Kapitola 14

Kapitola 14 – Dar z nebes

„Tak to teda ne, tohle už je do starý stodoly moc. Ty švindluješ.“

                Lucien zamrkal očima.

„Viděl jsi všechny moje tahy, jak bych mohl švindlovat?“

                Frankie se plácl do kolene.

„Nevím, třebas na mě použil tu svou zpropadenou magii, vždyť prostě nejde, abych po desáté do starý stodoly prohrál.“

                To málo přihlížejících se začalo smát.

„Prostě to přiznej, jsi jenom blbej jak starej osel,“ přisadil si jeden z nich.

                Frankie si vedle odplivl a pohrozil pěstí.

„Nechtěj, abych vstal, pak zažiješ takový rodeo, že z toho ještě dlouho budeš koulet vočima.“

                Všechno jsem to sledoval, ale neměl jsem potřebu nějak zasahovat nebo prohodit nějakou vtipnou poznámku. Většinou, když jsem něco řekl, bylo to bráno z pozice vůdce – voják. To Strong to uměl lépe. Chovali se k němu jako k sobě rovnému.

„Nechcete si taky zahrát, velitelskej?“ houknul na mě Frankie.

                Lucien se na mě zdvořile otočil.

„Šachy jsou hra králů, mylorde. Jsem si jist, že ve vás najdu důstojného soupeře.“

                Podíval jsem se po ostatních, kteří čekali, co řeknu. Pokrčil jsem rameny a souhlasil. Usedl jsem na místo Frankieho, který se zvedl, umyl se ve vodě z nádrže a ještě mokrý si sedl kousek vedle.

„To jsem teda fakt zvědavej.“

                Lucien měl bílé, já černé, takže jsem byl v počáteční nevýhodě. Teda, jen zdánlivé pochopitelně. Nejprve vysunul předního pěšce o dvě políčka a já toho svého naproti. Pak pokračoval druhým, tentokrát o jedno políčko. Nečekaně jsem vytáhl levým koněm, a dosahoval jsem na jeho předního pěšce. Zaútočil by jen hlupák, takže jsem s koněm neplánoval zatím hýbat.

„Sleduj, jak ho teď velitelskej napálí. O toho pěšce přijdeš, modrej.“

„Zaútočil by akorát starý osel,“ řekl jsem. Jeden z přihlížejících poplácal Frankieho po rameni a podpořil moje tvrzení jednou vtipnou narážkou.

„No to mě teda podrž. Vy to musíte mít v hlavě pořádně srovnaný. Do starý stodoly, já bych si na vás i vsadil.“

                Toho se chytlo několik přihlížejících. Začaly se objevovat sázky za části žoldu, který mají dostat, až všichni přijedou zpět do Canterlotu. Vzpomněl jsem si na výňatek zákona o výplatě žoldu padlým. Polovina částky se rozdělí mezi jeho spolubojovníky a zbytek zůstane v pokladně státu.

                Sázky byly s lepším kurzem pro Luciena, neboť já byl velká neznámá. Frankie vsadil nemalou částku na mě a kromě něj na mě vsadili ještě dva další. Zbylých sedm vsadilo na Luciena, který je považován za favorita. Harvey, který stál poblíž, nevěděl, na koho má vsadit, tak vsadil na remízu.

                Partie se začala dostávat do pozdější fáze hraní. Nejprve jsem začal přicházet o pěšce já, pak Lucien a nakonec jsme oba přišli o jednoho koně. Ani jeden jsme nestavěli rošádu, ale přesunuli jsme své krále tak, abychom ho měli krytí z více stran dalšími jednotkami.

                Těsně před posledními tahy hry se mi podařilo sebrat mu jeho dámu, ale netěšil jsem se z toho moc dlouho, neboť jsem o ni vzápětí přišel taky. Dav kolem se postupně zvětšoval a z partie, která měla trvat pár minut, se stala hodinová hra. Oba jsme znali všechny možné triky, které šlechta, velice vycvičená v této hře, používala, a věděli jsme, jaké způsoby proti nim použít.  

                Nakonec jsme se dostali do fáze, kdy byl jasný výsledek, který byl stejně překvapující, jako některé kroky ve hře. Pat. Oběma nám zůstal pouze král a to na úplně opačné straně šachovnice.

                Jediný kdo vsadil na pat, byl Harvey, takže vyhrál doslova jackpot. Nashromáždil docela nemalou sumu peněz a každý mu to záviděl.

                S Lucienem jsme si pak ještě pogratulovali.

„Kde jste se naučil takhle hrát?“ zeptal se mě.

„Princezna Celestie hraje šachy moc ráda a je v tom velice dobrá. Často najde nějakého chudáka, kterého vždycky porazí. Jednu dobu v pubertě jsem byl rozhodnut, že budu první, kdo ji po několika stoletích porazí, tak jsem se učil všemožné fígle a triky, ale nikdy se mi to nepodařilo. Jen hra trvala deset minut místo pěti. A co vy?“

„Já jsem si občas zahrál s několika šlechtici, se kterými jsem trávil čas. A také s mým otcem.“

„Čím byl váš otec?“ zeptal jsem se znenadání.

„Promiňte, ale o tom bych nerad mluvil.“

                Na rameno mi někdo zaklepal. Byla tam Helm a požádala, jestli spolu můžeme mluvit někde v soukromí. Byl jsem neskutečně zvědavý, co mi chce říct, tak jsem ji pozval do své chatky.

„Víš, chtěla jsem ti říct, že je mi to velice líto,“ začala hned.

„Prosím?“ byl jsem znepokojen.

„Chovala jsem se jako sůva, víš, velice mě to mrzí. Na Screwovi mi velice záleží a já…prostě něco ve mně muselo vyhledat někoho nebo další něco na koho svalit vinu a bohužel jsi poskytl záminku jako první.“

                Zamrkal jsem očima znepokojením. Chvíli jsem ji pozoroval, pak jsem si odkašlal a řekl:

„Helm, chovala ses velice neprofesionálně a vyřadila ses ze služby na velkou řádku dní, ačkoliv jsi byla velmi potřeba.“

„Já vím…já prostě…“

                Dal jsem jí kopyto před pusu.

„Odpouštím ti, pod podmínkou, že se ihned vrátíš do služby a začneš pracovat. Tak jako před tím.“

„Začnu, okamžitě. Odčiním vše, co jsem napáchala.“

„Jsem rád, že s tebou opět mohu počítat, stýskalo se mi,“ řekl jsem s vlídným úsměvem.

„Mně skoro také,“ odpověděla mi.

***

                Skupina stopařů a průzkumníků pomalu procházela dosud neprozkoumaným úsekem džungle. Často se rozhlížela kolem a snažila se najít nějaké ovocné stromy nebo znalé plodiny, které by mohla Osada použít k přežití. Její velitel šel jako první.

„Pokračujeme, dřív nebo později musíme něco najít.“

                Celá džungle se mu začala zdát až přehnaně monotónní. Všude jen samá zeleň a nebezpečí. Nedávno půlka jeho hřebců onemocněla jen kvůli několika komárům, které je poštípali.  Ti chudáci se celý den ničili v horečce a přežili jen tak tak. Místo nich dostal tyhle, na které nebyl zvyklý a znal je jen od vidění. Byl z toho celý nesvůj.

                Znenadání si uvědomil, že tenhle kmen, kolem kterého zrovna jde, je nějaký divný. Nějak mu neseděl do kontextu okolní divočiny.

„Kapitáne, vidíte to? Tady někdo byl.“

                Rozhlédl se kolem a hledal náznaky předchozí civilizace. Všiml si, že se nacházeli v něčem, co připomínalo osadu, ale bylo to místo značně prorostlé a hlavně staré. Džungle si všechno bere rychle zpět.

„Osada, tohle je osada předchozí výpravy. Všichni se pořádně rozhlédněte kolem.“

                Sám učinil, jak řekl ostatním. Vzal si na starost jednu starou chýši. Vyplašil v ní několik papoušků a začal ji prohledávat. Vše užitečné, co se dalo pobrat, bylo pryč. Našel jenom pár zbytků po starých konzervách, z nichž některé obaly skoro ani neznal. Žádné jídlo, žádné poznámky.

„Kapitáne rychle, něco jsem našel!“

                Rychle přiběhl k vojákovi, který ho zavolal. Našli krabičku s číslem. Nejspíš se jednalo o další fonograf.

„Číslo 38-2. Patrně nahrával někdo jiný než velitel,“ konstatoval voják.

„Patrně.“

„Kapitáne, další objev!“

                Opět rychle přiběhl k volajícímu, tentokrát k jednomu dalšímu vojákovi, který ale stál uprostřed něčeho, co bylo asi shromaždištěm uprostřed osady. Byl tam jeden strom, který ale k okolí moc nepasoval.

„Co jsi našel?“

„Starý potrhaný list papíru.“

„Ukaž mi to.“

                Kapitán nedokázal vyluštit, co tam stálo. Dokázal přečíst jen několik slov, ale mluvilo se tam něco o zásobách a odchodu.

„Všimli jste si? Nikde žádné osobní věci. Tohle místo se opustilo, nebylo vybito,“ řekl.

                Jeho vojáci se začali dívat okolo a museli s tímto konstatováním souhlasit. Kapitán se snažil číst dál a nakonec ho něco napadlo. Kdysi četl, že jedna výprava, která cestovala v poušti, si postavila osadu, ze které cestovala dál. Když se výprava rozdělila, ta část, která odešla, zakopala pod sloupem nebo stromem uprostřed osady část svých zásob, kdyby se ta druhá část přeci jen vrátila.

„Rychle, začněte kopat,“ rozkázal. Sám se ihned chopil díla a začal rozhrabávat zemi okolo stromu. Nakonec po několika minutách kopání našel, co hledal.

„Máme to!“

                Našli jednu velkou bednu. Byla stará a ztrouchnivělá. Vytáhli ji a okamžitě otevřeli. Konzervy. Většina z nich byla už po datu spotřeby. Vojáci dychtivě namátkou pár otevřeli, ale až na jeden nebo dva případy byly konzervy zkažené.

„Kapitáne, mám ještě něco!“ vykřikl někdo. Kapitán k němu přiběhl. Ten poník stál u jednoho stromu mimo osadu.

„Vidíte? Všude tu jsou kokosy. Tohle byl asi jejich sad, kapitáne.“

                Měl pravdu. Všude byly kokosy. Všem spadl ohromný balvan ze srdce.

„Naložte, co můžete a místo velice dobře zaznamenejte na mapě. Myslím, že jsme právě zachránili spoustu životů.“