Kapitola 24

Kapitola 24 – Já to zakazuji

 

                Mathias čekal do večera, kdy ho navštíví Beathan, chodící sem ve stejnou dobu každý den, aby mu sdělil nějaké novinky a doufal, že náčelník bude tak velkorysý a dovolí mu jídlo navíc.

                Mezi hovorem se ho také zeptal, zda se bude smět setkat se svými druhy z Equestrie, kteří jsou nyní ubytováni ve vesnici. Náčelník se nad jeho prosbou zasmál a řekl:
„Ale hlupáku, copak nevíš, co je všechno v sázce? Jenom bys to všechno zkazil.“

                Mathias se pak začal hluboce omlouvat, co ho to jen napadlo, že naprosto chápe Beathanovo snažení a nedovolil by si mu nějak oponovat. Beathan se pousmál a řekl:
„Už jsem ti dlouho nedopřál něco pěkného. Co kdybys dnešní noc strávil s Margi?“
                Mathias se zachvěl. Představil si, jak drží ve svém objetí tu krásnou šedivou klisničku a její načechranou červeno žlutou hřívu a jak se na něj dívá těma svýma zelenýma kukadlama. Projela jím vlna vzrušení, neboť už je to několik týdnů, co s ní byl naposled.

„A co třeba s Charlotte?“

                Tohle bylo snad ještě lepší. Charlotte byla snad ve všech směrech lepší než Margi. Její tělíčko často pronásledovalo Mathiase v jeho sexuálních snech a bohužel s ní mohl být zatím jen jednou a to jen na krátkou chvíli, kdy si s ní ani skoro nemohl moc užít. Světle růžové tělíčko, fialové vlásky a neskutečně krásný obličej.

                Beathan ho pobaveně sledoval, co to s ním dělá. Měl ho plně ve své moci a to se mu pochopitelně líbilo. Chvíli si hrál i s možností, že by mu je obě odepřel, ale nakonec si řekl, že by ho mohl naopak velice povzbudit. Dobře si totiž uvědomoval, co je v sázce a jaká tajemství Mathias drží. A pouze plně loajální poník je ještě lepší než mrtvola. Ten totiž nemůže sloužit jako důkaz.

„A co rovnou obě? Na celý večer?“

                Mathias mu padl ke kopytům a začal je líbat.

„Prosím, udělám pro to cokoliv.“

                Beathan se zasmál z plna hrdla.

„Zítra dopoledne půjdeš se svými do osady na pobřeží. Budeš mi nechávat vzkazy a přesně od zítřka za týden tě jeden z mých poníků kontaktuje. Předáš mu informace o skladu zbraní, stavu zásob a pomůžeš mu vytvořit průchod v té palisádě. Pak s těmi klisničkami můžeš strávit celý zbytek života a jídla budeš mít kolik chceš.“

„Ano, udělám všechno!“

                Beathan se jen potěšeně a pohrdavě usmál.

***

                Mysleli jsme, že jsme vězni a že tu zůstaneme dlouho. Přesto jsme tak trochu doufali, že nám někdo řekne, že můžeme jít a skutečně se tak stalo. Přišel posel od Beathana, který nám oznámil skutečnost o novém členu naší skupiny. Moc nadšení jsme z toho nebyli, pak jsme ale zjistili, o koho se jedná a tak jsme souhlasili a byli velice zvědaví, jak se bývalý velitel změnil.

                Doufal jsem, že se dozvím hodně zajímavých informací, včetně toho, jak nakonec skončila první výprava, neboť objevení prvního důstojníka i kapitána, nás přesvědčilo o tom, že možná nezemřeli tak úplně všichni, jak bylo řečeno na fonografech a v oficiálním záznamu.

                Mathias Kollo ale naše představy vůbec nesplnil. Byl hodně horlivý a nejspíš měl pernou noc, neboť měl rudé oči a byl celkově jako po nějakém vydatném večírku. Neustále nás popoháněl, ať jdeme rychleji, nezodpověděl nám žádné otázky a vždy řekl jen: „Vše zodpovím, až budeme v osadě.“

                Tam jsme dorazili po čtyřech a půl dne rychlého přesunu. Všichni jsme byli vyčerpaní a zničení a Mathiasova výmluva se změnila na: „Vše zodpovím, až si pořádně odpočineme.“

                Po celou dobu cesty nám lezl šíleně na nervy a Frankie dokonce i chvíli navrhoval, že ho svážeme a necháme někde v džungli. Ačkoliv se mi tato varianta zdála velice lákavá, nakonec jsem ji zavrhl, neboť jsem stále ještě doufal, že z Mathiase dokážeme vytáhnout nějaké informace.

                Jisté ale bylo to, že nás svým způsobem děsil. Choval se a vypadal jako z jiného světa a ne jako někdo, kdo prošel Novou a Starou hvězdu. Džungle mu pořádně prolezla mozkem a také víc jak rok strávený s divochy mu neprospěl.

                Přemýšlel jsem, s kým, že ho to nechám, aby ho hlídal. Napadl mě Screw, ale ten má nyní příliš práce s přípravou skladiště pro první dodávku izritu. Kolejiště už je skoro hotové, jen nasekat dost trámů a vyrobit mašinku, která by pohybovala s vozíky. Tohle už ale bude práce pro třetí přelet.

                Jako druhá alternativa mě napadl James. Má s tím svoje zkušenosti a jeho kvalita v tomto oboru je nezastoupitelná.

                No a jako třetí a poslední alternativa mě napadl Lucien. Mohl by ho svým charismatem zkusit přesvědčit o tom, že my jsme ti správní, jeho duše, jeho krev, a samozřejmě bychom z toho mohli získat nějaké ty informace o Beathanovi a utvrdit se, zda je naše dohoda se Zeralem správná.

               

***

 

                Během týdne v Osadě Mathias zjistil, kde je sklad a kde jsou zbraně. Nyní čekal na svého posla, který měl přijít každou chvíli a který se neskutečně loudal.  Začalo se právě stmívat a všichni se pomalu ukládali ke spánku, tedy kromě hlídek. Přesně věděl, kdy kde kdo půjde, takže nečekal problémy.

                Prosmýknul se malou dírou v palisádě a čekal na svůj kontakt, který konečně po několika minutách dorazil.

„Kde jsi byl?“ zeptal se ho netrpělivě.

„Teď jsem dorazil, spěchal jsem, co to šlo.“

„Fajn poslouchej, počkej tady, přinesu ti první vzorek. Pak přesně na tohle místo do tohohle křoví začnu každou noc přinášet další a další. Tak, já jdu.“
                Mathias prošel kolem hlídky a dostal se do skladu potravin. Vzal pytel a začal do něj házet konzervy a balíky s cukrem a moukou. Omylem ťukl láhví s olejem o druhou na polici. Rychle se skrčil a čekal, jestli se někdo neobjeví. Nakonec k jeho štěstí se tak nestalo. Doplnil pytel až naplno, opustil sklad a opět se dostal na místo srazu.

„Tady to je.“

„Výborně, zítra přijdu zas.“

                Ozval se výstřel a jeho kolega schytal čistou ránu do zad a padl mrtvý na zem. Mathias se polekal a rozeběhl se směrem k palisádě. Zakryl si obličej, aby ho nikdo neviděl, do těla ho švihala okolní vegetace, ale ani jeho rychlý pohyb ho nestačil dostat na druhou stranu. Někdo ho vytáhl ven. Byla to nějaká pegaska ve vojenském oblečení. Držela ho ale velice pevně, takže se nemohl ani pohnout.

„Tos nečekal, že tě vyšplouchne klisna co?“

               

***

 

                Rozhodovali jsme se, co udělat. Věděli jsme, že se nás pokusí zradit a byli jsme rádi, že se nám vyplatilo ho hlídat. Jeho kumpán bohužel podlehl následkům střelby, ale s tím už se nedalo nic dělat. Opět se mi přihlásil Screw, že by si s tím bývalým kapitánkem rád pohrál, ale tentokrát jsem mu nechtěl nechat úplně volný pole tak jako s kapitánem pirátů a proto jsem přišel s velice ďábelským plánem. Screw ho sice bude vyslýchat, ale bude pouze jako pomocník. Hlavní poník-kat bude James.

                Když jsem to Jamesovi sdělil, bez váhání kývl.

„Říkal jsem si, že práce u armády bude něco jiného než u pirátů, ale ono je to úplně stejné. Aspoň to dělám legálně,“ pokusil se zavtipkovat.

„Nepřežeňte to. Budete muset Screwa hodně krotit, ale vy to určitě zvládnete.“

„Překvapuje mě, že někdo jako on ještě stále žije. Podle mě si ho nechal ten jejich náčelník jako domácí zvířátko.“

„Příště tam jdete se mnou,“ ukončil jsem hovor.

                S výslechem skončili za tři hodiny. Mathias byl téměř nezraněn, až jsem se tomu sám divil. Screw vypadal zklamaně a James stále netečně jako vždy.

„Stačilo mu trochu pohrozit a už všechno vykvákal. Furt se jen psalo a téměř nic se nestalo,“ řekl Screw skoro smutně.

„Co jste se dozvěděli?“
„Kromě Honora a Mathiase přežily prý i dvě klisny. Používá je náčelník jako harém a mám dojem, že tenhle parchant je při tom přinejmenším špehoval, nebo je také zneužíval. Jedna byla poručíkem jejího veličenstva Princezny Luny, elitní stráž, druhá byla pomocnicí kormidelníka.“

                Ještě mi dále popsal, jak zhruba vypadají, a mně začala v hlavě vrtat jedna věc.

„Elitní stráže Princezny Luny mají jinou srst než bílou.“

„Jedná se o výjimku, kdysi jsem o ní četl. Přirovnávali ji k Jitřence, svítící hvězdě v temnotě.“

„Také mi to něco říká, ale už je to dávno. Jak se jmenovala?“

„To jméno mi je povědomé…Clarice…ne, určitě ne. Kayle,…ne, taky ne. Charlotte. Ano, Charlotte, jsem si jist.“

„To mi nic neříká, ale já se o to nezajímal, budu vám věřit, Jamesi.“

„Takže kromě zabití náčelníka (James o našem plánu věděl) budeme ještě zachraňovat ty dvě a prvního důstojníka?“

„Ano, myslím, že se od nás očekává jejich záchrana a vyčítal bych si, pokud bychom je tu nechali napospas.“

                James jen přikyvoval.

„A co uděláme s tím kapitánem?“

„Zavřít do cely a hlídat?“ nadhodil jsem.

„Postarám se o to,“ potvrdil to.