Kapitola 22

Kapitola 22 – Kde se sever schází s jihem

                Tlux překvapivě neodešla, jak měla v plánu, ale zůstala s Crystal Eyem. Nevím, jestli cítila vinu nebo ji jen zajímalo, co že se to s ním vlastně stalo. Vím ale, že když jsem se na mladého geologa přišel podívat, byla u něj a kdykoliv byla od něj trochu dál, začal se opět probouzet s klidného spánku do těžkých nočních můr.

                Doktor si s jeho stavem vůbec nevěděl rady.

„Takovouhle nemoc jsem nikdy neviděl a ani si nejsem jist, že by někdo s podobnou diagnózou vůbec existoval. Obávám se, že na jeho stavu notně zapracovala magie a mám takový dojem, že při setkání tady se slečnou Tlux došlo k omezení veškerých bariér, které si sám vytvořil.“

„On sám?“

„Ano, dle mé dosavadní hypotézy zabraňoval plnému propuknutí své nemoci svou vlastní magií. Je velice zkušený geolog a je to také jeho talent, jak si můžete všimnout Znaménka, které je v jeho záznamu. Bude to i nejspíš jeho důvod, proč se straní ostatních a raději žil za palisádou.“

„Spal ale uvnitř Osady.“

„To sice ano, ale tady podle informací od slečny Tlux, den trávil tím, že se snažil léčit.“

„O jaké léčbě to tu mluvíme?“

„Zcela jednoduché. Měl malé dláto a tím si vysekával zkrystalovatělou kůži.“

                Došel mi dech. Nedokázal jsem si ani představit, že by se někdo pomalu zaživa měnil v minerálovou sochu a přesto jsem nyní stál vedle jednoho z nich.

„Jeho kůže krystalovatí?“

„Ano, pomalu ale jistě. Pochopitelně nezkrystalovatí přes noc. Osobně odhaduji, že do smrtelné kamenné formy se bez léčby nedostane dřív než za měsíc. S léčbou nebo alespoň se zpomalením už to může být až půl roku.“

                Přemýšlel jsem, co udělat. Najednou tu je až příliš mnoho otázek, které se vyplavily na povrch.

„Doktore, byl bych rád, pokud byste si o tom promluvil ještě s několika dalšími. Za deset minut u mě v chatce. Mohl byste?“

„Ovšem, žádný problém.“

                Pozval jsem do chatky Stronga, Tlux, Luciena a překvapivě i Harveyho Dalea. Potřeboval jsem i někoho, kdo má zdravý selský rozum a nikdo lepší se mi nenabízel. Harveymu jsem věřil a jeho myšlení mě často velice překvapilo.

                Doktor dorazil spolu s posledním účastníkem a mohli jsme tak rovnou začít. Nejprve jim všem vysvětlil stav Crystal Eyeho a pak ještě několik osobních myšlenek a dodatků. Podložil to tvrzením Tlux, která vždy jen přikývla.

                Jakmile vznikl prostor k diskuzi a k dotazům, začal jsem přemýšlet trochu nahlas a občas jsem se zeptal ostatních, jestli to myslí stejně nebo ne.

„Je možné, že odletěl s námi do Cervidasu jen protože doufal, že zde najde nějaký lék na svou chorobu?“

„Osobně si myslím, že chtěl jenom umřít někde, kde mu bude příjemněji,“ řekl Strong.

„Nebo tu mohl hledat něco jiného,“ dodal Lucien.

                Nakonec promluvil Harvey.

„A co když se jen chtěl vrátit domů?“

                Koukali jsme na něj docela nepochopeně.

„Co že to?“ řekl jsem.

                Harvey se trochu uculil a snažil se prolomit to trapné nepochopení.

„No, kdybych já byl pár měsíců před smrtí, chtěl bych umřít doma. Strávit svoje poslední chvilky s někým, koho mám opravdu rád, na místě, které se mi líbí nebo tak.“

                Podíval jsem se na Stronga, který jen pokrčil rameny a připustil, že na tom něco může být. Když jsem se nad tím zamyslel, tak má Harvey docela i pravdu. Kdybych umíral, chtěl bych být co nejdéle a co nejdřív u Lillian a Celestie a možná, a to opravdu jen možná, i u své matky.

„Proč ale rovnou neutekl, když jsme přistáli? Dokonce se ještě vrátil, když se objevil Generál.“

„To opravdu nevím. Třeba jen hledal někoho, kdo by ho mohl vyléčit a nepodařilo se mu to, já fakt nevím, ale tohle bylo první, co mě napadlo.“

                Jediný, kdo nám mohl odstranit toho brouka v hlavě, byla Tlux. Obrátil jsem se na ni s dotazem, kdo by v její vesnici byl schopen Eyeho nemoc vyléčit. Dotaz jsem zvolil záměrně, neboť jsem se potřeboval ujistit, jestli stále myslí na svého náčelníka, který se jí vzdal, nebo jestli se z ní stala samotářka jako třeba z Lierén.

                Tlux můj záměr podvědomě vycítila, ale odpověděla mi:

„Vím, kdo by ho mohl vyléčit, ale neřeknu to, neboť nejednáš čestně, cizinče.“

„Vycházíš s ním dobře? Pokud by byla možnost, dokázala bys ho přesvědčit, aby ho mohl vyléčit?“

                Divoška přemýšlela trochu déle, než jsem očekával u tak jednoduché otázky.

„Ano, mohla. Co z toho ale budu mít?“

„Svobodu už máš, co bys chtěla víc,“ vložil se do toho Strong. Umírnil jsem ho gestem, kdy jsem mu poukázal kopytem, ať není tak horlivý.

„Svobodu sice mám, ale nemají ji ostatní. Chci, abyste mi pomohli osvobodit naši vesnici.“

                No a je to. Moji lest sice prohlédla, ale jakmile se to hodilo jí, vybalila to ven. Byl jsem obelstěn někým, o kom si většina z nás myslela, že je to jen blbá pralesní podřadná klisna. Ponižující.

„Kdo je ten, který terorizuje vaši vesnici,“ zeptal se Lucien.

                Tlux se zamyslela.

„Takže mi opravdu pomůžete?“

                Zkoušel jsem signalizovat Lucienovi, ať z toho vycouvá. Byl jsem si jistý, že mě viděl, ale nevěnoval mi ani tu nejmenší pozornost.

„Ano, pomůžeme vám.“

                Divoška změkla. Nyní jsme stáli na stejné straně barikády a třeba se konečně posuneme trochu dál. Jsem ale zvědav, jak na to zareaguje Generál. Na druhou stranu, proč bych mu měl něco říkat? To on se přidal ke mně, ne já k němu.  

„Uděláme vše, co bude v našich silách,“ dodal jsem.

                Tlux najednou byla nadšená. Z jejího apatického postoje už vůbec nic nezbylo.

„Kdy vyrazíme? Můžeme jít ještě dnes odpoledne.“

                Bylo právě čerstvě po poledni. Nejspíš chtěla vyrazit co nejdřív.

„A kdo všechno může jít?“

„Vy všichni a ten nemocný.“

                Harvey ani doktor se k tomu neměli a osobně jsem je s sebou nechtěl. Bude lepší a užitečnější, pokud zůstanou tady v Osadě.

„Ne, ne, doktor a Harvey zůstávají tady, ale chci s sebou ještě Frankieho Atlase, Zertushio a Curtise Wingbonera.“

                U toho posledního jména jsem se musel přemáhat, abych se nezasmál, ale podařilo se mi to.

„Dobře, ale už nikdo další.“

                Takže se přece jen trochu bála.

„Ke komu nás zavedeš?“

„K šamanovi vesnice. On bude znát léčbu.“

***

                Putovali jsme džunglí několik dní. Často jsem se sám sebe ptal, jestli nás jen nevede dokola, případně pokud na nás někde nečíhají její kumpáni, kteří by nás přepadli a všechny pozabíjeli. Zkoušel jsem o tom přemýšlet i z pohledu poníků z předchozí výpravy. Jak se museli cítit, když putovali sami džunglí, spoléhali jen na hřebce vedle a nevěděli, co je čeká za dalším stromem.

                Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem dostal Zertushiho ven z Osady, neboť si tam nezískal moc velkou důvěru, ačkoliv neprojevil jediný náznak neloajálnosti, a navíc se v džungli z nás nedomorodých vyznal nejlépe, takže jsem měl alespoň malý pocit bezpečí, i když to celkovému dojmu moc nepomohlo.

                Doufal jsem, že opět objevíme pozůstatky jejich předchozí činnosti, ale nic takového se bohužel nestalo. Pak se stalo něco velice neočekávaného. Tlux naznačila, že se něco stane, pak zmizela v džungli. Podívali jsme se na sebe a vstoupili na téže místo.

                V jednu chvíli jsme byli v džungli a v druhé chvíli jsme stáli uprostřed starých ruin. Bylo to něco naprosto nepředstavitelného, vůbec jsme nečekali, že existují nějaké hmotné důkazy o dřívějším civilizovaném osídlení Cervidasu. Tlux nás nechala chvíli oddechnout a pak řekla:

„Počkáme tady. Nesmíte ale rozdělat oheň.“

                Dorazili jsme ráno a do odpoledne se nic nestalo. Začali jsme prohlížet ty ruiny, pak jsme odpočívali, připravovali si dotazy a starali se o Crystal Eyeho, kterému se na různých místech začaly objevovat zkrystalovatělé kousky kůže. Lucien dělal, co mohl a snažil se ho chránit, ale jeho znalost magie v tomto odvětví byla velice malá a chyběly mu mnohaleté Eyeho existenční zkušenosti.

                Frankie a Curtis občas na téma Eye a kámen prohodily nějaké své nově vymyšlené žerty. Snažil jsem se tomu aspoň trochu zabránit, ale moc se toho dělat nedalo a vždycky se objevila nějaká cesta, jak ty průpovídky zakomponovat do hovoru.

„Alespoň teď může konečně říct, že ho má jak z kamene.“

„Bude stát pevně jako skála.“

„Je to tvrďák.“

                Když dorazil šaman, byl už skoro večer. Bylo vidět, že se k sobě s Tlux mají a spolu se Strongem jsme si tipli, že jsou milenci. Šaman se nám představil jako Zeral a už od začátku nám důvěřoval jen velice málo. Tlux se za nás moc nezaručila, ale aspoň nás nepopsala jako poníky typu Generál. To jsem ale jen tipoval, neboť jejich řeči jsem vůbec nerozuměl. Na nás ale promluvil plynnou Equestrijštinou.

„Vy jste ten, kterému říkají Lord?“ zeptal se mě po chvíli hovoru.

„Ano, jsem to já.“

„Prý jste náčelník té vesnice na pobřeží.“

„Ano, něco takového.“

„A také s tím ve vesnici u hory moc nevycházíte.“

„Odkud tohle všechno víte?“

„Možná nemáme ty velké stroje, ale umíme poslouchat. A vy si vůbec nedáváte pozor, aby se vaše slova nedostala do nesprávných uší.“

                Spolkl jsem tuhle urážku a řekl:

„Prý dokážete vyléčit našeho společníka.“

„A vy jste slíbil, že nám pomůžete s našimi problémy.“

„Jedno po druhém. Nejprve je třeba se domluvit, jestli oba dva umíme to, co chce ten druhý,“ zastavil jsem ho.

„Dokážu vašeho přítele vyléčit, ale je to léčba časově i materiálně náročná a velice vyčerpávající. Podstoupím pro vás velkou oběť a stejně takovou žádám i po vás.“

„Koho máme zabít?“

„Náčelníka naší vesnice. Nebude to ale lehký úkol.“

„To mi došlo. Mimochodem, odkud umíte tak dobře Equestrijsky? Mluvíte jako rodilý mluvčí a přitom tu naši nebyli tak dlouho, aby bylo možné naučit se takhle dobře mluvit.“

                Zeral se na mě díval a nepromluvil ani slovo. Pak se usmál a než stihl něco říct, objevil se tu jeden poník, který jasně nepatřil mezi Cervidasské a měl na sobě dokonce i strojově šité šaty.

„Svatá matko Celestie, vždyť vy nejste odsud!“ vykřikl.