Kapitola 5

Kapitola 5 – Máme naspěch

                Svolal jsem všechny vyšší důstojníky do mého domku. Začal jsem s nimi projednávat další kroky a shodli jsme se na tom, že je třeba zachránit všechen náklad, který půjde a že jsou pravděpodobně Strong, Screw a další pohřešovaní mrtví. Nelze už po tolika dnech plýtvat prostředky a je třeba se posunout dál, ať už je ztráta sebevětší.

                Rozdělil jsem všechny na čtyři skupiny. Jedna bude prohledávat věci v šelfu, druhá půjde po pláži, třetí půjde po pláži na druhou stranu a čtvrtá bude hlídat tábor. Je tu něco přes sto poníků, takže by vše mohlo jít rychle.

„Nalezené věci rovnou přinášejte do Osady. Aurora měla i svůj člun, pokud ho najdete, použijeme ho k lepšímu shromažďování věcí z moře. A žádný přehnaný risk, nechci tam nikoho nechat utopit. Vy ostatní taky, žádné přehnané riziko a snažte se také dívat po okolí, jestli tam někde nenajdete ztracenou Vážku nebo kapitánovu skupinu. Rozchod.“

                Výjimečně jsem se k jedné skupině také přidal. Osadu měla na starosti Helm a jeden voják od Generálových poníků. Bude fajn, když navigátorka bude opět něco dělat. Mapy už dokreslila a jen se sžírala výčitkami a neštěstím.

                Jako první jsme našli vyplavená prkna, nějaké oblečení a prasklý sud. Ačkoliv měly tyto věci téměř nulovou hodnotu, všechno jsme odnesli do Osady.

                Štěstí se na nás usmálo krátce k poledni. Zrovna jsme se rozhodovali, jestli se vrátíme na oběd nebo ještě budeme chvíli pátrat a uviděli bednu, zpola zasypanou v písku. Vyndali jsme ji a zjistili jsme, že je plná balíčků s cukrem.

                Hned po obědě jsme také nalezli člun. Byl zaseknutý pod troskami dole v na dně. Naštěstí neměl ani díru, takže jakmile se vylila voda a vyrobily dvě nová pádla, začal se používat k lepšímu a samozřejmě k delšímu průzkumu moře. Díky tomu dokázali potápěči vylovit i kovové součásti, které byly beznadějně na dně.

                 Mechanik v osadě zjistil, že ty nově nalezené součástky mají společné značení a budou patrně k sobě pasovat. Začal přemýšlet, jak k sobě patří, což šlo velice těžce, neboť jsme nenašli plánek, kde by to bylo napsané a nikdo si to nepamatoval, neboť to byl stroj prototypní. Kdyby tady tak byl Screw. O Strongově skupině ale stále nepřišly žádné zprávy. Začínal jsem se bát víc než kdy před tím. Vlastně jsem se jen začal smiřovat s tím, že bude opravdu mrtvý, ale stále tu byla ta poslední naděje, že se ještě objeví. Stále jsme nenašli jeho tělo.

                Začali jsme také nacházet různé části hornické výstroje, helmy, krumpáče, lopaty, sekery, další různé nářadí, knížky z bývalé lodní knihovny včetně mechanického překladače, který už byl docela zničený.

                Jakmile jsem ho uviděl, vzpomněl jsem si na ten deník té divošky. Nikdy jsme ho nenašli a patrně ho už nikdy nenajdeme, ale co se dá dělat.

***

                U ranní snídaně jsem si uvědomil, že poník, se kterým jsem si ukrutně dlouho nepovídal, byl Harvey Dále. Rozhodl jsem se to napravit, neboť poslední dobou jsem jen vydával rozkazy a před tím párkrát utěšoval Helm, ale jinak jsem byl povětšinou sám. Nabídl jsem mu chvilku přátelské konverzace po snídani, což on v mžiku přijal.

„Takže, o čem se mnou chcete mluvit? Nebo opravdu chcete jen přátelský rozhovor?“

„Asi ten přátelský rozhovor, nemám nic konkrétního. Snad jen, že je konečně čím si osladit čaj.“

„Sladíte hodně?“

„Dvě lžičky.“

„Hm,…ne že bych vám chtěl něco říkat, ale měl byste si dávat tři. Být v džungli je pro nezvyklého poníka značně vyčerpávající, navíc to horko a tak. Hodně pijte a více slaďte.“

„Nerad bych plýtval našimi zásobami. Jak jsme na tom vůbec?“

„Velice dobře. Do úrody vydržíme a máme i malou rezervu.“

„Aspoň nějaké dobré zprávy. Jak se má Isabel?“

„Isabel? Ta se má docela fajn. Je ráda, že jsme zase spolu a tentokrát to vidím opravdu dobře.“

„Opět na tobě rajtuje jako zběsilá?“ řekl jsem, pak jsem se zastavil, dal kopyto přes pusu a se špatným úsměvem jsem pokrčil rameny.

„No, už ani ne. Občas si chvilku pro sebe uděláme, ale v tomhle navzájem respektujeme naši chuť a nálady.“

„Promiň, že jsem to vytahoval.“

„Dobrý, jsem rád, že si mohu s někým promluvit, i když je to tohle. Poslouchej, Veliteli, jak to vypadá se Strongem? Našli jste něco?“

„Nenašli jsme nic, buď jsou někde mrtví, nebo bloudí pořád džunglí. Vážky je hledají každý den a jsem si jist, že je brzy najdeme.“

***

                Lierén šla pět metrů za Crystal Eyem a nekonverzovali spolu. Šla za ním a o nic se nestarala, jediné co ji zajímalo, bylo, že on byl před ní a ten trapný Generál za ní. Teprve po dni cesty, což bylo divné, neboť cesta z Dolu do Osady nebyla tak dlouhá, se ho zeptala, jestli ví, kam jde. On jen pokrčil rameny a řekl:

„Nevím, jestli dorazíme do Osady nebo ne mě nezajímá, je mi to všechno jedno.“

                Jeho odpověď ji překvapila a naštvala.

„Kam teda jdeš?“

„Někam, kde možná najdu klid, je mi to tak nějak krásně jedno.“

                Přiběhla k němu a zastavila ho. Nejprve ji obešel, ale poté, co to takhle udělala ještě dvakrát a potřetí ho pak shodila na zem, tak se zastavil a seděl.

„Co to do tebe vjelo?“

„Co tě to zajímá? Neznáme se, jen jsme se párkrát viděli nebo do sebe vrazili, a co.“

„Proč jsi chtěl sem do Cervidasu?“

„Poslouchej, klisničko, mně je to jedno. Jsem tady, nemám nějakého nabíječe, který by mě tu držel, ani nějaké majetkové pouto. A pak, co přijel ten naleštěný maršálek, tu zůstat nehodlám, pokud chceš jít se mnou, pojď, pokud ne, nechoď. Já ale jdu dál.“

                Narážka na Jamese jí urazila.

„A co Lord?“ zeptala se ho rejpavě. Věděla, že po něm občas zvláštně pokukuje.

„Ten je sice jakž takž fajn, ale jinak je to stejná nezajímavá nicka, jako všichni ostatní. Já jdu.“

„Co ostatní? Harvey, Helm, Screw, Strong, Tarn, prostě oni?“

                Crystal Eye pokrčil rameny, celá ta situace ho začínala pěkně otravovat. Chvíli Lierén pozoroval. Nechápal, proč se o něj tak stará a bylo mu to jedno. Patrně hrála divadlo, protože si v tomto lesíku nevěděla rady a nevěděla jak zpátky. Tuhle možnost ale vyloučil, když si vzpomněl, že je ta cvičená lovkyně. Nepřišel na žádný rozumný důvod, proč by se měl vracet, ale přece jen se nakonec otočil a zamířil s ní zpátky. Tentokrát trochu jinou cestou, směrem k Osadě.

„Proč ti na mně tak záleží?“ zeptal se jí.

                Jeho otázka nebyla zodpovězena.

***

„Pane Generále, hlídky byly rozestaveny na váš rozkaz, stavba palisády byla dnes úspěšně dokončena a probíhá vyčištění perimetru.“

„Dobře, pošlete posla do Osady. Zjistěte, jestli byl ten zajíc schopný zachránit alespoň část z nákladu. Je třeba se zásobit jídlem a zásobami a odstartovat těžbu. Je možné, že tu budeme i přes zimu, ať posel zjistí stav zásob v Osadě. Patrně si vše potřebné vezmeme tam.“

„Nebude pak jídlo chybět jim?“

„Mají tam moře, tam je jídla dost a taky ty stromy s ovocem. Jsem si jist, že jídla budou mít víc než dost.“

„Dobře, posel vyrazí co nejdřív. Má vzkázat našim jednotkám něco konkrétního?“

„Ať v nejbližší možné době přijdou sem. Ale ať prohlédnou celou osadu a zkusí přesvědčit co nejvíc poníků pro naši věc. Možná je budeme potřebovat.“

„Plánujete se střetnout s divochy?“

„Jen pokud to bude nezbytné. To bude vše, Plukovníku Clyde.“

                Plukovník opustil chatku, předal rozkazy poslovi, který okamžitě odešel pro výbavu a pryč, a odešel se natáhnout k sobě na malou postel do ubytovny, kterou sdílel se svými muži. Když si byl jistý, že ho nikdo neposlouchá, řekl si: „Pokud to takhle půjde dál, největší nepřítel nebudou divoši ani Lord, ale vy pane Generále.“