenné dlažby, která mě ukrutně tlačí do zad?“
Klisna od něj odskočila.
„Jsem Lierén,“ řekla a odběhla pryč. Crystal Eye na ní ještě stihl zavolat svoje jméno. Když si uvědomil absurdnost celé situace, pokrčil rameny a s pokýváním hlavou opustil náměstí a zamířil si to rovnou domů.
***
Lierén odběhla od toho divného hřebce a schovala se do jedné z málo frekventovaných postranních uliček. Dotkla se kopytem svého levého slepého oka a začala trochu slzet. Nesnáší, když někdo odhalí její slabiny a tohle byla slabina jako hrom. On měl své oči taky velice zvláštní. Nikdy se s ničím takovým nesetkala. Vypadaly slepé, a přesto na ně viděl víc než dobře.
„Ale, kuš,“ uzavřela celou záležitost drobným zaklením.
Odběhla ještě dál od tržiště a zůstala v malé slepé uličce. Schovala se pod svůj kabát a odpadky kolem. Vyndala z jedné vnitřní kapsy ještě teplý voňavý zeleninový piroh, který ukradla na tržišti, a začala ho pojídat. Připadala si jako necivilizovaná mrcha nebo ta nejnižší spodina a ne jako ten elitní a ctěný válečník, kterým dlouhá léta byla. Nějak se ale živit musí a radši bude žít takhle, než aby dělala služku nějaké bohaté paničce. Měla svojí čest a svou hrdost. A i když se jí dost poníků o ně snažilo připravit, ona pro jejich zachování udělá vše.