Kapitola 6
Kapitola 6 – Vůdce
Dnešní ráno bylo studené. Byl jsem za to spíš rád, protože to znamenalo alespoň drobné ochlazení v tom každodenním vedru. Chtěl jsem se napít studené vody ze studny a dodržovat pitný režim, jak mi poradil Harvey. Přišel jsem ke studni, vytáhl kýbl s vodou a naběračkou si nabral. Sotva jsem se jí dotkl jazykem, okamžitě jsem vše vyplivl a divil se.
„Ta voda je slaná!“
Vylil jsem kýbl vedle a zkusil nabrat nový, víc od spodu. Voda byla i přes to slaná. Patrně tam prosákla voda z moře, nebyli jsme zas tak daleko od pobřeží, maximálně dvě stě metrů a to není mnoho. Podloží bude písčité a štěrkovité a to taky nepropustnosti moc nepřispívá.
Okamžitě jsem to oznámil ostatním a první a nejlepší, co nás napadlo, bylo, zazdít studnu, udělat z ní malou nádrž a přivést sem pomocí dřevěného potrubí vodu z pramenů. Jen se musí vytvořit takové, které bude mít dostatečný spád, aby se nikde nezastavovala voda a nevytékala ven.
Pochopitelně jsme vybrali pramen, který byl osadě nejblíž. Trvalo to jen deset minut cesty džunglí, takže něco kolem dvou tří kilometrů. Cesta byla docela vyšlapaná.
Tahle práce spotřebovala naše prostředky na celý den. V podstatě jedna skupina, co vytahávala věci z vraku z moře, musela vysekávat cestu džunglí, kácet stromy a vykotlávat z nich potrubí, které povede vodu do Osady.
Ač nerad, musel jsem kvůli tomu i snížit hlídky. Nemohli jsme si dovolit promeškat moc času, a proto jsem se nabídl, že budu hlídat spolu s malou posádkou a ostatní, že půjdou pracovat.
Celý den jsem něco řešil, dohlížel na stavbu, hlídkoval na věži, pomáhal při stavbě nádrže, hlídal vězně nebo upíjel svůj čaj a nahrával podrobnou dokumentaci na fonograf. Také mi přišlo pár stížností na generálovy vojáky. Přišli bojovat, ne stavět nebo sekat. Proto jsem je rozhodil do průzkumných part a ten malý zbytek deseti poníků jsem nechal hlídkovat v Osadě.
***
„Poslouchej, ty, klisno, vím, že se ti to nebude nejspíš líbit s námi spolupracovat, ale vím jak odsud zdrhnout.“
Tlux se jen apaticky podívala a kývla, aby pokračoval.
„Tady je ta stěna slabá, pokud zatlačíme, dokážeme jí pohnout tak, abychom se odsud dostali. Potřebujeme se jen zbavit stráží. Naštěstí, teď když jich je většina pryč, by to mohlo být snadné.“
„Já to udělám,“ řekla. „Stráž rychle sem!“
„Co se děje?“ zeptal se hřebec, který okamžitě přiběhl.
„Potřebuju mluvit s náčelníkem Osady.“
„Myslíte s Lordem?“
„Ano, s ním.“
„Přivedu ho.“
Jakmile hřebec odešel, ten pirát prohodil: „Dobrá práce.“ A začal realizovat svůj plán. Posunul dřevěné prkno trochu dál, až ho dokázal vylomit. Naštěstí to nebylo moc slyšet. Pak jim pokynul, ať rychle vylezou ven a sám zmizel jako poslední.
Museli přelézt palisádu, ale nejprve se k ní museli dostat. Pomalu se proplížili mezi budovami. Hlídky, byly jen na věži a u bran, takže by je nikdo neměl spatřit. K palisádě se dostali poměrně hladce. Řekli divošce, ať jim udělá schůdek, jeden pirát na ni vylezl a pomohl druhému, aby se dostal přes palisádu.
Jeho dopad byl ale tvrdý, spadl na nějaké větve, poškrábal se a podvědomě hlasitě zaklel. Když si to uvědomil, bylo příliš pozdě. Hlídka na věži se podívala po zdroji toho zvuku a jakmile uviděla útěk zajatců, začala zvonit na zvonek:
„Poplach! Vězni prchají!“
Sotva to dokřičel, vzal pušku a namířil na ně. Druhý pirát se snažil dostat přes palisádu, puška vystřelila a trefila ho do krku. Aniž by zařval, padl na zem a Tlux rychle uhnula a vyskákala na palisádu a přelezla ven do džungle před tím, než stačila přiběhnout hlídka.
Spolu s pirátem, který před tím i navrhoval útěk, utekli do džungle.
***
„Všechny hlídky okamžitě ke mně, rozjedeme pátrání, určitě tam ti parchanti někde budou. Máte povoleno střílet jasné? Chci, aby se do hodiny oba dva houpali na stromech.“
Kapitán od Generála štěkal rozkazy a vůbec si nelámal hlavu s tím, že bych mohl mít jiný názor. Přiběhl jsem, zjistil, co se stalo a obořil se na něj.
„Ne, žádná střelba nebude. Polovina vašich lidí zůstane tady. Ostatní ať je okamžitě chytí a dovedou zpět. Rozsudek vyneseme tady, až se vše uklidní.“
„Mylorde, já tyhle živly znám. Jsou to jen paraziti, které je třeba odstranit. Nemůžeme si dovolit jejich odvetu. Můžou tam mít spojence.“
„No právě. Myslíte si, že těch vašich devět, deset poníků se dokáže poprat s větší skupinou? Nemyslím si. Bude lepší vyrazit jen v malé skupině.“
„Mylorde, tohle by se Generálovi nelíbilo. Buďte jist, že se o tom dozví.“
Přišel jsem k němu a ukázal mu kopytem mezi oči.
„Kapitáne, Generál je zalezlý v Dolu. Osada podléhá pod mě, protože ji opustil. Klidně si podejte třeba třicet stížností, ovšem on nemá právo odsoudit aristokrata bez řádného soudu. Nemá. Takže stejně by byl rozsudek vynesen až v Canterlotu a tam bych se postaral o to, aby vyšla pravda na povrch. Teď splňte rozkaz. Chci, abyste vy zůstal s hlídkami zde. Já osobně vyberu malou pětičlennou stopařskou skupinu, která se za nimi vydá. Teď běžte. Zmizte mi z očí.“
V kapitánovi se vařila krev. Ostrým pohledem na mě zíral, avšak nedocílil ničeho než jen ostřejšího pohledu i ode mě. Polykal veškeré urážky, které chtěl říct a místo toho jen procedil mezi zuby.
„Ano, pane.“
Hlídka, ve které byli jen dva Generálovy hřebci, opustila Osadu minutu potom.
***
Tlux utíkala spolu s pirátem do nitra džungle. Bylo vidět, že ona je v tom o dost zkušenější a pirát má s tím velké problémy. Přesto si držel tempo a byl vpředu, vedl ji na nějaké neznámé, avšak doufala, že bezpečné místo.
Po hodině běhu, když už si byli jistí, že je nikdo nedokáže pronásledovat a jsou na bezpečném místě, se chtěla odloučit, ale on jí řekl, ať jde ještě chvíli s ním. Cestu mají prý společnou. Tlux se nejprve nechtělo, ale pak ho poslechla a klusala s ním.
Po další hodině chůze, když už začali být oba docela vyčerpaní, uviděli světlo. Někdo patrně rozdělal oheň, ale kdo by to mohl být, to nevěděla. Pirát se ale nechoval nijak opatrně, přiběhl k nim a za chvíli uviděla, že se s nimi zná.
„Kápo, je fajn, že jste konečně tady. Šli jsme zrovna pro vás.“
„Mládenci, rád vás zase vidim.“
„Kdo je tohle?“ řekla postava, která se ale od ostatních docela lišila. Ten hřebec, nebo spíš samec měl na sobě zlaté náramky a vlastně to ani poník nebyl. Byl to samec zebry.
„Tahle naše kamarádka mi pomohla utéct, bohužel Tony to nezvládl. Zajistěte, ať má pohodlí,“ řekl a pokynul něco ostatním rukou. Tlux nevěděla, co se děje, ale začala pomalu couvat a chystala se utéct, ale sotva se otočila a udělala prvních pár pohybů, jeden z cizinců na ni naskočil a se slovy:
„Nikam.“ Ji chytil.
Prala se, snažila se utéct, ale měl pevné sevření a pak jí pohrozil nožem. Ten samec zebry přišel a spoutal ji pevně, aby se nemohla ani hnout. Pak ji dali na kus klády, položili si ji dva hřebci na záda a odešli s ní za kapitánem, který k ní přišel a řekl:
„Promiň holka, ale takhle to prostě chodí. Vyrážíme.“
***
Hlídka, která měla chytit uprchlíky, se vrátila a zamířila rovnou za mnou. Vzhledem k tomu, že jsem nikde neviděl vězně, tak jsem tušil neúspěch. Její velitel mi ještě řekl, že moje obavy jsou opodstatněné a praštil jsem kopytem do země.
„Jak je to možné?!“
„Nemohli jsme je najít, byli už dávno pryč a…“
„Jak nemohli? Jste stopaři nebo slečinky?!“
„Pane, my…přijímáme plnou zodpovědnost…“
„Na vaše chabé omluvy nemám čas! Já chci výsledky jasné?! Zmizte mi z očí!“
V dálce jsem viděl kapitána od Generála. Vše sledoval a mě věnoval jeden dlouhý pohrdavý pohled. Hořce jsem spolkl urážky a odešel jsem k sobě do chatky. Vzal jsem si jednu z posledních lahví vína a dlouze se napil. Měl jsem chuť to tu celé rozstřílet a rozsekat, ale jakmile jsem si uvědomil, že by to jen tomu Generálovýmu zmetkovi udělalo neskutečnou radost, tak jsem se uklidnil a hodil veškeré zklamání za hlavu. Raději jsem šel spát, abych alespoň na chvíli zapomněl na tenhle průšvih.