Kapitola 11
Kapitola 11 – Síla vůle
„To je katastrofa,“ vykřikl pilot Vážky, která měla hledat jídlo podél pobřeží. „Veliteli, našli jsme jen deset banánů a konec. Všechno ostatní bylo nahnilé nebo sežrané zvířaty. Na žádné další stromy jsme nenarazili.“
„Dělali jste, co jste mohli a těch deset banánů se počítá. Strong letěl do zátoky?“
„Ano, odletěl s Lucienem Torpedem, nevím, kdy se vrátí, mně to zabralo jen chvíli. Jim to bude jistě trvat déle.“
„Souhlasím. Napijte se a běžte si odpočinout, odnesu ty banány do kuchyně.“
Popadl jsem košík s banány, dal si ho na záda a odklusal ke kuchyni. Zevnitř jsem ale zaslechl hlasy, a proto jsem se snažil nevydávat moc velké zvuky. Pomalu jsem položil banány na pult a najednou jsem uslyšel větu, která mě zastavila a donutila mě zcela nezdvořile naslouchat za dveřmi.
„Harvey,…“
„Isabel…“
A jéje, doufám, že jsem je zase nenachytal u nějaké jejich milostné aktivity. Tuto možnost jsem po chvíli vyloučil, neboť jsem neslyšel žádné okolní podezřelé zvuky. Zkoušel jsem nakouknout dírou mezi trámy, ale nic jsem neviděl. Jen šero.
„Prosím.“
Ona ho snad ještě prosí, řekl jsem si v duchu. Když jsme si s Lily chtěli udělat dobře, nemuseli jsme se k tomu přemlouvat. Věděli jsme, kdy to ten druhý chce a kdy ne.
„Nemohu.“
Ty blázne! Co tady asi budeš dělat? Přece nebudeš mýt celý den nádobí. Ta džungle a tropické sluníčko ti už začíná lézt na čumák, Harvey. Asi nesladíš tak, jak jsi radil mně.
„Zlatíčko…“
Vida, jsi na dobré cestě Isabel. Jen do toho, Harvey poleví.
„Nejde to, drahá. Já…opravdu nemohu. Podívej, my všichni máme hlad…“
V mé hlavě se objevila vlna nechutných představ spojujících hlad s aktivitami před tím. To ne.
„Nemohu ti dát víc jídla, jen protože tě miluju.“
A sakra. Teď už to chápu. Najednou jsem se začal stydět a byl jsem ukrutně rád, že jsem své představy nikomu neřekl, neboť bych musel okamžitě skočit do moře a příštích dvacet let nevyplavat. To byla hrůza. Chudáčci, oba dva. Najednou jsem cítil osobní vinu za to, že tito poníci, kteří jen plní rozkazy a snaží se splnit úkol a vrátit se domů, hladoví a snášejí takovéhle útrapy. Musíme sehnat jídlo, i kdybych ho měl ukrást zpátky Generálovi.
Isabel začala plakat. Musel jsem zmizet. Rychle a hlavně potichu jsem odběhl pryč a schoval se za chatku. Isabel vyběhla ven a zmizela pryč do svého pokoje v jiné chatce. Harvey vyšel ven, chvíli to sledoval, pak si všiml košíku s banány. Jeden vzal a natáhl ho k Isabel, jakoby chtěl, aby se vrátila a on jí ho mohl předat a utěšit tak její hlad.
Nevydržel jsem být potichu. Něco ve mně promluvilo a bohužel to bylo nahlas.
„Klidně jí ho dej Harvey. Dej jí ten banán. Zlobit se nebudu,“ řekl jsem. Harvey se polekaně podíval mým směrem a mně došlo, že nemá cenu se schovávat. Vyšel jsem ven, tak abychom mluvili z očí do očí.
„Vy jste poslouchal za dveřmi?“ zeptal se skoro smutně.
„Ano, já, …přinesl jsem ty banány, které před chvílí přivezla Vážka. Našli je na jednom stromu na pobřeží, ale nic dalšího tam už bohužel nebylo. Budeme muset jít dál do vnitrozemí, ale to je záležitost na několikadenní výpravy. Běž jí ho dát. Učiň ji aspoň na moment šťastnou, děj jí ho, pomilujte se a užijte si společné chvíle, dokud máte možnost. Nezahazujte svůj čas kvůli takové malichernosti jako je jídlo.“
„Ale, neměl bych to dávat na úkor ostatních…“
„Isabel, je voják a ti budou vždycky třeba. Ostatní si dají něco jiného, něco, čeho bude víc. Můžeš si to dovolit.“
„Dobře, ale prosím…neříkejte nikde, že jste to vše slyšel. Prosím.“
„Budu mlčet jako hrob.“
Okamžitě jsem odklusal pryč. Potřeboval jsem být chvíli sám.
***
Strong Hoof přistál s Lucienem u zátoky, kde se prvně setkali. Dokonce našli i své staré tábořiště a vyhaslé ohniště, přesně jak předpokládali.
„Takže kapitáne, podle vás je ta chatka tudy?“
„Ano. Přesně podél pobřeží.“
„Dobře, ukryjeme zatím Vážku pod listy z palmy, aby ji někdo neukradl nebo nezničil, pak se tam vydáme podívat.“
„Myslíte, že tu budeme takhle dlouho?“
„No, pokud máme něco najít, bude to trvat dlouho a i kdyby to tak nebylo, nerad bych šel zase tři dny po pláži, když mohu hodinku letět, že ano?“
Po půl hodině byli s maskováním hotovi a mohli se vydat na cestu. Po další hodině se dostali k troskám staré chatrče, kde našli kostru, přesně jak Strong Hoof popisoval.
„Jak jsem říkal, žádné kovové věci, starou košili jsem použil před tím na obvazy, jinak tu není zhola nic.“
Lucien začal zamyšleně zkoumat vnitřek chaty, pečlivě si prohlížel stopy a přemýšlel, jak to tu asi bylo. Našel několik vrypů po noži, dále nějaké škrábance od tupých, pravděpodobně kovových předmětů a také zjistil, proč umřel.
„Ten hřebec se zabil sám. Podřezal si hrdlo.“
„Proč myslíte?“
„No, magie mi pomohla, ale tady z té neopršené strany jsou vidět kapky zaschlé staré krve. Podle polohy mrtvoly nebyl zabit cizím přičiněním. Pak sem přišli divoši a všechny věci sebrali. To také vysvětluje, proč ta vaše zajatkyně měla kovový nůž moderní Equestrijské výroby. Teda, pokud je to pravda jak jste říkal.“
„Ano, dokonce ten nůž mám stále u sebe. Když utíkali, měli tak napilno, že ho nechali u mě.“
„Osobně tipuji, že ho bude chtít zpátky a přijde si pro něj. Nicméně, na to zatím o nich vím příliš málo. Tak, víc toho nevyčtu. Můžeme hledat ještě kolem nebo se vrátit k Vážce, ale asi bych se ještě mrknul okolo.“
Po hodině a půl mravenčího hledání našel Lucien díky své magii kovové kolečko z nějakého mechanického stroje a kus kovové páčky.
„Jedná se o jemnou mechaniku. Podle mě to je z fonografu, ale nejsem mechanik, neví, co by to mohlo být. Vím jen, že tu páčku už jsem na několika přístrojích viděl.“
„Myslíte Luciene, že tím směrem je divošská osada?“
„Mít více času a stopařský tým, vydal bych se tam, ale vsadím svou poslední minci z renty, že ano.“
„Možná se tam i jednou vydáte, ale nejprve se musíme postarat, aby vůbec nějací stopaři byli. Tady jsme už zbyteční, vrátíme se.“
Vážka byla neporušená tam, kde ji našli. Nasedli, nastartovali a vrátili se do Osady. Strong Hoof se celou dobu těšil, co Froldovi řekne a byl hrozně zvědavý na jeho nové nápady. Třeba se konečně kontaktují s divochy v poněkud světlejším světle než přes hroty dýk a mušky pušek.
Třeba je tam i někde nějaký poník ze staré posádky, který by mohl vědět, kde je vrak staré vzducholodi a oni by mohli postavit novou. Pak by jim už nic nebránilo v cestě, dostat se zpět do Canterlotu, informovat o Generálově nečestném a protiprávním chování, a mohli by dovést i nové zásoby a mužstvo.
***
Odpoledne se nálada stávala ještě více ponurou. Většina, která neměla nic co na práci, seděla ve stínech kolem naší zásobárny vody, občas si došla s kovovým hrnkem pro pití nebo jen tak čekala a vyhlížela konec dne.
Najednou se z džungle ozvala drobná melodie. Bylo to jen zašumění větru a listů, ale jeden voják v tom slyšel něco jiného. Chvíli poslouchal a najednou promluvil, takže všichni kolem cukli hlavou nebo otevřeli ospalé oči.
„It was down in Kilkenny the great row was making and poor little Jimmy Murphy was the last to be taken.“
Tuhle písničku znal každý druhý voják a námořník. Všichni se začali pomalu přidávat, kdykoliv k tomu měli příležitost.
„We are far from the last rout from the East to Downpatrick, where lies poor little Jimmy Murphy. On the sweet green mossy banks skinnymalink killymajoe whisky frisky tooraloo. Rank a diddle dido ding dural i doe!“
Neznal jsem slova, ale melodie se pořád opakovala a po chvíli jsem uměl i kusy refrénu. Vzpomněl jsem si konečně, kde jsem ji slyšel. Když jsem byl na univerzitě, občas se tam nachomýtlo pár kadetů z vojenské akademie, která byla blízko, a zpívali ji. Pochopitelně byli posíleni vínem nebo nějakou pálenkou, ale zpívali většinou dobře.
Ty časy z university mi chyběli. Aspoň na chvíli bych se tam zase rád vrátil. Jenomže bych neměl svou Lillian a kvůli ní bych prošel i peklem.
„Now Jimmy Murphy was hanged - not for sheepstealing, but for courting a pretty girl and her name was Kate Whelan.“