Kapitola 32
Kapitola 32 – Úsvit září
Ailone se mnou chtěl mluvit, ještě než si ho smrt vezme k sobě. Zbývalo mu pár minut života a on chce mluvit zrovna se mnou, s jedním ze svých největších soků.
„Jste naivka, lorde. Nezachránil jsem vás jen tak pro vaši povahu, budu za to něco chtít,“ mezi slovy oddechoval a vypadalo to, že to ani neodpoví, ale pokračoval: „Equestrie … umírá. A my jsme lék. Dovezte domů Izrit, snad zvládnete aspoň tohle. Já budu hrdina, obětoval jsem se pro svou zemi a doufám, že se mi dostane všech poct alespoň po smrti. Vyhrál jste na celé čáře … ale těší mě aspoň to, že bez mých služeb, byste byl akorát neschopná nula…“
Odešel jsem. Ještě řekl pár slov Plukovníkovi a povýšil ho v akci. Pak už nadobro vydechl naposledy.
Vzali jsme jeho tělo a odtáhli ho do vesnice. Plukovník vysvětlil, jak umřel, ale nemohl jsem si nevšimnout, že někteří byli za to dokonce rádi, ačkoliv se snažili zachovat pokerový obličej a řídili se větou o mrtvých jen dobře.
Organizačně se téměř nic nezměnilo. Plukovník beztak většinu řídil sám a poníci mu byli mnohem věrnější než Generálovi, ale těžko říct, jak celá tahle maškaráda dopadne, až se všichni vrátíme do Canterlotu.
Screw Hammerhead prohlédl pečlivě trosky vzducholodě a k neštěstí všech, musel konstatovat, že z tohohle nová loď nebude.
„Motory jsou totálně na hadry. Nedokážu je spravit. Obávám se, že nám nezbude nic jiného než pokračovat v původním plánu, stavbě lodě,“ svěřil se Strong Hoofovi.
„Zatím seženeme dostatek zásob, pomůžeme postavit novou vesnici a přesuneme Izrit z Dolu do Osady, pak se dáme do stavby lodě.“
***
James…co bych já bez něj jen dělal. Když přišel s informací, že za pozorovatelnou je skrytá loď, mysleli jsme si, že si dělá legraci a jen se snaží odlehčit naši nelehkou situaci. Trval ale na svém. Vzal si s sebou Helm a Screwa, oblékli si plechová křídla (až na Helm pochopitelně) a odletěli. Za dvě hodiny se vrátili s krásnou vzducholodí, která byla sice velice špinavá a zanesená mechem, ale funkční a s trochou Screwovy údržby bude jako nová.
Konečně se na nás usmálo štěstí.
Dokonce jsem se pak Jamesovi osobně omluvil.
***
Zatímco Screw opravoval loď, dohodl jsem s Jamesem, Zeralem a Strongem o podmínkách pro těžbu, které byly výhodné pro obě strany. No a v neposlední řadě jsem se setkal s Crystal Eyem a Curtisem Wingbonere, kteří se rozhodli jako jediní z bývalé posádky zůstat v Cervidasu dobrovolně.
„Nerozmyslel jste si to nakonec? Klidně bychom na vás počkali.“ zeptal jsem se jich.
„Ne, ne. Ačkoliv je léčba téměř u konce já už do Canterlotu nepatřím. Tady mám klid, jídla kolik chci a čas mohu strávit i jinak než výrobou šperků pro partu poníků hrajících si na šlechtu.“
„Kde bude Crystal, budu i já,“ dodal jenom Curtis.
Potřásl jsem si s nimi kopytem.
„Budete mi chybět.“
„Vy mně ne, ale nejspíš si na vás ještě párkrát vzpomenu,“ zalaškoval.
„Možná se ještě někdy vrátíme. Možná,“ řekl Curtis.
„Budete vítáni, sbohem, přátelé.“
„Sbohem, pane Froldo.“
„Na shledanou, Mylorde.“
Ke konci druhého týdne byla vzducholoď připravena ke vzletu. Naložili jsme zásoby, a když se vzducholoď skutečně odlepila od země, propukli v nekontrolovatelný jásot.
„Hurá! Sláva! Ať žije Equestrie!“
Podíval jsem se na Stronga.
„Vypadá to, že zítra odlétáme.“
„Jo, asi jo. Jak se vůbec jmenuje?“ napadlo ho.
„Se Screwem jsme přišli na jméno Aurora Borealis.“
„To je dobré jméno.“
***
Loučení bylo smutné. Oficiálně jsme si vyměnili jen dary a pozdravy, ale ve skutečnosti jsme všichni plakali jako malá hříbata. Zeral se stal s velkou slávou novým náčelníkem a jako dar nám dal část Beathanova zlatého pokladu, nějaké náramky a pár magických rituálních kamenů.
Ve skutečnosti Crystal Eye a Curtis Wingboner nebyli jediní, kdo zůstanou v Cervidasu. Zertushi se rozhodl, že v Canterlotu by mu nezbylo nic jiného, než dělat podřadnou práci a celkově se mu návrat nezamlouval. Naopak tady dostal příležitost stát se novým šamanem, neboť jeho cit pro přírodu a magii byl pozoruhodný a měl na to přirozený talent svých předků.
Naše výprava obdarovala Zerala železnými nástroji, ocelovými hroty šípu, několika pytlíky s cukrem a také pár věcných darů jako třeba zlatou malou sošku obou Princezen, kterou jsme našli v Generálových osobních věcech. Jsem si jist, že ačkoliv byl opravdu nerudný, tohle by mu nevadilo.
Nástup na palubu byl ještě smutnější než loučení dole. V Osadě zůstali hlavně horníci a pár strážných, kteří velmi záviděli všem na palubě, že už letí domů. Na druhou stranu je těšilo, že už se konečně obnovilo stálé spojení mezi jejich domovem a touto novou kolonií.
Loď byla naložená Izritem, několika vzácnými artikly, tropickým ovocem, zásobami na cestu a také poštou. Ještě naposledy jsem si potřásl kopytem se Zeralem, Crystal Eyem a Zertushim a objal se s Tlux.
„Nikdy na vás nezapomeneme a možná se tu ještě někdy objevíme.“
„Budeme vás čekat. Nezapomeňte nám poslat ty, jak jste tomu říkal?“
„Dopisy.“
„Ano, dopisy. Ať vás bohové provází.“
„Princezny s vámi, Zerale.“
Vzducholoď se začala hýbat a nabírat výšku. Všichni na palubě mávali a loučili se s ostatními na dálku. Kapitán se vyklonil z můstku a zakřičel:
„Směr Canterlot! Vyplouváme! Letíme domů!“
Honor Quinn i ty dvě zachráněné klisny, Charlotte a Margi, byli štěstím bez sebe, že za pár týdnů budou po několika letech konečně doma. Noční můra jim skončila. Pro Mathiase Kolla, který je uvězněn v podpalubí teprve začne, čekají ho soudy, výslechy a pak spravedlivý rozsudek.
Motory začaly pracovat a Aurora Borealis se pomalu vzdalovala od pobřeží. Podíval jsem se dolů a mával. V ruce jsem měl balíček, který jsem dostal od Screw Hammerheada. Otevřel jsem ho a našel tu zlatou masku, kterou jsem si kdysi nechal dělat a kterou mi Flash Idea ukradl. Usmál jsem se. Bude mi to neustále připomínat.
Z poníků se staly tečky a za pár hodin už jsme viděli jen zelený pruh země. Vzápětí už jsme byli jen uprostřed moře.
Jakmile jsem byl v kajutě, rozbrečel jsem se jako malý kluk. Konečně se po skoro roce vracíme. Letíme domů!